Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého, řekl kardinál Dominik Duka v neděli v Partii na Primě v reakci na rozhodnutí soudu, který odmítl jeho žalobu na brněnská divadla, jež uvedla představení režiséra Olivera Frljiče, v jednom z nich mimo jiné postava Ježíše znásilňovala muslimskou ženu. Duka od Národního divadla v Brně a tamního centra experimentálního divadla požadoval omluvu, protože podle něj zasáhla do jeho osobnostních práv. Soudní verdikt podle něj odpovídá uvažování justice zemí někdejšího sovětského bloku. Je to zvláštní. Kardinál Duka často kritizuje uvažování soudobých západních progresivistů a jejich snahu protlačit svoji ideologii do zákonných norem, fungování veřejných institucí. V tomhle případě ale jednal v intencích jejich uvažování.

Podobně jako progresivní levice i Dominik Duka zřejmě považuje urážku za ohrožení svojí svobody, újmu na vlastních právech. Vlastně tak souzní s tvrzením „slova jsou násilí“, které se rozšířilo třeba na amerických univerzitách a je často racionalizací snah zabránit ve vystoupení lidem, jejichž názory jsou mezi aktivisty považovány za nepřijatelné – svoboda projevu „ocaď pocaď“, už jenom to, že cosi bylo vyřčeno, představuje násilný akt, porušení něčích práv, a proto to ospravedlňuje zásah, nejlépe mocenský. Nemám nejmenší pochybnosti o tom, že Frljičovo představení Dominika Duku, podobně jako mnoho dalších křesťanů, hluboce urazilo. Sám jsem ho neviděl, soudit ho nemohu. Ale mnoho obhajujících textů, které o něm před rokem vyšly, mi přišlo slaboduchých a namistrovaných zároveň, divadlo jimi popisované působilo podobně.

Jenomže nepřítomnost urážky není znakem svobody, jak Duka naznačuje. Neexistuje žádné nezadatelné právo urážený nebýt, urážka není překročením hranice svobody druhého, tou je snaha zabránit mu mluvit nebo konat, projevovat se. Jsou to právě soudobí pokrokáři, kteří se ohánějí ohledy na city různých skupin ve snaze zavřít pusu, vyloučit z veřejného života tu toho, jindy onoho. Za touhle na odiv stavěnou empatií a ohleduplností ovšem často bývá snaha dosáhnout moci a uplatnit ji. Kardinál v kritice rozsudku operuje pojmy mravnost a slušnost, jistě je žádoucí, aby se k sobě lidé slušně chovali a zbytečně se neuráželi, neexistuje ale právní nárok na slušné chování a existovat by ani neměl, protože by se tak otevíral prostor pro lidi, kteří by slušnost a mravnost rádi definovali ideologicky a z pozice moci. Podobně i mnozí stoupenci politické korektnosti tvrdí, že ten pojem označuje jenom představu, že by se lidé k sobě navzájem měli chovat ohleduplně.

Kardinál a mnozí další byli uraženi a žádají po justici, aby tenhle jejich pocit respektovala a napříště jejich city chránila. Neuvědomují si ale, že podobná argumentace může být jednou použita proti nim (katolíci jsou v téhle zemi menšina – a ne vysloveně populární). Při jiných příležitostech Duka varuje před totalitářskými tendencemi soudobých progresivistů, kdyby ale v kauze sporného představení bylo po jeho, pootevřely by se tím těm tendencím dveře. Různé jiné urážené i „urážené“ skupiny by se mohly dožadovat právního zastání, třeba i z důvodů, které by vůči pražskému arcibiskupovi byly ideologicky nepřátelské. Kritici soudobého pokrokářství by se neměli stávat zrcadlově převráceným obrazem svých protivníků. Uplatňovat podobné principy, jen jaksi otočeně, argumentovat jimi ve svůj prospěch, vynutit si respekt mocensky – nebo se o to aspoň pokoušet.