Od úsvitu lidského pokolení až do první poloviny 19. století existoval jen jediný způsob, jak natrvalo zachytit nějakou scénu či událost: práce živého umělce. Výsledkem mohla být mozaika, socha nebo obraz, ale za jejím zrodem stála vždycky lidská ruka a lidská mysl. Kdo ví, jak skutečně vypadali dávní králové, papežové a šlechtici? Ten, kdo je maloval, míval důvod jim lichotit.

Jak už to s technickým vývojem bývá, některé stavební kameny budoucí fotografie byly známy už od starověku. Patřila mezi ně hlavně camera obscura čili „dírková komora“, optický jev, při kterém světlo, které prochází zvenčí malým otvorem do temné místnosti, promítne na opačné zdi převrácený, ale věrný obrázek vnějšího světa. Tentýž jev „funguje“ i v menších rozměrech, než jsou místnosti, například v uzavřených krabicích, což jednoho dne mělo umožnit vznik fotoaparátů.

Dírková komora byla v Číně známa už od 5. století před naším letopočtem. V 16. století ji podstatně zdokonalil italský renesanční všeuměl Girolamo Cardano tím, že do otvoru vsadil čočku, čímž výrazně zlepšil světelnost obrazu. (Po tom samém Cardanovi se jmenuje i kardanový závěs a Cardanovy vzorce, s jejichž použitím lze spočítat kořeny kubických rovnic.)

Camera obscura byla užitečným vynálezem, který umožňoval sledovat dění „venku“ z bezpečnějšího místa. Obránci hradu v maďarském Egeru tak už roku 1552 mohli pozorovat aktivitu tureckého vojska před hradbami, aniž se museli vystavovat nepřátelské palbě. V mírovějších podmínkách ji používali výtvarníci, když chtěli zachytit panoráma města. Vedle promítnutého obrázku, výškově srovnaného zrcadlem, si zkrátka položili papír a obkreslovali. Dodnes je camera obscura pěknou turistickou atrakcí, kterou můžete v akci vidět třeba v milotickém zámku u Hodonína nebo ve španělském Cádizu ve věži Torre Tavira. Obrázek vnějšího světa, který vykresluje, je však prchavý.

Tudy prošlo světlo

To, že určité chemické sloučeniny při vystavení světlu tmavnou, také nebyla novinka. Německý alchymista (a pozdější katolický svatý) Albert Veliký, který se zabýval světlem po většinu své kariéry, objevil skutečnost, že krystaly dusičnanu stříbrného reagují na vystavení slunci zčernáním, už někdy ve třináctém století. Než se však camera obscura, stříbrné soli a další nezbytné drobnosti daly dohromady, mělo uplynout skoro šest set let.

Domovem budoucí fotografie se nakonec stala Francie. Prvním člověkem, který zachytil statickou scénu na nějaký druh obrazu jen pomocí světla, byl bývalý Napoleonův důstojník Nicéphore Niépce. Zaujala ho technika litografie, vynalezená pražským rodákem Aloisem Senefelderem, která se kolem roku 1820 začala rychle šířit po Evropě – byla to tehdy zdaleka nejlevnější a nejrychlejší metoda, jak tisknout obrázky ve velkém. Nová technika však vyžadovala ruční práci kreslíře a Niépce brzy zjistil, že kreslit moc neumí. Co kdyby tedy kreslilo samo slunce?

Niépce slavil nakonec úspěch s takzvaným syrským asfaltem, materiálem, který při expozici světlu netmavne, ale tvrdne. Někdy v roce 1826 nebo 1827 vystavil cameře obscuře kus leštěného cínu, pokrytý právě syrským asfaltem, a osm hodin na něj promítal výhled ze svého okna. Po této dlouhé expozici opláchl Niépce desku levandulovým olejem, který rozpustil jen měkčí kusy asfaltu. Na cínu zůstal být vidět nezřetelný obrys budov a střech, vykreslený v citlivé vrstvičce slunečním světlem. Je to nejstarší zachovaný snímek vůbec. Dnes visí ve vstupní hale Ransomova muzea v Austinu ve státě Texas. Když vznikal, toto dnes milionové město, které se mělo stát jeho domovem, ještě ani neexistovalo.

Niépce na svých experimentech prodělal všechno a v roce 1833 zemřel jako naprostý chudák, kterému musela pohřeb zaplatit obec. Poslední čtyři roky svého života spolupracoval s chemikem Louisem Daguerrem, který po jeho smrti v pokusech pokračoval. Asfaltová technika zvaná heliografie byla vývojovou slepou uličkou. I slepé uličky však někdy navedou vynálezce správným směrem.

Zrození fotografie

Hlavním problémem, který Daguerre musel řešit, byla nesmírně dlouhá expoziční doba. Dokonce i zátiší s ní měla problém, a to kvůli posunu slunce po obloze. Portréty živých osob pak už vůbec nepřipadaly v úvahu. (Mrtvol ano, ale to zase žádný komerční trhák nebyl.) Znamenalo to využít jiné světlocitlivé materiály než asfalt.

Systém, se kterým nakonec francouzský vynálezce přišel, byl založen na stříbře. Jeho základem byla tenká kovová destička, buď potažená vrstvou velmi čistého stříbra, nebo dokonce celostříbrná, vyleštěná do dokonalé hladkosti. Tuto destičku bylo nutno před použitím vystavit ve tmě jódovým parám, aby se stala citlivou na světlo. Pak ji obsluha v ochranném obalu přenesla do camery obscury zaměřené na objekt a tam ji exponovala. Po několika minutách byla expozice hotova a vzniklý latentní obraz bylo nutno vyvolat, k čemuž se nejvíce osvědčily rtuťové páry. Poté už stačilo destičku vykoupat v roztoku thiosíranu sodného, který rozpustil zbytky světlocitlivé vrstvy a obrázek tak ustálil. Jako poslední krok byla destička s obrázkem vsazena do ochranného pouzdra, které k ní nemělo pustit vzduch – stříbro by totiž jinak kontaktem s atmosférou postupně tmavlo.

Dnešní úřady by z postupu šílely, protože zahrnoval práci s nebezpečnými jedy bez ochranných pomůcek, ale devatenácté století ještě takový důraz na ochranu života a zdraví nekladlo. Nová technika zkrátila expoziční časy do přijatelných hodnot a obrázky, které dávala, byly daleko ostřejší a prokreslenější než stíny na cínu, vznikající pomocí překonané heliografie. Svůj vynález nakonec Daguerre po různých úpravách představil v lednu 1839. O půl roku později odkoupil práva francouzský stát výměnou za to, že ze státní kasy budou Daguerre a Niépceův syn Isidore dostávat doživotní rentu. Isidore Niépce svedl velký mediální boj o název techniky, ale prohrál; začala být známa jako daguerrotypie.

S výjimkou Anglie, kde byl patent na daguerrotypii podán pár dní předtím, získal francouzský stát práva prodávat ji po celém světě, a těchto práv se slavnostně vzdal. Fotografická technika se měla stát darem Francie lidstvu. Další vynálezci Daguerrův postup rychle vylepšili: nasazení jiných čoček a chemikálií vedlo k tomu, že nezbytná doba expozice se zkrátila na několik desítek sekund. Do daguerrotypie se zamilovala zejména Amerika, nastupující obchodní velmoc. Americký průmysl rychle přišel s přenosnými daguerrotypovými sadami, s jejichž pomocí se dalo fotografovat i mimo ateliéry. Tak vznikl nový druh ekonomické aktivity – pocestní fotografové, kteří jezdili od města k městu a vytvářeli na zakázku portréty místních obyvatel a jejich rodin.

Daguerrotypy byly ostré a jasné, navíc neuvěřitelně trvalé; při správném uložení v ochranných deskách se zachovaly v původní kráse dodnes. Mají zvláštní, trochu magický charakter – při překlápění obrázku se pozitiv mění v negativ a naopak. Nejstarší daguerrotypie, která se dochovala u nás, pochází ještě z roku 1839 a věnoval ji sám vynálezce Daguerre knížeti Metternichovi, jedné z nejvýznačnějších politických osobností své doby. Byla zapomenuta, ale roku 1960 ji na zámku v Kynžvartu objevil historik Rudolf Skopec. Dnes ji můžete uvidět v Národním technickém muzeu, kam byla dlouhodobě zapůjčena.

Přichází papír

Kolem roku 1860 začaly daguerrotypii vytěsňovat novější fotografické postupy, zejména kolodiový proces, objevený Angličanem Frederickem Archerem. Na rozdíl od daguerrotypie nevyžadoval práci s jedovatými chemikáliemi a zejména umožňoval dokonalou reprodukci pořízených fotografií. Zatímco každá daguerrotypie byla jedinečným originálem, novějšími metodami šlo z jednoho negativu vyrábět libovolné množství pozitivů, a to na papír, který byl podstatně levnější než stříbrné destičky daguerrotypů. To byla taková výhoda, že rychle převážila další dětské nemoci procesu, například křehkost skleněných desek, které se zprvu používaly místo filmu, a nutnost pracovat na vlhké desce velmi rychle, než začne vysychat. Americká občanská válka už je vesměs zachycena na kolodiových fotografiích.

V 80. letech 19. století pak přišla na svět zcela zásadní novinka – film, svinutý na cívce a chráněný tmavým pouzdrem. Film byl lehký a dobře přenosný a ovládl fotografickou techniku na dalších pět generací, dokud jej začátkem 21. století nezačaly vytlačovat digitální snímače. Staré daguerrotypie však dodnes žijí v archivech a muzeích. Díky nim můžeme stále ještě pohlédnout do slavnostně vážných tváří lidí z minulých generací, jejichž hroby už dávno zarostly travou.