V neděli proběhlo v Gruzii první kolo prezidentských voleb, což samozřejmě u nás nikoho nezajímalo. A nezajímalo by, ani kdybychom zrovna neoslavovali sté výročí založení republiky. A přitom právě v tu chvíli nemusí být takový pohled za humna úplně neužitečný.

Říkat si, že Československo dostalo státnost darem, že za ni nemuselo bojovat, a jak se to projevuje na charakteru republiky, je dost neplodné a protivné. Je to demotivující a snadný způsob ukájení potřeby performativní „sebekritičnosti“. Rozhodně to nesmí znamenat, že by náš stát měl proto být na mezinárodní scéně méněcenný a ostýchat se hájit své zájmy.

Ale jinak tedy neškodí si připomenout, že ve srovnání s některými jinými jsme to skutečně měli snadné a měli jsme štěstí. Ve východní Evropě vznikla po první světové válce řada států, které se osamostatnily z někdejších impérií. My si dnes teskně s Masarykem připomínáme, že republika by byla potřebovala padesát let na to, aby se plně etablovala, ale dostala žel jen dvacet, které nestačily. I Rusko bylo impérium, mnohem víc klasicky koloniální než Rakousko-Uhersko. Jak trefně poznamenala polská historička Ewa Thompsonová, západním teoretikům kolonialismu to často uniká kvůli tomu, že ruské kolonie nebyly odděleny od metropole masou slané vody a jejich obyvatelé neměli nutně jinou barvu pleti, ale to na podstatě věci nic nemění. Země, které si vždy držely svou národní identitu a na konci první světové války se od Ruska emancipovaly, ovšem nedostaly ani padesát let, ani dvacet, ale jen dva, tři – třeba Gruzie, Ukrajina nebo Ázerbájdžán. Po pádu komunismu se opět zcela samozřejmě osamostatnily. Je laciné argumentovat, že Ukrajina nemá loajalitu veškerého svého obyvatelstva a neprokázala své právo na existenci, když bylo její státní vědomí sedmdesát let utloukáno. V nějakých alternativních politických dějinách mohl být Mychajlo Hruševskyj dnes zapsán v učebnicích jako ukrajinský Masaryk. V těch reálných se ale ruské impérium na rozdíl od Rakouska nerozpadlo, nýbrž zbolševizovalo.

Současná prekérnost existence Gruzie začíná tím, že cizí mocnost okupuje hned dvě části území, Abcházii a Jižní Osetii. Když Rusko anektuje ukrajinské území a podporuje separatisty, Západ aspoň uvalí sankce a odmítá, byť pasivně, anexi uznat. Když Izrael okupuje palestinské území, tisíce západních aktivistů, akademiků, umělců a politiků to nestále připomínají a protestují proti tomu různými kampaněmi. Když Rusko okupuje gruzínské území, je za to odměněno přidělením zimní olympiády, kterou se rozhodne konat dvacet kilometrů od okupovaného území. A celý civilizovaný svět tomu nevěnuje ani zlomek pozornosti co dalajlámovi.

Je pozoruhodné, že v takové zemi vegetuje docela regulérní demokracie – ne že měla všechny vlastnosti ideální demokracie, ale lidé zjevně mají možnost se svobodně vyjadřovat a svobodně měnit vládu. Jak se to ukázalo právě v neděli, když v prvním kole prezidentských voleb opoziční kandidát porazil kandidátku, jež měla posvěcení Bidziny Ivanišviliho. Tento oligarcha je nyní nejmocnějším mužem v zemi už jen neformálně, a jak je vidět, ne všemocným. Měříme-li úspěch demokracie ne tím, kolik jí schází do ideálu, ale tím, co je v ní možné, nevychází to tak špatně.

A ještě něco si člověk uvědomí. Ten rozdíl náročnosti geopolitického prostředí. Jestliže my bychom byli geopoliticky v Bubenči, Gruzie je na Žižkově. Pro nás bylo směřování na západ, do NATO a EU, samozřejmou geopolitickou kotvou uplynulých let. Pro Gruzii to byla vějička, kterou Západ před ní trochu hloupě nechával pokyvovat. Od rusko-gruzínské války v roce 2008 asi je každému jasné, že z toho nic nebude, a Gruzie musí balancovat mnohem složitější přetlačování většího počtu mocných hráčů v sousedství.

Nejen Rusko. U nás je největším investorem a nejdominantnějším sousedem Německo, s nímž máme lecjak komplikovanou historii. Ale teď si představte, že největším investorem u vás je Turecko. Muslimská země, přičemž Gruzínci mají k islámu asi tak vřelý vztah jako Češi. Taky země, jež se vyvíjí směrem k islámskému autoritářství a k pučům. Takže se třeba musíte vypořádat s tím, že mezi největšími investory či provozovateli nejlepší nemocnice v zemi jsou náhle doma odhaleni pučisté. Je to, jako by Berlín náhle požadoval uzavření mladoboleslavské Škodovky a vydání jejích německých manažerů.

Pak tu jsou sousedi Ázerbájdžán a Arménie, kteří jsou ustavičně na pokraji války, jeden z nich v podstatě ruským klientem, a Gruzie s nimi s oběma nějak musí vycházet – a vychází.

I do Gruzie, tak jako do celé východní Evropy, přicházejí i Číňané a, světe, div se, chovají se velmi podobně jako u nás – je to koneckonců stejná firma CEFC, i ona investuje podobně rozpačitě, i její aktiva jsou nyní převzata, ona je nyní převzata státní firmou CITIC. Tvrdík a velký rádoby hráč na Hradě to neskouleli o moc chytřeji než v Gruzii.

Gruzie, její měnící se vlády, přitom dokázaly po řadu let udržet situaci, kdy se staly americkým vojenským klientem v oblasti. USA financují velkou část gruzínského obranného rozpočtu. Letos jí, tak jako Ukrajině, administrativa v čele s údajně proruským prezidentem Trumpem dodala protitankové střely Javelin, jež Obamova vláda považovala za příliš agresivní. A přitom se Gruzii daří nevyprovokovat Rusko k další válce. Což vyžaduje nemalé úsilí a dovednost, protože Rusové se mohou spolehnout, že by Evropa ani USA na pomoc Gruzii nepřišly.

Právě rusko-gruzínská válka v roce 2008 byla tím momentem, kdy se začalo ukazovat, že západní triumfalismus po konci studené války je dutý. Že dokázal strávit civilizačně lehká sousta jako třeba nás, ale jeho schopnost prosazovat se v náročnějším a konkurenčnějším prostředí dál na východ atrofuje. Má spoustu dobrých rad a seminářů, ale jeho civilizační model není tak stoprocentně atraktivní, jak si Západ myslí, a jeho schopnost prosazovat svou vůli je chabá.

Naše zahraničněpolitické uvažování je ukolébáno léty v závětří Německa a Bruselu, je v zajetí jednoduchých binarit Západ–Východ či demokracie–diktatura. Nassim Nicholas Taleb zpopularizoval poznatek (přesněji řečeno jeho metaforický význam), že kosti, když nejsou používány, křehnou. Podívejme se zkusmo do budoucnosti a uvidíme, že demokracie v zemích jako Gruzie si zachová odolnější kosti, zatímco my v nějakém budoucím špatném počasí zjistíme, že po létech pobytu v geopolitické Internacionále šprtů se naše kosti lámou při prvním úderu.

V tomto smyslu si stojí za to připomínat, že jsme to jako republika měli a máme relativně snadné.