Na sociálních sítích pokračuje sezona hmyzu. Vzduch se ještě chvěje tlukotem křídel živočišného druhu „motýle“, teď se jím ale především nese hromový bzukot smrtí posedlých lumků. Nebo lumíků. Věc je složitá. Miloš Zeman se jí ale nezalekl, zná totiž cenu dobře vybrané metafory. V pravidelném pořadu Týden s prezidentem na TV Barrandov chtěl publiku přiblížit míru sebevražednosti sociálních demokratů, jimž tentokrát vytýkal ochotu odvolat ministra kultury Antonína Staňka. Připodobnil je tedy k lumíkům, které popsal jako podivný hmyz, který je v různých fázích života tu broukem, tu motýlem. A čas od času se exempláře toho druhu masově vrhají do mořských vod za účelem utonutí. Prezident to, dá se říci, skoro trefil. Akorát si popletl název lumků (hmyz) a lumíků (hlodavce), legenda o sebevražedném chování se týká těch hlodavců, navíc je nepravdivá. Na prezidentově srovnání je tady špatně plus minus všechno, něco dokonce i dvojím způsobem. Stane se – v prezidentově případě zdaleka ne poprvé. Jistě kvůli kombinaci ležérní práce s fakty a mentorské nátury, která nenechá minout žádnou příležitost z výšin své moudrosti poučovat kohokoli v doslechu („Víte, pane Soukupe, co jsou to lumíci?“). Především je to ale další důkaz špatného fungování tiskového odboru prezidentova úřadu. Normálně fungující úřad by před hodinovým televizním vystoupením s hlavou státu prošel, o čem se asi bude mluvit a co se bude říkat. Dobře fungující odbor by zkontroloval i fakta, která chce prezident prezentovat, a v rámci toho by došel k překvapivému poznání, že lumek není lumík a že ani první, ani druhý neprojevuje nevysvětlitelný sklon k masové sebevraždě. Takhle nějak by to chodilo ve světě normální politiky. Ve světě té naší politiky si pan Ovčáček, místo aby dělal svou práci, vylévá srdce na Twitteru, kde dokola přirovnává protibabišovské demonstrace k Vítěznému únoru (oni ti demonstranti mají pásky na rukávech a přes rameno flinty?) a prokládá to značně zamilovanými autoportréty, v popisku k nimž sděluje, že „miluje mariánský sloup“. A chudák prezident zatím chodí po televizích, patřičného servisu se mu nedostává a lumky s lumíky si plete, což se nakonec může stát každému, mně asi taky.

Jinak si troufám tvrdit, že téma protínání hmyzu a české politiky už bylo vytěženo do poslední mrtě, přinejmenším na nějakou dobu bych si od broučků a jejich příbuzných dal pokoj. Při psaní těchto řádek jsem si uvědomil, že jsem v té věci zaujatý. Jako dítě jsem neměl rád Ferdu Mravence, včelku Máju ani Makovou panenku s tím jejím motýlem Emanuelem, Karafiátovi Broučci mi neříkali zhola nic a Včelí medvídci mě vysloveně štvali. Snad jenom ta písnička Hmyz od kapely Vltava, ta se mi docela líbí. A Kafkova Proměna, ale ta v člověku dvakrát velkou lásku k našim hmyzím tzv. přátelům neprobudí.

Když už jsme se dostali k tomu mariánskému sloupu. Názory na něj by na sociálních sítích byly silné. Pro někoho třeba až překvapivě. Člověka, který si nemyslí, že od minulosti je možné se z vlastní vůle odříznout, to tak překvapivé není. Pozoruhodná je mohutná citová angažovanost některých stoupenců pokrokové levice v téhle kauze. Vlastně tedy pozoruhodná není, dala se čekat. Pozoruhodné je spíš to, že myšlení těchhle lidí v téhle situaci nepůsobí zrovna konsekventně. To vlastně taky není moc pozoruhodné – nekonsekventnost myšlení je u nich spíš pravidlem než výjimkou. No nic. Prostě. Proti obnovení sloupu brojí, protože jeho přítomnost na Staroměstském náměstí by nějaké lidi zraňovala a dalším by připadala ideologicky nevhodná. Když se ale debatuje o bourání různých monumentů doby normalizace, tak na argument ideologické vhodnosti zrovna neslyší. Se škodolibým uspokojením si také všímám toho, že proti mariánskému sloupu vytáhli do boje lidé, kteří před časem vytýkali „primitivním antikomunistům“ sklon bojovat ve válkách minulých a ignorovat aktuální boje. Jasně. Nechat být spory let 1948–89 a místo dobo se vrhnout do střetu z roku 1648. To je asi ten pokrok.