Vicepremiér Jan Hamáček (ČSSD) postavil otázku zřetelně: „Hnutí ANO si musí vybrat, buď děti, nebo banky.“ Tak shrnul požadavek, ať se o 80 tisíc korun zvýší rodičovský příspěvek všem rodičům, kteří mají dítě do čtyř let, a ať peníze dodají banky, kterým bude vyměřena speciální daň. Hamáčkovo extempore z minulého víkendu může fungovat jako politický tah, který může dostat do úzkých premiéra Andreje Babiše s jeho stranou ANO. Hamáčkova otázka však stojí úplně mimo realitu státního rozpočtu.

Vicepremiér musí vědět, že týden před jeho výrokem udělala vláda zatím svůj nejdůležitější letošní krok, když schválila první závazné číslo pro rozpočet na rok 2020. Výdaje nesmějí přesáhnout částku 1,598 bilionu korun, a pokud chce některý z ministrů utrácet, musí se vejít do tohoto limitu. Jestli bude, nebo nebude zavedena bankovní daň, je z pohledu rozpočtu na rok 2020 už lhostejné. Příslušný zákon o bankách se ostatně nestihne do ledna schválit, i kdyby sociálnědemokratičtí ministři dokázali do otřesných detailů popsat krutý osud dětí, jejichž rodiče jsou odkázáni na příspěvek v současné výši 220 tisíc.

Největší schodek s výjimkou krize

Jinými slovy, Jan Hamáček se pohybuje v jiném světě než ministryně financí Alena Schillerová. Vicepremiér ještě žije euforií uplynulých let, kdy bylo možné žádat od rozpočtu cokoli, a pokud měl požadavek přesvědčivý populistický podtext, vždy se peníze našly. V roce 2018 vyrostly výdaje státního rozpočtu o 121 miliard a letos to má být podle plánu jen o dvě miliardy horší. Teď se ovšem samotné ANO zaleklo takového rozhazování a ministryně Schillerová přišla s tím, že v příštím roce je možné zvýšit výdaje jenom o 79 miliard. Jak stojí výše, vláda svou většinou návrh schválila.

Dá se pochopit, proč ministryně zatáhla za záchrannou brzdu. Loňský rozpočet ještě dosáhl vyrovnané bilance, ovšem jen za tu cenu, že se koncem roku do příjmů započetly evropské dotace ve výši přes třicet miliard. Letošní výběr daní není úplně tragický. Sice pokulhává za očekáváním autorů státního rozpočtu 2019, pořád ale není vyloučeno, že se polepší. V každém případě může správkyně státního rozpočtu spoléhat na osmiprocentní mzdový růst a na pozoruhodný jev, při kterém takové zvýšení platů zajistí čtrnáctiprocentní nárůst výnosů daně z příjmu. Ovšem dubnový schodek přesto dosáhl 30 miliard, i když ho srazilo započtení 20 miliard dividend od státních podniků, a to znamená historicky nejhorší výsledek s výjimkou krizových let 2009–2012 a období 2002–2004, kdy stát hradil bankám nesplacené privatizační úvěry. Viník je jasný, za všechno může exploze výdajů. Také podle dubnové prognózy ministryně Schillerové se letos bilance veřejných financí proti loňsku zhorší; a propad bude pokračovat i v dalším roce.

Strop výdajů v roce 2020 na úrovni 1,6 bilionu, který připouští zvýšení výdajů „jen“ o 80 miliard, si žádá změnu politiky, zvlášť v situaci, kdy už je zmíněných 80 miliard fakticky utraceno. Těžko už může koalice ANO a ČSSD zrušit slib, že se důchody opět zvýší o 900 korun měsíčně, i když tím utratí navíc 40 miliard korun. Obdobné to je s platy učitelů, které by měly vyrůst o patnáct procent, u ostatních státních zaměstnanců o 8–9 procent. Tím se vyčerpá dalších 30 miliard. Desetimiliardovou částku si vyžádá zvýšení rozpočtu na zbrojení, a tak vlastně ani nezbývá na zvýšení rodičovského příspěvku, které podle ministryně práce a sociálních věcí Jany Maláčové vyžaduje 8,6 miliardy. Všichni ostatní ministři už asi vědí, že si po letech nadbytku budou muset utáhnout opasky, protože napřesrok dostanou přinejlepším stejně jako letos.

Sama ministryně Maláčová si uvědomila, že se na rozpočtovém nebi zatahuje. Nežádá peníze úplně pro všechny matky, které budou mít 1. ledna 2020 děti ve věku do čtyř let, protože takové opatření by bylo ještě o tři miliardy dražší. Nárok nebudou mít matky, které sice mají malé děti, ale příspěvek si vybraly v kratším časovém intervalu, protože se chtěly vrátit do práce. Teď budou potrestány.

Utrácejte, on už to někdo spočítá

Časy a spolu s nimi vládní rozpočtová politika se mění – a tento fakt pochopitelně zaznamenaly komentáře expertů. Snahu brzdit utrácení pochválila Národní rozpočtová rada s tím, že by stát napřesrok ani nemusel vyčerpat limit 1,6 bilionu. Neškodila by rezerva na období, kdy se současné zpomalování hospodářského růstu může převrátit do recese. Proti tomu se ozval na stránkách Echo24.cz bývalý guvernér České národní banky Miroslav Singer. „Zpomalující ekonomiku neradno dále brzdit,“ připomněl, že v časech hrozící krize rozumní správci rozpočtu naopak výdaje akcelerují. Exguvernér nabízí pádný argument. Státní dluh loni klesl na 32,7 procenta HDP, a byl tak čtvrtý nejnižší v Evropské unii. I kdyby se utrácelo ještě víc, dluh se tím nezhorší.

Přesto vláda těch, kdo tak rádi rozhazují, ve svém nadšení ochladla. Důvodem může být, že najednou je všechno složitější. Dřív se utrácelo bez rozmyslu a předem se vědělo, že peníze nakonec přijdou. Teď to však není jisté. Ministři najednou stojí proti nataženým rukám všech možných představitelů zájmových skupin, kteří žádají stále víc, už však vědí, že pro všechny dost nebude. Na budoucí daňové výnosy by šlo do určité míry spoléhat, kdyby rozpočet v uplynulých letech investoval do oblastí, ze kterých se peníze vrátí. Jenže v první řadě peníze šly a pořád ještě jdou do sociálních dávek a provozu státních institucí. Z těchto sektorů sotva něco přijde zpátky, samozřejmě s výhradou investic do vzdělání.

Komu přidat, komu vzít, anebo zase přidat všem bez ohledu na to, jak se stát zadluží? Tak zní reálná otázka pro ministry, kteří si ve šťastném období prosperity za Sobotkovy vlády a obou Babišových vlád nemuseli dělat starosti.