V médiích je v posledních dnech a týdnech hodně Facebooku. Firma například oznámila, že se přejmenuje. Z Facebooku se stane Meta (souvisí to s rádoby vědátorským termínem Metaverse), vystihuje to prý úlohu společnosti, která vytváří nějakou novou (meta)rovinu života, sféru existence. Nevybrala si pro ohlášení změny značky nejlepší čas. Ve chvíli, kdy jméno nějaké firmy ve veřejném prostoru asociuje, řekněme, to nejďábelštější zlo, možná není nejlepší se prohlásit za tvůrce nového univerza, kdekomu by to totiž mohlo asociovat peklo. A C by se pomalu měl adaptovat na roli vrchního pekelníka, je tím způsobem čím dál silněji vnímán. Ta jeho démonizace má samozřejmě i velice groteskní rysy, co dnes taky nemá, že…

V amerických médiích se objevují informace a dokumenty, které z Facebooku vynesla někdejší vysoce postavená pracovnice firmy Frances Haugenová. Vyplývají z nich samé šokující poznatky. Firma si prý byla vědoma toho, že užívání Instagramu má neblahý vliv na duševní zdraví dospívajících uživatelek. Algoritmus Facebooku podporuje šíření zpráv a statusů, které posilují všeobecné pobouření a rozčilení. A tak dále a tak podobně. Nic, co by mohlo překvapit člověka, který si jednou v životě Facebook otevřel. To mediální pobouření nad, ach, tak strašnými praktikami Facebooku je až komicky pokrytecké. Jednak se obrací v tendenci využít situace a nějak postihnout velmi úzce definovanou „nenávist“, tedy takové její formy a obsah, které jsou odmítány soudobým mediálním establishmentem, ta „naše“ nenávist by samozřejmě postižena být neměla (míra, v níž jsou si „hard core“ bojovníci kulturních válek ve svých metodách podobní, je skutečně únavná). Jasně, doba nepřeje sebereflexi, ale to rozdělování, lovení publika na šanci pobouřit se a zacyklit se v tom je skutečně problém výhradně sociálních sítí? Nefungují často média na stejném principu? Jistě by se dala vést zcela zbytečná debata o tom, kdo si začal, kdo se přizpůsobil komu.

V každém případě jsme se dostali do stavu, kdy si stejně počínají plus minus všichni. Média včetně těch tradičních a etablovaných se sociálním sítím přizpůsobila, výlevy uživatelů s oblibou citují a dál šíří ve svých článcích. Mají se sítěmi společnou mentalitu „držení narativu“ za každou cenu, afektovanou zkratkovitost, obchodní model „budeme lidem prodávat ty názory, které už mají“. Mohou se pohoršovat nad tím, jak sítě lidi proměňují v pobouřené „hlásiče“. Když se to ale hodí, popisují úzkou skupinu rozhněvaných a binárně užívajících internetových person za autentický hlas „společnosti“, kterému je třeba naslouchat, glorifikují často ohavné a davové chování na internetu. Možná si všichni zasloužíme podstoupit muka v hlubinách „metaverza“.

Fungování toho rodícího se metasvěta ilustruje část reakcí na smrtelnou nehodu při natáčení filmu Rust (viz Filmová scéna, skutečná smrt na str. 38). Pár dní po zastřelení kameramanky Halyny Hutchinsové známým hercem Alecem Baldwinem jsem si procházel čerstvé reakce na Twitteru. Vystihovaly ty nejhorší rysy typické pro obě fronty kulturní války. Na jedné straně absurdní status angažované novinářky, která Baldwinovi vyčítala, že v oficiálním vyjádření po tragédii označil Hutchinsovou za „manželku, matku a hluboce obdivovanou kolegyni“. To části pokrokových uživatelek přišlo jako znevažující, viděly v tom nadřazení rodinných rolí zastřelené ženy pracovním úspěchům. Jako kdyby ve chvílích těsně po smrti nebylo obvyklé a snad i správné zdůrazňovat, že zesnulý něco znamenal pro svoje nejbližší, jimž byl třeba partnerem nebo rodičem. Druhá strana zas omílala konspirační teorii, naznačovala, že jde o vraždu, protože manžel zastřelené kameramanky je právník a pracuje pro firmu, která zastupuje nadaci Clintonových. Jasně, pokud chci zabít nějakou konkrétní osobu od filmu, je nejspolehlivější způsob nabít zbraň užívanou při natáčení ostrým nábojem a doufat, že to vyjde. Ach jo. Člověk často čte, že v tom současném konfliktu jde tak nějak o všechno, není možné v něm zůstat neutrální. Vybrat si stranu je ale velice těžké.