Filmový režisér Christopher Nolan si pěstuje image muže spíš zdrženlivého, nemajícího ve zvyku se asertivně zapojovat do veřejných debat. Minulý týden ale to pravidlo porušil a velice ostře se vyjádřil k rozhodnutí produkční společnosti Warner uvést všechny filmy, které měly mít příští rok premiéru, souběžně s premiérou v kinech i na streamovací službě HBO Max. (Týká se to i předpokládaných trháků jako pokračování Matrixu nebo adaptace populární sci-fi Duna.)

„Někteří z největších filmařů a nejdůležitějších filmových hvězd šli včera spát v domnění, že pracují pro největší filmová studia, a když se vzbudili, zjistili, že pracují pro nejhorší streamovací službu.“ Uctivé to vyjádření zrovna nebylo, bylo ale adekvátní šoku, který rozhodnutí Warnerů ve světě filmu způsobilo. Vnímáno je jako další pohroma pro nejenom americká kina, jejichž přežití současná pandemie vážně a možná až fatálně ohrožuje (samozřejmě včetně těch českých).

Tu skepsi k uvádění potenciálních trháků do kin také posílil osud posledního snímku Christophera Nolana. Film Tenet byl uvedený koncem léta, premiéře předcházela velká kampaň a velká očekávání, Nolanovy filmy také bývají z komerčního hlediska velice spolehlivé. Stejně ale vydělal o dost méně, než se čekalo.

Když nefunguje ani nový Nolan, nedá se moc čekat, že by diváky do kin přitáhl někdo jiný. Režisérovu rozčilení se ale dá snadno rozumět. Christopher Nolan je nejenom režisérská superhvězda (sám mám k jeho filmům vztah dost rozporný, ale to je na jinou debatu), je to taky filmový fanoušek, při vší inovativnosti v něčem dost konzervativní. Raději pracuje s tzv. praktickými triky než s digitálními, natáčí na tradiční filmovou surovinu (rozdíl mezi obrazem z ní a z digitální kopie vynikne jedině na filmovém plátně). Samozřejmě věří, že místem, kde by člověk měl sledovat filmy, je kino.

Je zájmem filmařů, aby to tak bylo, nejenom z důvodů ekonomických nebo, řekněme, statusových – pořád ještě existuje rozdíl mezi vnímáním filmů pro kina a pro domácí projekci. Hodně už se toho napsalo o kině jako společenské instituci, o nenahraditelných výhodách společného sledování v kině, o rozdílech v kvalitě projekce a vůbec zážitku, o tom, že filmy do kina prostě patří. Pro filmaře je ale kino důležité ještě z jednoho důvodu – může čekat, že diváci tam při sledování díla, které ho třeba stálo pár roků práce, některé věci dělat nebudou, že je bude mít jistým způsobem pod kontrolou.

Tvůrce, jehož film se promítá v kině, si může být plus minus jistý, že se publikum bude koukat právě na ten film (na nic jiného se ve zhasnutém sále dívat nedá), že ho uvidí celý v kuse od začátku do konce, že nebudou přepínat (není na co), nebudou od filmu odbíhat, nebudou se uprostřed projekce pouštět do dlouhých hovorů o hloupostech, nebudou si krátit dlouhou chvíli projížděním mobilu, budou sedět na místě a budou zticha. Budou film pro tu chvíli brát vážně, to neznamená, že ho po zhlédnutí neodmítnou jako pitomost a nebudou litovat času stráveného na jeho projekci.

Může to všechno působit strašně elitářsky, nedemokraticky a proti duchu doby, jenomže umění je velice elitářské a nedemokratické. Velká většina pokusů o ně končí v nějaké míře nezdarem. Ale aby ta jiná alternativa byla vůbec možná, musí dostat aspoň nějakou šanci. A rozhodnutí Warnerů ji zase o kus zmenšuje, v tom má Christopher Nolan pravdu.