Zatímco Západ je pohlcen sám sebou, dějí se věci. V Hongkongu vstoupil v platnost drakonický zákon o národní bezpečnosti, který umožňuje mimořádně tvrdě trestat politické odpůrce a účastníky protestních demonstrací a pracuje s podobnými „gumovými“ pojmy jako zákonodárství zemí sovětského bloku neblahé paměti. Na uplatňování nové legislativy bude na ostrově z pozice šéfa nově vzniklé bezpečností agentury dohlížet představitel tvrdé linie.

Podle zákona o národní bezpečnosti už bylo obviněno deset lidí, další stovky byly během demonstrací zatčeny. Zároveň se objevila zpráva, podle níž jsou ujgurské ženy v pevninské Číně podrobovány nedobrovolné sterilizaci a nuceny používat antikoncepční prostředky, to vše s jasným záměrem: dosáhnout anihilace muslimské národnostní menšiny, která je už tak vystavena systematickému pronásledování – včetně internací v koncentračních táborech – a systematickému dohledu přesahujícímu fantazii autorů dystopické fantastiky. To vše v čase, kdy Západ posedle řeší svou vlastní kulturní válku.

Jenže Čína už dávno přestala být nějakou vzdálenou zemí, stává se z ní sféra nepříjemně blízká – expandující velmoc, ekonomicky se Západem silně propojená, efektivně pracující na svém vlivu. O vztahu Západu, a zvlášť Ameriky k současné Číně se píše jako o druhé studené válce, soupeření o globální dominanci. A v tomhle kontextu musejí mít v Pekingu z posledního vývoje ohromnou radost. Sílící kulturní válka v Americe má nutně vliv na americkou „soft power“ – schopnost působit na lidi ve světě jinak než mocensky, ale také nějakým magnetismem, být zemí v nějaké míře vysněnou, určující podobu lidských aspirací. Ale – jak napsal sardonický anglický komentátor Ben Sixsmith – „místo Coca-Coly teď Spojené státy exportují svoje neurózy“.

Může to mít docela vážné důsledky, vytváří to obraz Ameriky a s ní i Západu jako implodující mocnosti – neschopné zvládnout pandemii, s dětinsky se chovající hlavou státu, vyčerpávající se ve sporech, jež na pozorovatele zdaleka mohou působit podobně infantilně. Představa Západu, který se utápí ve vlastních problémech, jistě může být inspirativní, sugeruje možnost ten paralyzovaný Západ nějak nahradit. Navíc pro Čínu se pro ten další mocenský vzestup nabízejí spojenci – představa společnosti masivního dohledu je atraktivní i pro velice mocné internetové společnosti, jež často už umějí najít s čínským režimem společnou řeč a respektovat jeho zájmy. Možnost čínské dominance nemusí být proti mysli ani části západních progresivistů – cokoliv je pro ně z ideologického hlediska přijatelnější než „americký imperialismus“, navíc jedná-li se o mocnost, v jejímž čele stojí komunistická strana. V nějaké míře společný mají i cíl – vybudování jisté formy společnosti totálního dohledu. Z druhé strany fronty kulturní války k Pekingu s jistou sympatií vzhlížejí lidé, kteří vidí odpověď na „změkčilost“ současného Západu v nějaké formě autoritářské vlády. Vskutku nadějné vyhlídky.