Původně šlechtický palác, poté sídlo banky a dnes polyfunkční komplex. Historie paláce Špork je dlouhá a plná zvratů. Před pár měsíci se v jeho spodní části otevřela restaurace Červený jelen, která stojí za návštěvu hned z několika důvodů. Můžete si být jisti, že na podobně řešený interiér nikde jinde nenarazíte.

Nahoře mramor, dole tma

Provoz restaurace se rozprostírá přes tři patra, a patří tak mezi vůbec největší v celé republice. Samotná velikost ale zdaleka není tím nejdůležitějším. Výjimečnost prostoru určují především dvě věci: původní funkce místa a přístup architektů k rekonstrukci. Za návrhem totiž stojí architekt Stanislav Fiala se svým týmem, který je znám řešením projektů do posledního detailu.

O rekonstrukci památkově chráněného paláce Špork v centru Prahy už na těchto stranách byla řeč (viz Týdeník Echo č. 15/2019). Barokní palác z konce 18. století po první světové válce do základů přestavěl architekt Josef Gočár, jeden z nejvýznamnějších českých architektů minulého století, a to tak důsledně, že z paláce zbylo jen zdobené průčelí. Za ním pak vyrostla moderní stavba ze železobetonu, která sloužila jako sídlo Anglo-československé banky. Před devíti lety celý soubor budov koupila developerská společnost Sebre a zahájila několikaletou náročnou revitalizaci.

Restaurace Červený jelen vznikla ve velmi specifických prostorech pro provoz banky – ve vstupní hale a podzemním dvoupodlažním trezoru. Zatímco bankovní halu pojal Gočár jako reprezentativní vstupní prostor se stěnami obkládanými bílým mramorem, temné prostory trezoru pod ní byly řešeny především s ohledem na funkci. A tyto dvě odlišné části bylo potřeba vzájemně provázat s ohledem na potřeby restaurace. Ne zrovna dvakrát lehký úkol.

Bankovní hala se dochovala v poměrně dobrém stavu (ovšem bez vybavení) a architekti její podobu z 20. let nechtěli výrazně měnit. Bylo ovšem zapotřebí vyřešit obnovu kdysi krásné sklobetonové klenby, která byla v dezolátním stavu – komunisté ji totiž jednoduše zalepili asfaltovými pásy, které ji prakticky rozložily. Luxfery byly nahrazeny zakřivenými skleněnými tabulemi, které opět umožnily zalít halu slunečním světlem.

Jako z jeskyně

Aby mohlo slunce proudit až do druhého podzemního patra, přišli architekti s nápadem vyříznout v podlaze haly pod touto klenbou otvor, který prosvětlí tmavé prostory bývalého trezoru a zároveň umožní vložení schodiště. Trezor má ovšem masivní betonové konstrukce, do kterých byly navíc jako pojistka proti vloupání vloženy tlusté litinové pláty. K prořezání všech potřebných částí včetně kuchyně nakonec posloužilo speciální diamantové lano. Díky vertikálnímu propojení všech tří pater získal celý prostor nezaměnitelnou atmosféru – ať už jste v jakékoli úrovni, můžete snadno přehlédnout celý velkolepý provoz podniku. Vertikálnost pak ještě zdůrazňuje „věž“ na dvanáct (!) měděných pivních tanků tyčící se přes celou výšku; architekti pro něj využili staré kolejnice nalezené v objektu během rekonstrukce.

Na původní funkci prostoru upomínají přiznané betonové konstrukce i původní mohutné dveře trezoru, které zůstaly na svém místě. Fiala k projektu přizval také malíře Patrika Hábla, díky kterému stěny i stropy podzemních prostor pokryly motivy à la Altamira. Hábl také vytvořil několik akustických obrazů, vhodná akustika totiž představovala další oříšek při návrhu interiéru. Celý prostor restaurace propojují také precizně řešené detaily, se kterými si autoři doslova vyhráli. Přímo pro restauraci vznikly na míru navržené věšáky (z ocelových drátů do betonu), stoly, lavice i třeba držáky pivních tácků.

To vše dohromady vytváří nevídaně svébytný prostor, který je potřeba zažít na vlastní kůži.