„Na vestě nosím zastrčený jeden náboj. To je ten poslední pro případ, že bych se dostal do ruského zajetí. Pomohl by mi ukončit to trápení,“ říká Pavel, český dobrovolník, který spolu s dalšími ukrajinskými paramediky zachraňuje vojáky raněné na donbaské frontě. Padnout do zajetí by bylo horší než smrt.

Jsme ve vesnici Terny, kde se nyní zastavila bojová linie. Kolem rozstřílených domů se ještě válejí mrtvoly ruských vojáků. Před pár dny se tu vedly tvrdé boje muže proti muži. Dřív vedla vesnicí udusaná cesta, dnes se proměnila v moře bláta, v němž se rýsují rozježděné koleje od tanků a jiných pásových vozidel. Válka tu vypadá stejně jako na záběrech z druhé světové. Nevlídno, sychravo, ale ještě nemrzne, všudypřítomné bahno ztěžuje i obyčejnou chůzi. Vesnicí se co chvíli ozve burácení motorů a projede BVP obsypané vojáky se žlutými páskami na uniformách. A často se ozývají i další zvuky – dopady nepřátelských dělostřeleckých granátů se mísí s tzv. odlety – tedy palbou z pozic ukrajinských dělostřelců. Ti mají pozice právě ve vesnici Terny a jejím okolí. Hluk války je tu každodenní realitou.

Naše auto zastavuje před jedním z vesnických domů. Zabrala jej armáda a tady je nyní ošetřovna. Sem přivážejí lehce raněné vojáky, kteří nepotřebují převoz do nemocnice. V domě je už válečný nepořádek, není čas uklízet či se starat o čistotu. Na plynovém vařiči bublá v ešusu omáčka s těstovinami. Vojáci mají k dispozici MRE (meal ready to eat – jídlo připravené ke konzumaci). Jsou tu ukázky vojenské kuchyně z USA, ale i z Japonska. Sušený obsah jen vsypete do vody, když nemáte oheň, zahřejete vše pomocí chemického ohřívače. Sice to moc nefunguje a jídlo je spíš vlažné, ale lepší než nic. Ve vesnici už dávno nejde proud ani voda. Je listopad a počasí na Donbase už připravuje všechny na těžkou zkoušku – přežít tady další válečnou zimu.

Záchranáři – cíl snajprů

Vítá nás Pavel, který je tu na frontě bez přestávky od konce května. Působí jako vojenský zdravotník jednotky Karpatská Síč, která je už od jara součástí ZSU – ukrajinských ozbrojených složek. V Česku se mu podle jeho slov rozpadl osobní život, a tak usoudil, že bude užitečný na frontových liniích, kde je zdravotníků nedostatek. Jeho úkolem je sice zachraňovat životy, ale sám chodí jakožto voják ozbrojen. Jsme na frontě a vždy je tu nebezpečí výpadu ruské pěchoty na ukrajinské pozice.

Zdravotníci z Terny vyjíždějí na tzv. nulovou linii, tedy do míst, kde jsou ruské jednotky a jejich pěchota vzdálené od ukrajinských pozic pár set metrů. Vojenští záchranáři jsou lákavým cílem pro ruské snajpry – čím víc jich zabijí, tím se zvyšuje i počet raněných, kteří bez pomoci zemřou. Každý mrtvý záchranář představuje pro Rusy možná i desítky raněných, které se z kategorie GRUZ 300 přesunou do kategorie GRUZ 200. To jsou kódová označení používaná v ruské, ale i ukrajinské armádě pro raněné (300) nebo mrtvé (200). Zajatý záchranář bývá donucen zachraňovat životy Rusů. Proto má většina z nich stejně jako mnozí vojáci připravený poslední náboj.

Pavel se s místním prostředím celkem sžil. „Když jsem přišel poprvé na pozice, cukalo to se mnou, když to na nás lítalo, dokonce jsem se schovával do krytu. Teď se většinou jen otočím a zkonstatuju, že to bouchá. Pokud to má přiletět na tebe, stejně se před tím nikam neschováš,“ dívá se na celou věc trochu fatalisticky. „Když jsem tu měl svého prvního těžce raněného, tak to se mnou zacloumalo. Ale postupem času jsem si zvykl,“ pokračuje. Pavel jezdí v sanitce s řidičem Wajdou, Ukrajincem, který žil před válkou v Česku. Z „točky“, tedy evakuačního bodu na frontě, kam se svážejí ranění, to mají do nemocnice třicet minut jízdy. „To už je dost vysoká pravděpodobnost, že pacienta během převozu ztratíte, pokud má těžká zranění,“ říká Pavel.

S Mylady na točce

V místnosti začne prskat vysílačka, z níž se medici dozvídají, že se mají připravit k výjezdu na točku. Kromě Pavla jede také další záchranářka, které se říká Mylady. Podle intrikující krásky ze Tří mušketýrů. Mylady tu neintrikuje, ale je to pohledná černovláska, kráska jako z romantického románu. Ukazuje mi svůj facebookový profil, snímky ve společenských šatech, je upravená, s perfektním účesem a make-upem. Před válkou pracovala jako právnička, měla dokonce vlastní právní kancelář. „Ale chtěla jsem pomáhat. Přímo na frontě. A tak jsem si udělala zdravotní kurz a přijela sem,“ říká ještě předtím, než se společně vydáváme pro raněné. Spolu s ní je tu ještě blondýnka Máša. Když je člověk vidí ve chvílích volna, kdy žádný raněný nepotřebuje jejich pomoc, jsou to dvě kamarádky, které spolu klábosí jako miliony jejich vrstevnic po kavárnách celého světa.

„Plus, plus,“ odpovídá Mylady do vysílačky a hází na sebe neprůstřelnou vestu. Řidiči startují dvě auta – starou sovětskou buchanku a nisana, kterými pojedeme vyzvednout z nulové linie raněné. Sedáme do vozů a začíná každodenní souboj s blátem. Uváznout na poli za vesnicí se rovná sebevraždě. Budeme na dohled Rusů. Tam už je červená zóna, místo nejtěžších bojů. Zastavujeme u řídkého lesíka. Tady budeme čekat na příjezd raněných. Mylady se vydává s buchankou ještě dál, zkusí je najít na vlastní pěst. Naposledy jsem viděla ženy s takovou odvahou a kuráží v Sýrii, Kurdky na frontách byly stejného ražení jako Mylady. Čekáme v lesíku, nad nímž se odehrává tzv. ping-pong. Létají tu vzduchem nejrůznější dělostřelecké granáty, kazety (rakety s kazetovou municí), dělostřelecké miny. Ty slyšíme nejvíc a nejdéle. Odporný pištivý zvuk, který se ozývá před dopadem třeba i tři čtyři vteřiny. Za námi jsou pozice ukrajinského dělostřelectva. Přílety a odlety už nejsem schopna rozeznávat, duní to nad námi neustále. Občas blízko tak, že se instinktivně přikrčím. S Pavlem ani Wajdou už ten kravál nedělá vůbec nic. Trochu nás ale všechny ohluší dvě pásová vozidla německé provenience, která zastaví pár metrů od nás, ale jsou krytá křovím a my je zaregistrujeme až v momentě ohlušujícího výstřelu. To se otřese celý lesík. Konečně hluk z ostřelování přeruší něco, na co čekáme – rachot buchanky a Mylady s nákladem raněných. A bohužel nejen to. Mylady vyskakuje z auta a volá: „Snajpr, snajpr!“ Ukazuje díru v buchance. Na víc není čas, raněného překládají do nisana.

Naskakuji do buchanky s Mylady. Sedím vzadu, na podlaze dvě mrtvá těla. Jedno v černém pytli, druhé jen tak, tváří k zemi. Vyjíždíme zas přes to prokleté otevřené pole. Vtom buchanka nadskočí snad metr nad zem, mrtvoly vyletí málem ke stropu, já s nimi. A konec, ticho, stojíme. Řidič vyskakuje do hluboké břečky a zjišťuje, co je s autem. „Vidíš, v jakých podmínkách tu pracujeme a co máme k dispozici,“ říká Mylady a zapaluje si cigaretu. „Tohle je strašně nebezpečné, nemůžeme nic dělat, jsme na dohled nepřátel a stojíme tu jako terč,“ potahuje z cigarety a vypráví, co se před chvílí přihodilo. „Střílel po nás snajpr. Já se jen v tu chvíli přikrčila a doufala, že to bude dobré. Slibovala jsem v duchu mamince, že když to přežiju, budu už vždycky nosit čepici, když mi to nakáže, že budu jíst tak, jak mi řekne, a že s ní pojedu na chalupu,“ směje se Mylady navzdory tomu, že ještě to nejhorší nemáme zdaleka za sebou. Řidič se mezitím stále pokouší přemluvit stávkující buchanku ke spolupráci. S nepředstavitelným burácením nakonec motor naskočí a my můžeme jet pryč.

Nejtěžší chvíle

„Právě jsme ztratili jednoho z našich kluků. Pokoušeli jsme se ho dlouho resuscitovat, ale nakonec jsme museli konstatovat smrt.“ Pavel se dívá do dálky. To jsou nejtěžší okamžiky tady na frontě. Za pět dní tu rukama zdravotníků prošlo 27 raněných a 19 mrtvých.

V domě sedí muž, který mrtvého přivezl. Jeho kamarád, spolubojovník. „Střílel na nás tank. Trefil se přímo do naší pozice. Když do tebe střílejí tankem a trefí se, neuděláš nic. Udělali jsme pro něj všechno, co bylo v našich silách. Nepodařilo se nám ho zachránit.“ Voják ve špinavé uniformě sedí v křesle vedle kamen a kouří. Z každého jeho pohybu čiší únava. „Vyspím se z toho, co mi zbývá. A ráno budu fungovat jako vždycky. Taková je válka,“ říká Pavel a vypadá stejně unaveně. Jeho tvář pokrývají husté nazrzlé vousy. „Nemohl jsem si na to dlouho zvyknout a zkoušel jsem se pořád holit, ale moc to tu nejde, tak jsem si řekl, že to zkusím.“

Sedíme všichni v místnosti u kamen, Mylady a Máša dávají kapačku dvěma raněných. To jsou lehké případy, jen otřesy mozku. Když blízko vás vybuchne dělostřelecký granát nebo něco podobného, tlaková vlna způsobí lehčí nebo těžší otřes mozku. Pokud máte štěstí a nezasáhnou vás „oskolky“, tedy kovové kusy roztříštěné munice. Ty nezachytí ani sebelepší vesta. V domě jsme se všichni shromáždili, protože na nebi krouží „čorna chmara“ (černý mrak), tedy ruský dron. Z vysílačky se často ozývá upozornění, že bude létat „bílá chmara“, tedy ukrajinský dron. Skenují pozice ruského dělostřelectva a vysílají on-line souřadnice rovnou k dělostřelcům, kteří si je přebírají, a ti, kdo jsou v nejvýhodnější pozici, začínají střílet. Ukrajinský systém je poměrně inteligentní a umožňuje rychlejší střelbu, bez rizika, že se mezitím nepřátelské dělo přemístí. Drony se také využívají pro vyhledávání raněných na frontové linii. Pro tyto účely slouží celkem obyčejné levné drony, pokud je nepřítel zlikviduje, není to pro armádu velká ztráta. I když dronů a aut je tady neustálý nedostatek.

Na frontu do Terny přivážejí dva čeští dobrovolníci sanitku zakoupenou z české sbírky. Přiváží ji sem i s dronem Petr, další Čech, který pomáhá vojákům a vozí na frontové linie všechno potřebné. Žije na Ukrajině už pět let a podle svých slov to dělá, protože to cítí jako svou povinnost ke své druhé vlasti. „Nechci žít v Rusku, chci, aby Ukrajina zůstala Ukrajinou,“ komentuje to Petr, který má v jihoukrajinském Mykolajivu sklad na humanitární pomoc. Tu distribuuje vojákům na fronty, ale i do domácností, které jsou v nouzi.

Kristina: Myslím jen na raněného

Na frontové linii v Charkovské oblasti potkávám Kristinu. V armádě slouží od roku 2014. Nad točkou, kde čeká na raněné z fronty, právě přelétají dvě helikoptéry. Je strašná zima, ale Kristina je na ni dávno zvyklá. „Přišla jsem na začátku války na vojenskou správu, s nalakovanými nehty, načesaná, vypadala jsem opravdu hezky! Podívali se na mě: Holka, co ty tam chceš s touhle vizáží dělat? Nebrali mě vážně. Ale já jsem se nedala. Vidím tam jednoho majora a říkám mu: Umím skvěle střílet, můžu bránit naši zemi. Musíte brát hlavně ty, kdo chtějí bojovat, kdo mají motivaci. A ty, kteří si dokážou trochu představit, jaké to na frontě je,“ vypráví rázná půvabná dívka. Sedí v zadním prostoru sanitky a ukazuje, jak je vybavená pro příjem raněných. Pokud je se sanitkou i přes noc na frontě, na místě pro raněného spí. Bojovala se svou jednotkou u Kyjeva, a když Rusové od hlavního města odtáhli, přešla s dalšími dobrovolníky na charkovskou frontu.

„Naším úkolem na evakuačním bodu je maximálně raněného stabilizovat a dovézt do nemocnice. My se pak vracíme rychle na točku, protože by mezitím mohli dorazit další ranění. Můžeme toho udělat pro záchranu raněných hodně, máme turnikety, kapačky, medikamenty, umíme zajistit dýchání,“ pokračuje Kristina. Přesto někteří umírají cestou do nemocnice. Jsou tu dvě, ale do každé je to půlhodina jízdy po silnici, ta už vypadá jako tankodrom. „V obou nemocnicích máme s lékaři výborné vztahy, už se známe. Můj první pacient na této frontě byl jedenáctiletý kluk, raněný během bojů o tyto vesnice. Podařilo se nám ho zachránit,“ vzpomíná Kristina. Na točce je v průměru denně sedm až deset raněných, záleží na situaci. Pokud je právě ofenziva, jejich počet stoupá.

Kristina pracuje jako paramedička poslední tři měsíce, do té doby působila v armádě jako starší seržant roty. Ale velmi se chtěla stát záchranářkou. Věděla, že se nebojí pohledu na krev a nejedná zkratovitě, když dojde k dramatické situaci. První raněné ošetřovala při událostech na Majdanu v Kyjevě v roce 2014. Nyní ve Lvově absolvovala důkladný kurz bojové medicíny, získala potřebný certifikát. „Když mám před sebou raněného, nemyslím na nic jiného, než že se ho musím pokusit zachránit. Na žádné pocity v tu chvíli není čas,“ uzavírá na konci své služby devětadvacetiletá žena.

V nejostřelovanějším městě

Žen v ukrajinské armádě není mnoho a jen málo jich slouží na frontových liniích. Většinou jde právě o vojenské záchranářky, se zbraní na frontě jich je minimum. „Podmínky na liniích jsou opravdu strašně drsné, proto se snažíme ženy v armádě uplatnit jinak, aby nemusely trpět tou strašnou zimou, nedostatkem hygieny. A pochopitelně aby se nevystavovaly tak strašnému riziku,“ říká Irina, důstojnice 93. brigády v Bachmutu. Má na starosti tisk a mně se podařilo přemluvit ji, aby mi povolila návštěvu ve vojenské nemocnici. Bachmut je jedno z nejostřelovanějších měst celé ukrajinské fronty. Rusové se ho pokoušejí dobýt od začátku války a neustále se tu odehrávají velmi tvrdé boje. Město je vylidněné, zůstalo tady jen minimum obyvatel. Přesto ale někteří z nich čekají netrpělivě, až sem Rusové proniknou a město obsadí. Proruských i diverzantů je tu dost. Cítíte to nějakým zvláštním způsobem na celkové atmosféře v ostřelovaném městě.

Nemocnice leží na okraji Bachmutu a Rusové jsou od ní asi dva kilometry. Do jejího okolí neustále dopadá ruská munice. Každou chvíli před nemocnicí zastaví auto a vykládají se ranění. Někdy před vjezdem zastaví tank, z něhož vynášejí těžce raněného. Lékaři tu mají plné ruce práce. Před vchodem jsou o stěnu opřena několikera zakrvácená nosítka.

Sergej je vedoucí chirurg ve vojenské nemocnici, která spadá pod 93. brigádu. „Nemocnice je vlastně na druhé frontové linii, přilétá to sem často, stále jsme pod palbou. Ranění z fronty mají nejčastěji poranění končetin, trupu a hlavy. Mají v těle střepiny. Musíme tady pacienta hlavně stabilizovat, aby byl schopen převozu do dalších nemocnic, které pracují v lepších podmínkách mimo frontu,“ říká. Nemocnice má proud z vlastního generátoru a z podmínek v ní by byl otřesen každý lékař, nejen český. Ještě hůř vypadají prostory, kde lékaři a sestry spí. Zima, chlad, tma, neustálé ostřelování. Vydržet to někdy bývá nadlidský úkol. Ale většina lékařů i sester je tu dobrovolně a předtím pracovali na jiných frontových liniích. Přivážejí muže se střepinami v noze, sténá a bojí se, že o ni přijde. Ránu má zaškrcenou.

„Každá situace je tu těžká, vidíte každý den lidi, kteří se jen snaží bránit svoji zemi a umírají při tom, nebo jsou těžce raněni. Vidíte, jak trpí kvůli tomu, že se postavili ruské agresi… To je pro nás nejtěžší. Na to se nedá zvyknout. Ani na to neustálé ostřelování. Je to čisté zlo. Ale budu tady, dokud to bude třeba. Abychom tu ruskou svoloč vyhnali,“ uzavírá Sergej se smutným úsměvem na tváři. Do vedlejšího domu dopadne další dělostřelecký granát…