Osvobozující rozsudek soudu v kauze nákupu vojenských dopravních letadel CASA potěšil, to ale nemění nic na skutečnosti, že případ zničil kariéru a zkomplikoval život dvěma nevinným lidem, řekl v rozhovoru pro redakci Echo24.cz exministr financí Miroslav Kalousek. O nevině tehdejší ministryně obrany Vlasty Parkanové a jejího podřízeného Jiřího Staňka neměl od začátku pochyb, kauza ale trvá příliš dlouho a stále nebere konce. Podle Kalouska má podíl na vině i vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová a nejvyšší žalobce Pavel Zeman, kteří se k případu stavěli pasivně.

Soud osvobodil od žaloby paní Vlastu Parkanovou a jejího někdejšího podřízeného Jiřího Staňka již vloni na podzim. Co prošlo vaší hlavou, když jste se tuto zprávu dozvěděl? Přeci jen jste se ve věci aktivně angažoval i nejen jako svědek.

Osvobozující rozsudek samozřejmě potěšil každého, kdo o tom něco ví, nicméně není pravomocný – státní zástupce se okamžitě odvolal. Mě tato kauza mrzí od samého začátku. Představte si – oba dva byli obviněni v roce 2012 na základě něčeho, co bylo naprosto chybnou interpretací zákona. Kauza se táhne devátým rokem, za čímž si představte devět let poničeného života, pravděpodobně i velkého zásahu do zdraví. Ani nemluvím o zničené politické kariéře. Devět let je strašně dlouhá doba, a osvobozující rozsudek byl založen na tom, co se vědělo od samého začátku. Čili za těch devět let se nic nového nevyšetřilo. Soud říká to, co ministerstvo financí a experti tvrdili od začátku.

Na čem stála argumentace ministerstva?

Upozorňovali jsme na to nejen já coby ministr financí, ale také samotné ministerstvo financí jako ústřední orgán státní správy, který pro účely praxe vykládá zákon o majetku státu. Na tento vojenský materiál tohoto typu, tedy letadla CASA, nelze stanovit cenu obvyklou. Proto posudek American Appraisal, který se do toho pustil a cenu obvyklou stanovil, na čemž byla postavena obžaloba, je absolutně chybný. Splnil úkol udělat něco, co objektivně udělat nejde.

Zákon o majetku státu preferuje, aby když organizační složka státu něco kupuje, tak v otevřeném výběrovém řízení. Potom je cena stanovena výsledkem výběrového řízení a nemusí se o ní spekulovat. Z řady důvodů někdy otevřené výběrové řízení nelze udělat, zákon proto pamatuje na jednací řízení bez uveřejnění (JŘBU), kdy stát osloví jednoho dodavatele. Potom v takovém případě zákon vyžaduje, aby byl zpracován znalecký posudek na cenu obvyklou. Organizační složka státu by proto neměla kupovat dráž, než kolik říká znalecký posudek.

Jak to tedy bylo v případě letadel CASA, pakliže hlavním argumentem obhajoby bylo, že u nich nelze zjistit cena obvyklá?

V tom paragrafu je i jedno písmeno, které říká, že výjimku má vojenský materiál. Aby někdo mohl zpracovat cenu obvyklou, potřebuje referenční vzorky na domácím trhu – musel by tu být někým zakoupený počet letounů CASA, aby šlo porovnat, jestli se prodaly dráž nebo levněji. Musely by se také uskutečnit prodeje letounů L159, protože šlo o výměnu letounů. Nikdo je ale několik let nechtěl koupit, neexistovala tedy referenční cena a tudíž ani tam nešla stanovit cena obvyklá. To se ukázalo později, když se v letech 2012 a 2014 povedlo ministerstvu obrany nějaké letouny L159 prodat, a to za cenu řádově nižší, než stanovoval posudek od American Appraisal.

A to je celé. V okamžiku, kdy policejní orgán obvinil Vlastu Parkanovou, že nezpracovala posudek na cenu obvyklou, tak jsem udělal, co měl podle mě udělat státní zástupce – svolal jsem odborný seminář, protože ministerstvo financí má ten úkol, aby zákon o majetku státu vykládal pro účely praxe. Zúčastnili se ho experti z akademického světa, ze znaleckých ústavů, přišel i nejvyšší státní zástupce, a dva dny se diskutovalo o tom, zda je nebo není možné v tomto případě stanovit znalecký posudek na cenu obvyklou. Z toho semináře vznikl sborník s jednoznačným závěrem, který nikdo z expertů nerozporoval - cenu obvyklou v takové situaci není možné stanovit.

Bralo státní zastupitelství tuto iniciativu nějakým způsobem v potaz?

Sborník jsem poslal policejnímu orgánu i státnímu zástupci a nestalo se nic. Státní zastupitelství žádalo o zahraniční pomoc s porovnáním ceny letadel v zahraničí, ale to je absurdní. Jde o nákupy, které dělají vlády a hrají v nich roli různé strategické zájmy a obchodní politiky. Porovnávat prodeje v jednotlivých zemích nedává žádný smysl. Letadla vypadají na první pohled stejně, ale cenu také ovlivňuje, co do toho letadla armáda chce, a výbava je poměrně drahá.

Nikomu není divné, že si může koupit Škodu Octavia za 400 tisíc a stejně Škoda Octavia za 800 tisíc. U vojenského materiálů, ať už se to týká letadel CASA nebo čehokoliv jiného, ale každý vždy vyhrabe to nejlevnější, co kdy bylo prodáno, a křičí, že jsme nakupovali draho. Už se vůbec nezajímají, proč to bylo drahé a zda si armáda náhodou nepřála specifickou výbavu, která výslednou cenu prodražila. Ale pro spoustu novinářů je hitem psát, jak bylo vše předražené a nevýhodné.

Na Twitteru jste zmínil, že jste podal trestní oznámení na American Appraisal do rukou vrchní státní zástupkyně Lenky Bradáčové. Jak na to reagovala?

Když bylo konečně jasné, jaká je opravdová cena L159 na trhu, podal jsem paní doktorce Bradáčové trestní oznámení s tím, že se zcela jistě jedná o nepravdivý znalecký posudek, a dokládal jsem to jak na výkladu zákona, tak na ceně. Dostal jsem na to velice chladnou odpověď, že mi do toho nic není. Teď parafrázuji, dopis bych jistě ještě někde našel. Policejní orgán prostě v tomto případu přišel s právní konstrukcí, která je podle mého přesvědčení i přesvědčení ministerstva financí zcela mylná. Nechal na to zpracovat znalecký posudek, který zpracovat nešel, a soud jasně řekl, že se znalecký posudek mýlí. Za těch devět let se nezjistilo nic, co se nevědělo na začátku, a za tu dobu byly ničeny životy dvou lidí. A já to velmi těžko snáším.

I soud ve svém nepravomocném verdiktu uvedl, že znalecký posudek, o který se celá kauza opírala, byl metodicky i věcně nesprávný a nepřesvědčivý. Pokud bylo, jak říkáte, vše jasné od začátku, proč celý případ trvá už devět let?

To se musíte zeptat státního zástupce, to já taky nevím. Nemůžu jim do toho mluvit, ale podle mě je úkolem nejvyššího státního zástupce mimo jiné sjednocovat výklad, aby nedocházelo k právním nejistotám. Měl svolat odborné konzilium a ujasnit si to, o co jsem se pokusil z pozice ministra financí – jestli je nebo není možné za těchto podmínek stanovit znalecký posudek na cenu obvyklou, a jestli to je nebo není trestní čin. Argumentací státního zastupitelství bylo vždy, ať to rozhodne nezávislý soud. A ano, ten to rozhodne, ale trvá to devět let. V tom jsou lidské osudy a obrovské peníze, které platí daňoví poplatníci.

Protože podobných absurdních případů zjevného nepochopení výkladu zákona bylo mnohem více, s panem předsedou vlády Petrem Nečasem jsme se sešli s nejvyšším státním zástupcem a velmi jsme ho prosili, jestli by nesjednotil výklad. Ať klidně řekne tak nebo onak, ale není možné, aby státní aparát byl v absolutní nejistotě s tím, že to možná za několik let rozhodne nezávislý soud. Strašně mě mrzí u Pavla Zemana, že se o tohle nikdy nepokusil. To, že tady mnoho let od obvinění Parkanové zničených životů panovala obrovská nejistota ve státní správě, jak se může nebo nemůže postupovat, aby to náhodou nebylo hodnocené jako trestní čin… Myslím, že na to měl případ Parkanové obrovský vliv.

Čili podle vás pochybili i vrchní státní zástupkyně Bradáčová a nejvyšší žalobce Zeman?

Ano, jsem přesvědčen, že jejich postoj v případu nebyl aktivní. Státní zástupci fungovali spíš jako pošťáci mezi soudem a policejním orgánem místo toho, aby se snažili sami vyhodnotit, zda se trestní čin stal nebo nestal. Můžu se samozřejmě mýlit, ale měl jsem za ta léta tento intenzivní pocit. Policejní orgán může mít svůj názor, ale pánem trestního řízení je státní zástupce. V mnoha případech si ale jen toho policajta vezmou, dají mu razítko a pošlou to k soudu. Nemyslím si, že to je stoprocentně naplněné poslání státního zastupitelství, zajímavé ale je, že se velmi pečlivě věnují případu Čapího hnízda.

Zkrátka posudek je nesmysl a cena obvyklá stanovit nejde. Na tom bylo založené celé obvinění, nebylo co vyšetřovat, je to otázka výkladu práva. A k tomu byla přidána nesmyslná tvrzení státního zástupce, že vše udělala Vlasta Parkanová proto, aby se zalíbila premiérovi Mirku Topolánkovi, přičemž k té operaci došlo až po demisi vlády. To skutečně bylo napsané černé na bílém. Státní zástupce spoléhal na spekulaci, která musí být každému zřejmá, že je absolutní hloupost. Vláda končila, rozcházela se, proč by někdo měl podlézat premiérovi, který bude ve funkci jen pár týdnů?

Argumentoval státní zástupce něčím konkrétním?

Myslím, že ne. Prostě to tam plácl, aby byl vidět ten úmysl. Musíte mít nějaký motiv a korupce tam žádná nebyla, žádnou nenašel. Tak si našel motiv, že se chtěla zalíbit Topolánkovi.

Dále jste na sociálních sítích tvrdil, že určitý podíl na vině mají i novináři a policista…

Ano, ten policejní důstojník, který vznesl obvinění, je také autorem té dle mého neudržitelné právní konstrukce, že měl být zpracován posudek na cenu obvyklou, udělal si na tom kariéru. A celá řada médií, aniž by přemýšlela nad tím, jak to je, tvrzení papouškovala a fandila policistovi, nikoliv té skutečnosti. V řadě médií vycházely velmi dehonestující a skandalizující články na paní Parkanovou, a to se přirozeně dotklo života těch lidí.

A pak přišel osvobozující rozsudek.

Těch devět let jsem nepochyboval o tom, že pravda vyjde najevo, ale těch devět je strašně moc…

Paní Parkanová se prakticky stáhla z veřejného života, sdělila vám své pocity během této kauzy?

My jsme přátelé, takže samozřejmě celá ta léta jsem znal její pocity, proto mě to tak štve. Dvojnásobná ministryně, místopředsedkyně Poslanecké sněmovny a člověk s obrovským kreditem je najednou nasvícen jako zločinec, přestože je úplně nevinný. Ty pocity si asi umíte představit.