Do světa rostliny vtrhly polyploidy v nevídané míře a vcelku bez nadsázky zachránily planetu před hladomorem. Zejména šlechtěné obiloviny spolu s umělými hnojivy plní regály pekáren. Tetraploidy ale plní již desítky let také mnohé zahrádky a postupně jsme se jich dočkali u mnoha druhů okrasných rostlin. V několika případech se dokonce objevily fertilní odrůdy, které lze dále množit semenem a všichni šlechtitelé postupně veškerý materiál převedli právě do tetraploidů. Typickým příkladem jsou kosatce. Proč?

Troše té genetiky se nevyhneme. Většina rostlinného světa má přirozeně diploidní povahu, buňka tedy má dvě sady chromozomů. Tetraploidní mají tedy čtyři sady; to je, banálně řečeno, víc. Existují samozřejmě populace rostlin, které mají polyploidní povahu i v přírodě, nicméně zahradníka zajímá nejvíc to, co lze vylepšit šlechtěním. Rostlina v tetraploidní verzi obvykle podává výrazně větší výkon a stejně jako se znásobil výnos obilí z hektaru, v zahradě je takový šlechtěnec vidět. Větší listy, vyšší a silnější lodyhy, energie růstu a hlavně větší květy. Kdo by nechtěl větší květy na větší kytce, že?

Když se v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století začaly do Československa různými cestami dostávat americké velkokvěté kosatce, přineslo to velikou módu. Tou byl samozřejmě zachvácen celý svět, a přestože se průlomoví šlechtěnci objevovali už od druhé světové války, pár let to vezme, než se podaří vybudovat sortiment. Pašování kosatců amerického původu do zemí východního bloku mělo samozřejmě ještě jinou příchuť a fonetická výslovnost anglických názvů kultivarů se stala téměř folklorem. Kosatec je latinsky Iris a tehdy téměř nebylo botanické zahrady, která by neměla své iridarium. Zajímavé je, že s velkokvětými kosatci je zacházeno jako se sbírkou, tudíž jde víceméně vždy o velice barevnou změť.

Vraťme se ale ještě na chvíli k té velikosti. Mám s ní spojené dvě příhody. První se váže k Miládce Opatrné, která se v Průhonicích věnovala právě hodnocení sortimentů kosatců. Každá odrůda měla své malé políčko a rok co rok se hodnotila vitalita rostliny a hlavně počítaly květy. Sama to komentovala asi takhle: „Tetraploidy ty staré odrůdy úplně převálcovaly, my jsme soustředili šlechtění diploidů v podstatě celé, protože je bylo možné považovat za ukončené. Je to škoda, protože lépe kvetou a vydrží na záhoně osm let i déle.“ Druhá příhoda byla z Berlína, kdy profesor Norbert Kühn pozval doktorandy na odpolední procházku po renovovaném parteru z meziválečné doby. V záhoně našel moderní velkokvětý kosatec, vzal květ do ruky a ušklíbl se. Všichni kolegové pokývali hlavami, jaké je to nemožné faux pas, a on dodal: „Takových chyb bychom se neměli dopouštět. To je vidět na první pohled.“ Aha!

Vtip je v tom, co můžete vidět na mnoha stráních hřbitovů, starých zahrádkách a korunách suchých zídek. Staré kosatce tu nerušeně vegetují desítky let a nikdo na ně nikdy nesáhl. Květy mají sice drobné, ale kvetou dlouho, mají jich hodně a nikdo se o ně nestará. Velkokvěté šlechtěnce je oproti tomu nutno zhruba po třech letech přemnožovat a dělat jim na záhoně pomyšlení. Samozřejmě, namítne leckdo, já mám ten lepší kus a jde mi sám. Ano, jsou odrůdy velice povedené a méně zdařilé. Tak je to koneckonců se vším. Za zvážení určitě stojí počet květů versus jejich velikost. Velkokvětost si v tomto směru vybírá svou daň a krásné velké květy budete počítat spíš na kusy, kdežto staré veliké trsy je nabízejí po desítkách.