Pondělkem 1. března počínaje zažívá Česká republika něco jako stanné právo pro 21. století, prozatím na tři týdny. S druhou heydrichiádou to nelze srovnávat potud, že dnes už odpůrci režimu, natož narušitelé zákazů nejsou stříleni, na druhou stranu stejně jako tehdy platí zákaz vycházení od 21. hodiny a k respektování jiného zákazu (překračování hranic okresů) má sloužit silná přítomnost ozbrojených složek v terénu: výhledově až pět tisíc policistů a pět tisíc vojáků.

Babišův kabinet, jemuž před dvěma týdny Ústavní soud zrušil starší zákaz prodeje v maloobchodech výslovně proto, že zákazy přišly bez jakéhokoli zdůvodnění, teď opět bez zdůvodnění omezil pohyb, zavřel zbytek škol a školky a dobu karantény po setkání s pozitivně testovaným vrátil z deseti na čtrnáct dní. Tedy – dva důvody vláda nastřeluje: zahlcené nemocnice a nebezpečnější mutace koronaviru. Avšak k argumentaci použitelné u soudu to má velmi daleko.

Neustále krok před kolapsem

Začněme přetížeností nemocnic. Počet pacientů pozitivně testovaných na koronavirus od začátku roku kolísá mezi šesti a sedmi tisíci, občas se na chvíli vyšplhá přes sedm tisíc. Začátkem listopadu v jednu chvíli bylo pacientů s covidem 8155. Horší než kdykoli předtím je dnes situace na jednotkách intenzivní péče. Šestadvacátého února, v den, kdy vláda vyhlásila další nouzový stav a nádavkem shora zmíněné restrikce pohybu, zůstávalo ovšem v republice pořád ještě dohromady 14 procent lůžek JIP a ARO volných. Od začátku roku jsme bombardováni apokalyptickými hlášeními o bezprostředním zhroucení jipek, ovšem oněch zhruba 15 procent volných lůžek má systém celou tu dobu. Odráží se v tom schopnost českého zdravotnictví kapacitu JIP navyšovat, od podzimu se tak ke čtyřem tisícům povedlo přidat dalších asi 700 lůžek.

Intuitivně – v podvědomí si mnozí myslíme, že před covidem bylo zdravotně všechno v pořádku, takže asi i jipky byly skoro prázdné – a vzhledem k tomu, že volnou kapacitu je potřeba držet i pro jiné pacienty než s covidem, oněch 14 procent vypadá dramaticky. Průměrná obsazenost jipek v předcovidových letech ale často oscilovala kolem 80 procent. Vezmeme-li do úvahy rozšiřování jejich kapacity, které se dnes děje na úkor jiných oddělení, dojdeme k závěru, že situace je vážná, nikoli katastrofální.

Jiné úzké hrdlo představuje počet kvalifikovaného personálu na jipkách a celkově v nemocnicích. Tady však tápeme v mlze. Především nikdo na odpovědných místech buď nezná, nebo tají počet sestřiček, které loni v říjnu odešly na ošetřovné, aby se po zavření základních škol doma staraly o své děti. Mluvčí ministerstva zdravotnictví takové číslo nebyla od minulého čtvrtka schopna Echu poskytnout. Místo toho doporučila ministerstvo práce a sociálních věcí, MPSV také nebylo za tři pracovní dny schopno poslat ani hrubý odhad. Pak nepřekvapí, že stejně rozpačitě reaguje mluvčí ministra Blatného Barbora Peterová na otázku, zda si aspoň teď udělali odhad, kolik sestřiček vyblokuje uzavření prvních a druhých tříd a školek. Mluvčí připomněla školy pro děti zdravotníků, které budou fungovat dál. Do nich však na podzim podstatná část sestřiček své děti odevzdat z jakýchkoli důvodů nechtěla. Schopnost střílet do vlastní nohy, jakou teď předvádí Babišova vláda v rámci boje s covidem, bychom možná ocenili, kdyby ta noha nebyla nás všech.

Mutace sem, mutace tam

Druhý důvod pro vyhlášení stanného práva mají být horší vlastnosti nových mutací viru, britské a jihoafrické. U britské mutace vláda předpokládá, že bude o 40 až 70 procent nakažlivější než mutace původní. Pokud jde o jihoafrickou variantu, ta nejenže se šíří rychleji, ale dokonce prý vzdoruje vakcíně AstraZeneca.

Česká televize k tomu cituje Pavla Plevku z brněnského vědeckého centra CEITEC, který se odvolává na studie účinnosti AstraZeneky. Proti jihoafrické mutaci prý zabírá místo 90 jen z 60 procent. Plevka nebo možná Česká televize však vynechávají důležitou část informace z citované britské studie: nižší efekt vakcíny AstraZeneca se týká nemoci s mírným nebo středně obtížným průběhem. Z toho by plynulo, že AstraZeneca úspěšně potlačuje jihoafrickou mutaci u pacientů v těžkém stavu, o což jediné snad jde. Neboli že jihoafrická mutace není nebezpečnější než její předchůdci.

Kromě toho ve vzduchu zůstává otázka, čím to, že infekce v „domovských“ zemích obou těchto mutací je mezitím dávno na ústupu. Británie nasadila nejtěžší stupeň lockdownu od 6. ledna, kdy už v zemi britská mutace oficiálně převažovala. Tamní pátý, nejtvrdší stupeň lockdownu byl zhruba srovnatelný s režimem, který u nás platí od 1. března, především snahou zásadně omezit pohyb lidí. Nicméně podle všeobecně používané statistiky Our World In Data vyvrcholil počet nově hlášených nákaz v Británii už 9. ledna a od té doby strmě padá (ke konci února o 84 %). Devátého ledna vládní opatření ještě nemohla zabrat. Ani očkování se tou dobou do postupu infekce ještě nemohlo promítnout.

Jihoafrická republika zpřísnila epidemický režim těsně před koncem roku 2020, ale její lockdown byl po celý leden i únor o patro mírnější než tou dobou v České republice: zavedly se povinně roušky na veřejnosti, zato restaurace a obchody mohly mít do osmi večer otevřeno. V JAR počet případů nové infekce strmě padá od 10. ledna. Výhodou oproti nám je léto, přecházející teď na jižní polokouli v podzim. Ovšem důkazy pro tezi, že jihoafrická mutace znamená v českém boji s koronou nový, vysoce nebezpečný faktor, ani vlast této mutace Babišovi s Blatným nedává.

Proč my?

Je naopak bez debat, že stupeň virové nálože v České republice, rozšíření nákazy, počty lidí na JIP a bohužel i mrtvých s covidem jsou vysoké a že v tomto ohledu patříme k evropské špičce. Ale přesvědčivého vysvětlení se nám pořád nedostává. Není možné, navzdory svatému honu na Babiše, se tvářit, že kdyby snad premiér populista v srpnu nepozdržel nošení roušek o dva týdny, vyhnula by se republika podzimní vlně. V létě virus díky ultrafialovému záření nemá takovou sílu, nemluvě o tom, že vědecky přínos roušek prostě není silně podložen (nějaký přínos nejspíš mít budou, ale jen mírný).

Větší podezření tu padá na konkrétní vládní rozhodnutí. Babišův kabinet sice opakovaně zavírá školy, služby a nově i louky, lesy, hory, jenže v průmyslu, místě největšího přenosu, ještě ani teď není třeba mít do práce negativní antigenní test. Vytrasovaní nebožáci nedostávají od státu plnou náhradu platu, který je v podnicích typu mladoboleslavské Škodovky (ta se minulý týden kvůli 700 pozitivně testovaným – z 34 tisíc – dostala do řečí) výrazně nad celostátním průměrem, významná pobídka chodit do práce i s příznaky covidu. Vláda na návrh ministryně práce Jany Maláčové teprve v pondělí schválila stoprocentní nemocenskou. Přece, ale dost pozdě.

Situace na evropském trhu s antigenními testy se rapidně zlepšila, masivní testování už je několik týdnů reálné. Česká vláda však nepochopitelně zaostává i tady. Současně s uzavřením školek se odhodlala k tomu, že firmám začne proplácet část testů pro jejich zaměstnance a že od 12. března bude negativní test povinný – ovšem jen pro podniky nad 250 zaměstnanců, za další dva dny pro firmy nad 50 zaměstnanců.

Testy, testy, testy

Z popisu situace tedy rozhodně nevyplývá, že čeští skeptici a kritici vlády by měli zavřít ústa. Jako nejmenší společný jmenovatel, celonárodní kompromis, se nabízí otevření škol, školek a kroužků. K němu byla vláda tlačena veřejností a s jistými rozpaky i opozicí, než mohla předminulý týden sáhnout po horších číslech nákazy a naděje na návrat do lavic utnout.

Babišovu vládu úplně stejně jako vlády mnoha zemí v pandemii pohání touha vypadat akčně, vzbuzovat dojem, že proti novým špatným číslům „něco“ dělá. To je pravé podloží její nechuti školy otevřít. Teprve na tomto podloží mohl vyrůst zpolitizovaný spor mezi premiérem a jeho ministrem vnitra o dodavatele antigenních testů pro žáky. Vítěz tendru ministerstva vnitra, firma Tardigrad International Consulting s kapitálem 1000 korun, nicméně první třetinu nasmlouvaných testů pro školy na konci února skutečně dodala, přesně podle plánu. Do půli března jich má dodat 3,6 milionu. Už dnes tedy ve skladech na děti čeká přes milion nebolestivých testů. Pokud bychom se řídili rakouským příkladem, kde žáky základních škol testují dvakrát týdně, znamená milion testů jeden týden výuky pro celý první stupeň (u nás víc než 400 tisíc dětí), nebo jeden a půl měsíce výuky pro 70 tisíc maturantů. Babišovi s Hamáčkem přitom nic nebrání využít tohoto oddechového času a masivně objednávat, nabídka testů převyšuje poptávku. Jak už před dvěma týdny konstatoval superopatrný německý ministr zdravotnictví Jens Spahn, antigenních testů je trh plný. Pro firmy česká vláda schválila seznam povolených testů, které jim bude zpětně proplácet, a neexistuje žádný důvod, proč stejné možnosti nedat školám.

Rakouská zkušenost s obnovou výuky naznačuje, že daní za otevřené školy může být mírný růst nákazy. Podstata politiky však sestává z rozhodování „něco za něco“, a pokud máme nejdéle zavřené žáky v Evropě, nemůže být překvapením široký konsenzus ve společnosti (přes 90 procent tázaných ve dvou různých šetřeních), že děti a mládež už našemu amatérskému boji s koronou dál obětovat nemůžeme.

Koalice alibistů

Když česká vláda své stanné právo vyhlašovala, ve výstupech Hamáčka, Babiše či Blatného nápadně chyběla širší strategie. Co udělají za tři týdny, od kolika covidových pacientů na jipkách nebude vláda žádat nouzový stav? Za jakých podmínek vrátí děti do škol? Kolik bude muset být naočkovaných lidí, aby se začalo významně rozvolňovat a aby se přestalo s masivním testováním? Proč ministerstvo zdravotnictví nepovoluje lékařům léčit ivermektinem nebo jinými neortodoxními léky, u kterých ještě možná chybí klinické studie účinnosti, ale které prokazatelně neškodí? Proč Blatného lidé nechtějí dát výjimku na dovoz ruské vakcíny Sputnik, tváří v tvář vakcinačnímu karambolu Evropské komise i České republiky?

Přišel čas, kdy opozice může rázně vstoupit do děje, tyto otázky položit, odpovědět si na ně a nabídnout svou účast ve vládě i s ANO (byť i s podmínkou Babišovy rezignace). I  kdyby se změny ve vládě nekonaly, přinese to úplně jinou dynamiku. Andrej Babiš a Jan Hamáček budou nuceni vysvětlovat, dávat časový rámec, budou vědět, že takové pouhým okem viditelné nesmysly, jakým je omezení pohybu na cestu do továrny a přes hypermarket domů, jim už neprojdou.

To se neděje. Neděje se to proto, že velká většina opozice nemá v těžkých časech chuť převzít ani část odpovědnosti. Minulý týden jsme sledovali prozatímní vrchol opozičního alibismu.

Sněmovna odhlasovala vládě tzv. pandemický zákon, který do února 2022 dává ministru zdravotnictví a hygienickým stanicím do rukou nástroje zdravotnické diktatury a policii pokuty, jimiž bude moci sadisticky trestat za neplnění vládních nařízení firmy i jednotlivce. Opoziční lídři si od začátku pochvalovali, jakou „panda“ dává sněmovně nad zákazy ministerstva zdravotnictví kontrolu. Nebyla to pravda. Teprve díky Senátu se do „pandy“ aspoň nějaká kontrola dostala, byť spíše teoretická. Až vám například policista vyměří 30 tisíc korun pokuty, protože jste neměli nasazený respirátor, budete moci stejnou měrou poděkovat vládě a tzv. demokratické opozici.

Přitom je vládě nutno přiznat jistou poctivost. Dopředu avizovala, že pandemický zákon jí stačit nebude a že pro omezení pohybu chce nadále i nouzový stav. Jan Hamáček a posléze celý kabinet už ve čtvrtek mluvili o zákazu pohybu mezi okresy. Přesto v pátek sněmovna vládě pandemický zákon odhlasovala – a pak ještě na podnět Pirátů, STAN, ODS, lidovců a TOP 09 vládu vyzvala, ať si nouzový stav znovu vyhlásí sama.

To všechno se děje stejně nezdůvodněně a patrně proti ústavě, jak jsme na to od vlády za ten rok zvyklí. Pro zákaz pohybu mimo katastr obce nepředložila vláda žádná data, nenamáhala se ani naskicovat zisky a ztráty (snížení kontaktů versus zkrácení pohybu na čerstvém vzduchu). Stejně tak je sporné, zda může kabinet znovu vyhlásit stav nouze, když sněmovna s použitím tohoto nástroje už nesouhlasí – bez ohledu na to, že svou nedávno vyjádřenou vůli už sněmovna nechce připomínat.

Charakteristické pro naši opozici bylo, že v onen pátek, kdy nám ministři představili těžký lockdown, opoziční lídry nezaměstnával nouzový stav, ale jen jak si přitom sami nezašpinit ruce. Vůbec v tu chvíli neřešili, jaký bude od 1. března život pro normální občany. Je to projev otevřeného politického autismu.

Skutečná oponentura se neodehrává v parlamentu, musíme se po ní rozhlédnout jinde. Můžeme ji najít na úrovni lokální politiky, kdy se například lidé z Magistrátu hlavního města Prahy a městské části Praha 9 u ministra Blatného pokusili prosadit znovuotevření škol v Praze, na svou vlastní odpovědnost a s vlastním testováním (neuspěli), brzy zřejmě i u soudů. Mezitím však ubíhá drahocenný čas nám všem.