Jak se také projevuje nepřiznaný krach integrační politiky

Anglie už není bašta svobody

Jak se také projevuje nepřiznaný krach integrační politiky
Anglie už není bašta svobody

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

I do České republiky dolehly vášně, které v anglosaském světě vyvolal případ bojovníka proti radikálnímu islámu Tommyho Robinsona. Robinson byl 25. května v severoanglickém Leedsu odsouzen k 13 měsícům nepodmíněně poté, co vysílal přes mobil na svůj Facebook z ulice před budovou soudu, kde probíhalo líčení s členy muslimského pedofilního gangu. Je Robinson primitiv, který tak dlouho provokoval justici, až proti němu musela zasáhnout, nebo oběť policejně-soudní zvůle a nepřímo cenzury? Je vůbec možné, že by se v moderní Británii mohla konat policejní zvůle a cenzura?

Co se stalo

Pokud se na případ Robinson podívá právník s robotickým myšlením, spatří zřejmě sled událostí, který nemohl dopadnout jinak než vězením. Robinson, 35letý příslušník bílé dělnické třídy z Lutonu, šéf Ligy na obranu Anglie (EDL) v její první fázi (2009–2013), je očividně konfliktní typ. Kromě toho, že se mu nelíbí vzestup radikálního islámu, má taky neodbytný pocit, že establishment ten vzestup zametá pod koberec.

Posledních osm let Robinsonovi nedá spát fenomén pedofilních muslimských gangů. Dodneška jich bylo v Británii v různých městech a městečkách odhaleno více než 70. Reakce neodpovídá ani jejich rozsahu, ani hrůznosti zločinů. Hlavně proto se Robinson po odchodu z EDL stal „občanským žurnalistou“. Takto se loni v květnu ocitl před soudem v Canterbury. S jedním kameramanem se mu podařilo proniknout do budovy soudu (byť ne přímo do soudní místnosti), vznětlivými dotazy útočil na obviněné. Mluvil pak o nich jako o „muslimských pedofilech“ ještě předtím, než porota rozhodla o jejich vině či nevině (v tomto případě vině). Rozzlobená soudkyně v Canterbury mu tehdy vyměřila trest tři měsíce vězení s podmíněným odkladem na rok a půl.

Předminulý týden v Leedsu už Robinson vystupoval jako poučenější občanský žurnalista. Na pozemky soudu, tedy včetně chodníku a schodů, nevstupoval, obžalované s jednou výjimkou neobtěžoval, do mobilu sice četl jména obžalovaných, ale vždycky připojil slovo „údajně“; zdůraznil, kolik z nich nese jméno Mohamed, nicméně jména celé desítky už loni zveřejnila BBC.

Tu hodinku na ulici před soudem trávil Robinson většinou sám nebo s několika málo dalšími lidmi. Zatýkalo ho sedm policistů pro „rušení veřejného klidu“. Robinson do hloučku lidí okolo ještě volal, ať mu seženou právníka, když pak ale do Leedsu volal jeho advokát, odpověděli mu, že se nemusí obtěžovat, že půjde o výstrahu a soudit Robinsona nebudou. Za čtyři hodiny byl odsouzen, nikoli za rušení veřejného klidu, ale za pohrdání soudem. Advokáta dostal ex offo. 

Podle soudce Robinson svým Facebookem mohl ovlivnit myšlení členů poroty, kteří právě rozhodovali o výši trestů. I kdybychom přistoupili na poněkud bláznivý předpoklad, že se někdo z poroty nechá ovlivnit amatérským proudem Robinsonova vědomí, v tu chvíli už o vině obžalovaných stejně bylo rozhodnuto, porotě zbývalo určit výši jednotlivých trestů. Ani teoreticky tedy nemohl nastat okamžik, kdy člen poroty večer jde od rozdělaného stání a doma se nechá přemluvit manželkou, kterou zmasíroval Robinson na svém facebookovém účtu. O tom, že během líčení se členové poroty nemají co dívat na Facebook, není třeba se šířit. Tvrdý rozsudek nad Robinsonem pak soudce doplnil absurdním zákazem o rozsudku psát, ten byl přinucen po víkendu zrušit.

Demonstrace na podporu Tommyho Robinsona. Londýn 26. května 2018. - Foto: Profimedia.cz

Není pedofil jako pedofil

Z některých reakcí by se zdálo, že když Tommy Robinson porušil soudem nařízené informační omezení, překročil tím posvátnou čáru, o níž se v Británii nediskutuje. Nicméně takové omezení se rozhodně neuplatňuje vždycky. Kdo trochu zná produkci britských tabloidů a televizních zpráv, vybaví si řadu reportáží, kdy obžalovaný k soudu kráčí špalírem novinářů, musí čelit jejich otázkám, strpět fotografování zblízka, někdy i rány, to když před soud dorazí například rodiče obětí.

Před měsícem tím v Belfastu musel projít známý hráč ragby Paddy Jackson, obžalovaný ze znásilnění. Před rokem absolvoval svou uličku hanby zpěvák Rolf Harris, hvězda 50. a 60. let. Ale Harris patří mezi pravomocně odsouzené tzv. pedofily z establishmentu. Odhalovat establishmentové pedofily nad hrobem byla před pěti až osmi lety móda.

U pedofilie páchané muslimskými gangy, kdy přitom zpravidla nejde o jednorázová, nýbrž o hromadná znásilnění, evidentně taková poptávka dlouho chyběla. Fakta se na světlo dostávala pomalu, v prvním známém skandálu z města Rotherham, v němž bylo dodnes odsouzeno na 30 pedofilů, se větší proces konal až v roce 2010. Pořád to byly malé ryby, o skutečném rozsahu pedofilní sítě vycházely najevo údaje až postupně, hlavně díky práci novináře Andrewa Norfolka z Timesů. Norfolk později vyprávěl, že ho to zprvu stálo jisté přemáhání. Nechtěl hrát do karet rasistické straničce BNP (Britská národní strana).

Rotherhamský skandál má dvě roviny: samotné zločiny – uvádí se, že v letech 1997 až 2013 tu bylo zneužíváno minimálně 1400 dívek ve věku od 12 do 16 let – a systematickou nechuť místní radnice, sociálních pracovníků a policie věc vyšetřovat. Na radnici vládla Labouristická strana, která má sklon považovat etnické menšiny za svůj voličský rezervoár. Policie se v podobných případech obává, aby už zase nebyla nařčena z „institucionálního rasismu“ (tento obrat zavedla komise vyšetřující vraždu černošského chlapce Stephena Lawrence; toho roku 1993 zavraždili bílí rasisté, policie pak dlouho čelila podezření z liknavého postupu). 

Rotherham byl každopádně jako kámen, po jehož odstranění začne z hráze vytékat voda. Následoval řetěz odhalení podobných, byť menších gangů v Rochdalu, Halifaxu, Peterboroughu, Newcastlu a jinde. Nedá se říct, že by se všem těm případům s jejich strašlivými detaily nedostalo žádné publicity, BBC dokonce loni podle jednoho případu natočila trojdílný seriál Tři holky. Vláda ustavila komisi, ta konstatovala, co bylo zjevné, že totiž orgány nekonaly, jednak aby nepoškodily pověst města, jednak aby nepoškodily pověst menšiny. A že je potřeba ze skandálu vyvodit patřičné závěry.

Německý teoretik médií Uwe Krüger z univerzity v Lipsku charakterizuje soudobý mainstream tak, že fakta, která vyvracejí nebo podkopávají jeho hlavní teze, sice vždycky svých pět minut slávy v hlavním proudu najdou, ten ale s nimi dál už nepracuje, nenechá se znejistit ve svých dogmatech. A stejně tomu bylo i tady. Přestože policie a soudy po protržení hráze začaly znásilňovačské gangy skutečně stíhat a odsuzovat (někdy i k drakonickým trestům; jeden z vůdčích členů gangu v Rotherhamu dostal 35 let vězení; byly odsouzeny stovky lidí, další stovky dostaly příkaz k deportaci), žádná z odpovědných osob nebyla ani vyšetřována pro nečinnost, ani jinak potrestána. Současně chybí vůle uchopit těch dnes už mnoho desítek případů masového znásilňování jako fenomén. Velká média mezitím o nových případech přestala reportovat. Labouristická strana, kdysi reprezentantka nižší třídy, netoleruje, aby někdo popisoval situaci realisticky, totiž že muslimské gangy v severní Anglii systematicky zneužívaly anglické puberťačky z nižších vrstev. Loni stál poslankyni Sarah Championovou článek, v němž právě toto konstatovala („Británie má problém s britsko-pákistánskými muži, kteří znásilňují a vykořisťují bílé dívky“), křeslo ve stínové vládě. (Byla stínovou ministryní pro ženy a rovné příležitosti...) Ale věcně proti tomu nelze namítnout nic. Podle studie vládou podporovaného think-tanku Quilliam mělo 84 procent odsouzených členů gangů „asijský původ“ (zbytek byli napůl černoši a běloši). Sedmdesát procent „Asiatů“ tvořili muži pákistánského původu. Celkem asi 90 procent odsouzených členů gangů jsou muslimové. O rasových a náboženských předsudcích se tu skoro nepíše, asi proto, že jdou opačným směrem, než na jaký byli tvůrci veřejného prostoru trénovaní. Členové pedofilních gangů opovrhovali dívkami, protože jsou to bílé nevěřící čubky. Existují o tom svědecké výpovědi obětí z různých měst.

Robinson se z právnického pohledu nepochybně provinil, když loni v Canterbury nazýval muslimskými pedofily obžalované, o jejichž vině měl soud teprve rozhodnout. Ale byla to jeho hrubá reakce na veřejný prostor, který je prolhaný od základů, počínaje základní terminologií. Stejně jako se v Německu všem příchozím z velké migrační vlny po roce 2014 říká „Flüchtlinge“, tedy uprchlíci, v Británii se muslimské pedofilní gangy nazývají„Asian grooming gangs“. Slovo grooming znamená pečující a je to narážka na náborovou techniku. Člen gangu osloví nezletilé děvče, pečuje o něj, zahrnuje ho pozorností. Brzy ale péče přechází v nalévání alkoholem a nucený sex, často hromadný, v bití, výhrůžky. Takže to ve skutečnosti nejsou pečovatelské gangy, ale znásilňovačské gangy. Druhým zavádějícím adjektivem je slovo „asijský“. Do jednoho pytle s pachateli se tu házejí taky arabští křesťané, jezídi, Korejci, Číňané a především sikhové nebo indičtí hinduisté, kteří proti používání slova „asijský“ vždycky, když se nechce říct „muslimský“, protestují nejvíc. Tento trik se ostatně často používá i u islámského terorismu.

Tommy Robinson. Primitiv, který tak dlouho provokoval justici, až proti němu musela zasáhnout, nebo oběť policejně-soudní zvůle a nepřímo cenzury? - Foto: Profimedia.cz

Sterilizace veřejného prostoru

Vzpouru Tommyho Robinsona proti prolhanému mainstreamu nelze pochopit bez popisu represivní atmosféry, která se nad starou dobrou Anglií několik posledních roků upevňuje. Nejde jen o soubor zákazů a tabu kolem muslimů, ti koneckonců stále tvoří pouhých pět procent obyvatelstva. Stát, média, nevládní sektor jsou v moderní Británii (od vlád Tonyho Blaira) nastavené tak, aby bylo vždycky popřáno sluchu hlavně příslušníkovi menšiny, jakékoli.

Problémy nemají jen skuteční nebo domnělí islamofobové, ale i skuteční nebo domnělí homofobové. Pokud v Británii člověka jiný člověk nařkne, že se k němu zachoval špatně kvůli jeho genderu, sexuální nebo náboženské orientaci, začínají nařknutému velké potíže s policií. Ke svému údivu může zjistit, že je-li vyšetřován pro zločin z nenávisti, ponese důkazní břemeno až k soudu on. Týdeník Spectator psal o případu Kevina O´Sullivana, televizního kritika z listu Sunday Mirror, jemuž se ve vlaku přihodila zvláštní věc. S kamarádem-spolucestujícím drbali jednoho svého známého, načež je okřikl cestující na protější sedačce. Vznikla z toho malá potyčka, na další stanici čekala dopravní policie, která zaprotokolovala výpovědi obou stran sporu. Tím celá věc zdánlivě skončila. Náš kritik se ale nazítří z telefonátu dopravní policie dozvěděl, že druhý muž – vyklubal se z něho univerzitní profesor – ho teď najednou viní z homofobního útoku proti sobě. Policii profesor vypověděl, že se chystal telefonovat, když vtom na něho O´Sullivan zaútočil slovy: Chcete volat svému gay příteli?

Profesorovu výpověď nepotvrdil žádný svědek, kamera ve vlaku doložila, že profesor před incidentem vůbec neměl v ruce telefon. Přesto našemu televiznímu kritikovi trvalo 20 měsíců, než se konstrukce policie založená čistě na profesorově výpovědi rozpadla u soudu. Kritik byl osvobozen, právníci ho však přišli na 15 tisíc liber.

Je zřejmé, že dlouhá řada srovnatelně absurdních případů se do celostátních médií nedostane, neboť oběť nemá kontakty na konzervativní novináře. Nicméně policie vyšetřuje v průměru 13 až 14 tisíc nenávistných projevů (reálně proti islámu a proti homosexualitě) ročně. Asi čtvrtina trestně stíhaných se o svém stíhání dozví tak, že je policie vezme do vazby. Policie dostala instrukce, aby v případě tvrzení proti tvrzení vycházela z toho, že pravdu má údajná oběť. Zmíněný televizní kritik zjistil, že svědky – všichni vypovídali v jeho prospěch – veřejná žaloba vyrozuměla o konci kauzy dopisem, v němž mj. napsala: Budete asi zklamaný, bohužel se nám homofobní útok v případě, v němž jste svědčili, u soudu nepodařilo obhájit. 

Oznamovat nenávistné projevy, tzv. hate speech, nemusí údajná oběť, ale i svědek, v zásadě kdokoli. Policie sice většinu takových oznámení odkládá, v některých  případech jde lidem, proti nimž udání směřovalo, domluvit. V jisté základní škole učitel zpozoroval žáka, jak si o přestávce na mobilu prohlíží web protiimigrační a naprosto legální strany Ukip (Strana pro nezávislost Spojeného království), načež otce doma navštívili policisté.  

Zápal, s nímž se policie a královská žaloba vrhají do potírání hate crime, ostře kontrastuje s nedostatkem sil, jež policie může vrhnout na potírání skutečného nebezpečí. Loni jsme se mohli dočíst, že tvrdých džihádistů, u nichž úřady předpokládají ochotu kdykoli zaútočit, chodí po britských ulicích tři tisíce. Celodenní sledovačka jednoho člověka si vyžádá až 30 detektivů. Policie si opakovaně stěžuje, že ke sledování tvrdého jádra islamistů nemá lidi. 

Někdo ty priority takhle musel nastavit. Premiérka Theresa Mayová v letech, kdy byla ministryní vnitra (2010–2016), potírání hate speech mezi své priority zařazovala opakovaně. Nevládní organizace neustále bombardují veřejnost a policii výzvami k razantnějšímu postihu nenávisti. Nejvyšší žalobkyně Alison Saundersová předloni na ITV prohlásila, že chce, aby se zločinů z nenávisti vyšetřovalo víc. Tehdy dostávala policie v průměru tisíc oznámení o projevech nenávisti týdně. Za Mayové policie svou bilanci přestala měřit počtem odsouzených, ale počtem případů dovedených před soud. Jde o souhrnná čísla ve statistikách, existuje politická poptávka po tom, aby ta čísla rostla.

Postup britského establishmentu rozhodně nelze vykládat jako upřednostňování imigrantů před domácími, jak to vykládají někteří konspirační teoretici. Je to ústup od klasického liberálního státu. Britský stát postihuje nejen Robinsona a jemu podobné, zrcadlově si zřídil nástroje i k postihu muslimských extremistů. Ještě na ministerstvu vnitra Mayová zavedla tzv. preventivní schéma, podle něhož nejen věznice a probační úřady, ale i střední školy, a dokonce univerzity mají hlásit každého svého chovance, zřízence nebo studenta, když začne vykazovat známky radikalizace. Toto orwelliánské opatření, namířené samozřejmě proti muslimským extremistům, je v příkrém rozporu například s akademickými svobodami. Muslimští radikálové byli v několika případech zadržováni po řadu týdnů bez vyjádření soudce, což je útok na starou anglickou vymoženost Habeas corpus. 

Velká Británie jako kdyby už vstoupila do jiné éry. Je za tím nepřiznaný krach integrační politiky, která hlavně u muslimů nezafungovala, a strach z toho, že sprostý anglický lid ztratí trpělivost. Pro elity není dnes na prvním místě svoboda projevu, ale udržení tzv. veřejného klidu.