Terminál TWA v New Yorku

Futuristický svědek doby

Terminál TWA v New Yorku
Futuristický svědek doby

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Očekávání bohatého a vlivného investora byla stejně veliká jako tvůrčí ambice jednoho z nejvýznamnějších amerických architektů dvacátého století. Už první pohled dokazuje, že nejde o obyčejný letištní terminál, ale o pravou katedrálu komerčního létání s nesmazatelnou futuristickou atmosférou.

Až budu spokojen

Podat takovou žádost by si dovolil málokterý architekt. Eeru Saarinenovi (1910–1961) prošla jen díky jeho věhlasu a charismatu, který mu pomáhal motivovat kolegy k maximálnímu pracovnímu nasazení a vyjednávat s klienty. Žádost se týkala poskytnutí víc času na zpracování projektu nového letištního terminálu v New Yorku – o celý jeden rok. Ne že by se vyskytly nějaké technické nebo jiné neočekávané problémy, legendární finsko-americký architekt a designér nábytku pouze nebyl zcela spokojen s návrhem, který se svým týmem v polovině padesátých let vypracoval. Jeho náročnost a pracovní nasazení byly pověstné, vše do sebe muselo přesně zapadnout jako komplexní architektonické dílo.

Investor nicméně bez větších problémů souhlasil. Trans World Airlines (TWA) patřila totiž mezi nejsilnější letecké společnosti světa a od svého nového terminálu na dnešním Letišti Johna F. Kennedyho si slibovala opravdu hodně. Ambiciózní firmě, kterou v té době ovládal slavný podnikatel a hollywoodský producent Howard Hughes, nešlo jen o to, aby stavba dobře fungovala, terminál se měl stát jejich zářící obchodní značkou. I proto projekt svěřili autorovi odvážných konstrukcí Eeru Saarinenovi.

Prostory známé z filmu Chyť mě, když to dokážeš dodnes ztělesňují americký poválečný optimismus. - Foto: Shutterstock

Také u terminálu newyorského letiště – jako u několika svých předchozích realizací – vsadil na práci s betonovými skořepinami. Ty umožňují vyvářet úchvatné konstrukce s využitím minimálního množství materiálu; a byl to ostatně také Saarinen, kdo prosadil realizaci návrhu moderní opery v Sydney založeného rovněž na betonových skořepinách.

Konec po čtyřiceti letech služby

Výsledná podoba terminálu připomíná svým tvarem letícího ptáka, Saarinenovým záměrem bylo ostatně, aby terminál navozoval dynamický pocit létání. Čtveřici skořepin podpírá stejný počet sloupů ve tvaru písmene Y, fasádu tvoří veliké různě zakřivené tabule skla, tak aby se cestující mohli kochat pohledy na letadla mířící do oblak. Každý centimetr interiéru odpovídal celkové koncepci a požadavkům architektů, originálního řešení se dočkala třeba i informační tabule s časy odletů a příletů. Není divu, že se náklady na výstavbu takřka zdvojnásobily.

Samotný provoz budovy nicméně zásadně ovlivnily (a omezily) turbulentní změny celého leteckého průmyslu právě v době, kdy se terminál stavěl, které už architekti neměli možnost zohlednit. Na přelomu padesátých a šedesátých let totiž začala menší letadla poháněná vrtulemi nenávratně ustupovat proudovým dopravním letounům v čele s Boeingem 707, které pojaly víc než dvojnásobnou kapacitu pasažérů. Saarinenův terminál proto začal rychle zaostávat a vzhledem k jeho svébytnému řešení jej nešlo jen tak „nafouknout“.

K definitivnímu odstavení terminálu z provozu došlo v roce 2002 – přesně čtyřicet let od jeho dokončení. Tou dobou už šlo o kulturní památku, a tak se dlouho řešilo další vhodné využití budovy. Několik let sloužila administrativě, než se před pěti lety rozhodlo o přeměně terminálu na letištní TWA hotel. Kromě výstavby nových budov s hotelovými pokoji projekt zahrnoval kompletní renovaci Saarinenova terminálu do původního stavu ze začátku šedesátých let, aby mohl sloužit jako reprezentativní lobby hotelu. To si vyžádalo například nákladnou výrobu replik malých kulatých keramických dlaždiček, které pokrývají podlahy a stěny zvlněných konstrukcí, nebo výměnu víc než dvou set různě zakřivených fasádních panelů ze skla, přičemž zde nenajdeme dva stejné.

Eero Saarinen se dokončení své nejslavnější budovy nedočkal – zemřel totiž nečekaně rok před kolaudací ve věku jedenapadesáti let po operaci nádoru mozku. Terminál nicméně dodnes slouží jako nejlepší příklad zhmotnění zlatého věku komerčního létání a spolu s ním také amerického poválečného optimismu.

9. května 2021