V pátek se to výročí zase připomínalo – spíš z povinnosti. A fotky a videa padajících věží neztratily ani po devatenácti letech svou působivost, tak proč se nepodívat ještě jednou.

Pamětník si taky může vybavovat, za jakých okolností se o útoku na WTC dozvěděl – jedna z těch věcí, na něž se nezapomíná. Ale jinak může působit to jedenácté září 2001 vzdáleně, jako událost uzavřené historie, příběh ze světa někdy dřív. A nejenom proto, že devatenáct let je dlouhá doba, během níž už stihla dospět generace, která na tuhle událost nebude mít vlastní vzpomínku.

Refrénem dní bezprostředně po útoku byla věta: „Svět se změnil.“ Člověk na ni narážel v titulcích a slovech moudrých hlav a také souzněla s jeho vlastními pocity. Jedenáctého září skutečně něco skončilo: iluze Západu o vlastní neotřesitelnosti, nedotknutelnosti, o tom, že má svět jaksi „ošéfovaný“ – a s ním i historii, která se bude ubírat předvídatelným směrem.

S odstupem devatenácti let se dá říct: je to pravda, jedenácté září změnilo svět. Povaha té změny ale může dnes působit jako jiná, než se v roce 2001 předpokládalo. Jako výrazné dědictví jedenáctého září může působit obrovský rozmach a „mainstreamizace“ konspiračních teorií a vůbec postfaktického vnímání světa a psaní o něm. Právě útok na WTC představoval velký impulz pro nástup toho typu „kreativity“, jež se navíc potkala s dřív nedostupnou možností šíření. Na internetu tak mohly miliony lidí sledovat paranoidní fantasmagorie typu druhdy populární dokumentární série Zeitgeist a říkat si, že by na tom mohlo něco být. Logicky se tak konspirační teorie dostaly do mediálního i politického mainstreamu, nemálo etablovaných politických proudů má dnes nějaké konspiračním myšlením poznamenané křídlo či frakci. Spolu s konspiračním obsahem se rozšířila a dočkala se nějaké míry společenské legitimizace i konspirační „logika“, způsob uvažování, pro nějž je otázka „vysvětli mi to“ nikoli výzvou, ale symptomem nepochopení, a proto nehodna odpovědi.

Útok na WTC z dnešního pohledu přispěl k pádu ideologie tzv. liberálního intervencionismu, exportu demokracie. Invaze do Iráku skončila z mnoha důvodů nezdarem, což přineslo obecnou skepsi k vojenskému prosazování amerických a vůbec západních zájmů, vzestup izolacionistické politiky. A také sílící nedůvěru k elitám, kterou ještě mohutně povzbudila krize roku 2008.

Dá se říct, že jedenáctým zářím začíná kauzální řetězec, jenž (zatím) vedl ke zvolení Donalda Trumpa a vůbec nástupu lidí „antiestablishmentové“ politiky... Útok na WTC dnes může působit jako vzdálený také proto, že letos jsme zažili jinou událost, od níž se očekává, že promění svět, že po ní už nic nebude stejné. Někteří američtí publicisté v té souvislosti připomínají, že zatímco po jedenáctém září se tamní společnost, byť třeba jen nakrátko, stmelila, nástup pandemie naopak akceleroval její rozdělení.

Je možné, že po dalších devatenácti letech, dožijeme-li se, budeme taky vzpomínat na své někdejší představy přicházející změny světa a srovnávat je s realitou, která se ukázala být jiná. A časy covidu budou působit vzdáleně, protože lidé budou zaměstnáni promýšlením důsledků nějaké jiné události. Nejen proto, že svět má změnu prostě v povaze a netrpí sklony řídit se momentálně převládajícím míněním expertů. Ale taky kvůli snižující se schopnosti lidí udržet pozornost, potřebě publika být zásobováno novými produkty všeho druhu – včetně katastrof. Neznamená to ale, že ty jevy a události, které nás přestaly zajímat, kvůli tomu také zmizí, vytratí se jejich vliv. Za dalších deset let může debata o důsledcích jedenáctého září vypadat zase úplně jinak.