Prezident v živém interview pro Český rozhlas, jak známo, zaperlil. Pro skupinu lidí použil vulgární termín „ekonomičtí z*rdi“. Reakce byly předvídatelným způsobem pobouřené, hlava státu znectila svůj úřad, dál rozvrací a znehodnocuje zdejší veřejnou debatu a tak dále a tak podobně. Zemanovi obhájci zas mohou vytáhnout klišé o „nazývání věcí pravými jmény“, jedno z těch vůbec nejotřepanějších a nejvyprázdněnějších, jehož užití by mělo být ohodnocováno několika desítkami hodin veřejných prací.

Hlavně je to všechno strašně znavené, všichni aktéři, prezidenta nevyjímaje, už jen opakují dříve nacvičené výstupy a nepřináší jim to ani nějakou radost. Smutně setrvačná disputace.

O něco v ní ale přeci jenom jde, cosi je v sázce: to slovo na „z“, jež prezident okázale vypustil do éteru, urazil jím leckterou citlivou duši a tak dále. Je to totiž dobré slovo, svým způsobem snad i důležité. Byla by škoda o ně přijít, nechat ho podlehnout inflaci, která už veřejnou debatu připravila o mnohé důležité termíny, jež díky soustavnému a vědomím jejich významu zcela nezatíženému užívání ztratila smysl. Z*rda by to potkat nemělo. Je to, řekl bych, nadávka relativně nová, její existenci jsem výrazněji zaznamenal někdy v druhé polovině osmdesátých let, kdy začala být používána skutečně hojně (alespoň tedy v mém okolí, zkušenost jiných čtenářů může být v tom ohledu jiná). Je to silný výraz, neměl by se, myslím, užívat lehkovážně. Je nemálo nadávek, kterými se navzájem mohou častovat přátelé (hlavně v pozdnějších hodinách a v adekvátně intoxikovaném stavu), aniž by to nějak ohrozilo jejich vztah. Dají se vyslovit bodře, něžně, vysmátě.

Z*rd mezi taková slova nepatří. Je to výraz pro vážnější chvíle, kdy se říkají věci, jež už nikdo nechce brát zpátky. Označuje totiž člověka nenapravitelně a hluboce charakterově vadného, dost pravděpodobně psychopatického, možná ovšem i inteligentního, člověka, který je nejenom rozhodnutý páchat zlo, ale svoje záměry je schopen také účinným způsobem naplňovat. Desmaskovat z*rda není jen tak, má to nějakou váhu, snad to dokonce vyžaduje i nějaké osobní ručení. Ve filmu Tomáše Vorla Kouř, který je zmiňován ve výroční příloze tohoto vydání, je scéna, v níž mladý hrdina konečně vmete tuhle nadávku do tváře svazáckého papaláše. Působí to úlevně, snad až katarzně. Lehkomyslné užívání toho slova na „z“, těch čtyř souhlásek, jež je třeba také vyslovit s patřičným zaujetím, by českému jazyku i debatám jím vyvedeným způsobilo újmu.

Navíc z*rdi bývají mocní, už proto ten výraz nepatří do úst nejmocnějšího, tím spíš jako součást hodně okoukaného čísla, v němž „komik“ počítá se svou mocenskou převahou. Před několika desetiletími mohlo být použití vulgárního termínu ve veřejném prostoru skutečně podvratné, stačí si vzpomenout na pobouření normalizačních médií a vůbec „orgánů“ nad slovníkem českého undergroundu. Ty doby už ale minuly. Představa, že užitím vulgárního výrazu člověk projeví odvahu, poruší nějaké tabu, je hodná jedenáctiletého kluka, který o přestávce napíše na tabuli nějakou nevinnou sprosťárničku. Jedenáctiletí kluci jsou ale fajn, na rozdíl od infantilních pánů, kteří dětskou nevinnost dávno ztratili a teď už jen nedokážou být dospělí. Slova, která jindy mohla ve veřejném prostoru znamenat nečekaný kontakt s nepřikrášlovanou životní realitou, se tam dnes ztrácejí, stávají se další součástí otupujícího proudu žvanění.