Kabelové televize a streamovací společnosti se upínají k čím dál prestižnější produkci, netočí jenom seriály, ale také celovečerní filmy, tradiční výrobci celovečerních snímků v tom vidí značné ohrožení. Ilustruje to třeba i spor mezi právě skončivším festivalem v Cannes a streamovací službou Netflix, která svoje díla na přehlídce nakonec uvádět nesměla.

Televize HBO se ale do Cannes se svou produkcí dostala, světovou premiéru tam mimo soutěž měla její adaptace klasického dystopického románu Raye Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita. Tento týden bude film možné vidět v běžném vysílání i v Česku. A film režiséra a spoluscenáristy Ramina Bahraniho má charakteristiky události jaksi prestižní. Přepis ceněné literární předlohy s uznávanými herci v hlavních rolích, Bradburyho próza navíc je v mnoha ohledech aktuální a k dalším aktualizacím vybízí. Jeden by skoro řekl, že si dnešek o nějakou zajímavou verzi 451 stpuňů Fahrenheita přímo říká, že ji potřebuje. Dostal ale spíš jen takovou, jakou si zaslouží. Takže nic moc. Nepovedený Bahraniho film může ale posloužit jako výstižná ilustrace obtíží, s nimiž se autoři filmových přepisů literárních předloh musejí vypořádat.

Bradburyho román je starý skoro sedmdesát let. Odehrává se v Americe budoucnosti, kde byly zakázány všechny knihy, obyvatelstvo konzumuje jen tupou zábavu z televizních stěn. Boj proti tištěnému slovu mají na starosti hasiči, pátrají po tajně přechovávaných knihách a pálí je. Mezi nimi je i Guy Montag (ve filmu Michael B. Jordan), je o prospěšnosti svého poslání přesvědčen, jeho jistotu ale nahlodá setkání s lidmi, kteří knihy přechovávají, i konfrontace s literaturou samotnou. Začíná knihy shromažďovat a číst si v nich, se svým velitelem Beattym (ve filmu Michael Shannon) debatuje o smyslu práce hasiče, k četbě se pokouší „svést“ manželku Mildred, která je ale už příliš závislá na televizi, pilulkách, prázdnu. Nakonec se Montag s Beattym, který byl sám dřív vášnivý čtenář, přímo střetne ve chvíli, kdy dostane za úkol spálit knihy ve vlastním domě. Dá se na útěk, pronásledován neúprosným „mechanickým ohařem“, hon pro povyražení obyvatelstva přenáší televize. Montag ale unikne a za hranicemi města se připojí ke skupině lidí, kteří uchovávají knihy tím, že se je učí zpaměti.

Město je mezitím zničeno při útoku nepřátelské mocnosti, uprchlíci tam v závěru knihy vyrážejí, aby pomohli přeživším a snad i obnovili život, jaký byl dříve. Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita asi není zásadní dílo světové literatury, dospívajícímu čtenáři ale může dobře posloužit jako, řekněme, iniciační román, dílo dostatečně vstřícné, strhující a napínavé, aby udrželo jeho pozornost, a zároveň se dotýkající velkých témat. A také probouzející zájem o knihy, touhu číst víc a snad i „líp“. Třeba díky tomu, jak pracuje s útržky textů těch zapovězených knih, nechává na postavy a přes ně i na čtenáře působit jejich magii. 

Je to ale také próza, kterou převést do filmu je nesnadné, jakkoli se může zdát, že po zfilmování volá. I její první přepis, snímek Francoise Truffauta z roku 1966, je mezi režisérovými díly považován za jedno z těch méně zdařilých. V roce 2018 může pro filmaře představovat problém zastaralost její, řekněme, technologické vize. Během sedmi desetiletí od vydání knihy se skutečně epochálním způsobem změnily možnosti a podoba médií, nastoupila elektronická komunikace, svět filmových 451 stupňů Fahrenheita potřeboval technologický upgrade. V Bahraniho filmu tak hasiči jdou nejenom po knihách, ale také počítačích, z nichž se rebelové pokoušejí nahrát texty dávných knih do nějaké budoucí varianty internetu. Domácí televizní stěny nahrazuje vševědoucí domácí pomocnice (a taky špeh) Yuxie. Na obrovských obrazovkách na stěnách domů „prší lajky“, některá zásadní díla jsou přepsána do řady emotikonů. V dialozích znějí echa soudobých debat o úpadku médií, neschopnosti publika přečíst víc než titulek, jeho neochotě zatěžovat se dlouhými texty… 

I nový přepis Bradburyho knihy v zásadě respektuje její rovinu, která je v rozporu se současným pokrokářským myšlením. Kapitán Beatty Montagovi vysvětluje, že knihy bývaly často urážlivé, dotýkaly se citů bílých, černých, feministek, kohokoli, proto je lepší, když všechny shoří, a lidé bez nich budou konečně šťastní. Rebelská snaha uchovat dávná díla, literární kánon (ve filmu hrají roli třeba prózy Dostojevského) může také působit jako protikladná současným tendencím ten kánon vymazat či nahradit. Podobně jako jiné dystopie je 451 stupňů Fahrenheita na straně individuální vzpoury proti kolektivně sdílenému bludu, na straně lidské paměti (individuální i kolektivní) se vším tím rozporným a hrozným, co obsahují, proti nivelizujícímu zapomnění. I to se film z předlohy snaží uchovat, bohužel tak činí zbytečně polopatistickým způsobem.

Drama Bradburyho knihy se navíc odehrává především v hrdinově hlavě a tam se s kamerou dá dostat jenom těžko. Zatímco v mysli literárního Montaga pomalu pracovaly fragmenty veršů a próz (a také byl svědkem jejich rozkladných účinků na nepřipravené posluchače), ten filmový může většinou jen chodit a zachmuřeně se tvářit, nemá moc příležitostí projevit, co se v něm skutečně odehrává. Tady toho ani Michael B. Jordan – nesporně talentovaný herec – moc nezmůže. Autoři mu ani nenechali manželku, která je v Bradburyho knize systémem dokonale zpracována, aby s ní mohl hrdina vytvořit nějakou kontrastní dvojici, v níž by mohlo vyniknout, že on sám se od svého druhdy prožívaného domácího štěstí už vzdaluje, místo toho pro něj scenáristé vymysleli reminiscence na dětství, podané značně fádně a v závěru vypointované předvídatelným způsobem, který navíc postrádá nějakou emocionální váhu. Každá knižní předloha musí být pro film značně redukována, v nových 451 stupních Fahrenheita se tak ale děje dost nešťastným způsobem, který postavy Montaga i jeho patrona a posléze protivníka Beattyho značně zplošťuje. Z hrdiny i jeho protivníka se stávají figury, na nichž je vidět, že by snad mohly být silné a zajímavé, nedostanou k tomu ale moc času, ten jim užírají často popisné dialogy a nijak strhující peripetie. Jejich představitelé předvádějí, co se od nich asi dá čekat. Michael Shannon je skvělý herec, začíná ale trpět tím, že bývá obsazován dost stereotypně, producenti po něm sáhnou, když je potřeba mít ve filmu jaksi intenzivního padoucha, a on pak předvede to svoje, už se v tom začíná projevovat rutina. I svět, v němž se filmových 451 stupňů odehrává, působí dost genericky – standardní filmová chmurka vyvedená v otravném modrooranžovém tónování, nakonec i ty plamenomety jsou fádní, přitom je to taková „sexy“ zbraň.    

Bahranimu a jeho spoluscenáristovi Amiru Naderimu se přitom nedá vytknout, že  by předlohu četli nějak špatně, pomíjeli, co v ní je podstatné, třeba způsob, jímž systém v jejich filmu akcentuje štěstí oproti rozpolcenosti a smutku, jenž na člověka přechází z knih, odráží některé znepokojivé rysy soudobého Západu. Nedokážou to ale převést do silného filmového vyjádření a ani ta svá sdělení prohloubit filmovými prostředky. V srdci jejich díla jsou spíš nashromážděné poučky, nikoli lidské drama, nikoli síla tištěného slova, síla povznášející i zničující. Předčítá se v tom filmu přitom docela dost. To, že do několik desetiletí staré předlohy implantují nějaké atributy dneška, tu zásadní absenci kompenzovat nemůže. Značnou redukcí a dalšími úpravami prošel i příběh Bradburyho knihy, opět nebyly příliš šťastné. Hodně postav zmizelo, objevily se nějaké nové, děj kvůli tomu ale dost škobrtá přes výmoly a taky přes značné díry. Nejvýraznější to je ve třetím aktu filmu, který se od knihy už naprosto vzdálil; zatímco v próze směřuje docela jasně a s velmi silným tahem, ve filmu se motá dost nepravděpodobně a nesourodě působícími peripetiemi. V momentu, kdy by se měl vzepnout ke katarzi, spíš jen vyčerpaně padne, sugerovaný patos na tom moc nezmění.

Možná nejvýmluvnější jsou na Bahraniho filmu scény pálení knih a požárů. Autoři se v nich snaží o jakousi monumentalitu, plamen úplně všude. Je na nich ale docela zřetelné, že jsou do obrazu přidány digitálně, že toho v reálu tak moc nehoří. Nová adaptace 451 stupňů Fahrenheita je taková celá – sice se tváří, ale moc nehoří. Chce burcujícím způsobem varovat před úpadkem, agresí vůči hodnotám, již degenerace veřejného života přináší. Jako by ale byl sám tou dobovou upadlostí dost poznamenaný. Je to škoda, na základě Bradburyho předlohy mohl vzniknout film, který by k dnešku mohl promluvit třeba až nečekaně silně.