Ta fotografie obletěla britská média a sociální sítě. Zachycuje premiéra Borise Johnsona v momentě, kdy se vrátil od královny, která ho zrovna jmenovala do úřadu, a vstupuje do Downing Street číslo 10. Na snímku se zdraví s Markem Sedwillem, šéfem státní správy. Vlevo stojí nastoupený personál úřadu premiéra. Muži v oblecích. Ženy v kostýmcích. Na druhé straně sálu stojí naprosto osamoceně vyhublý plešatící chlapík v džínách a tričku. Působí jako turista, který se nedopatřením zatoulal z ulice. Je to Dominic Cummings, šéfporadce premiéra a podle některých nejmocnější muž Británie.

Je označován za Johnsonova Rasputina. Podle některých je to temný Machiavelli v pozadí, geniální manipulátor. Jiní ho považují za přemoudřelého šarlatána. Další zase za hrdinu, který zařídil brexit. HBO o něm natočilo film.

Posledních několik týdnů celá Británie žila tím, že zkoušela poskládat dohromady zhruba čtrnáct dnů Cummingsova života. Premiérův poradce někdy mezi 27. a 30. dubnem měl porušit s rodinou celonárodní „lockdown“ a vypravit se z Londýna do 400 kilometrů vzdáleného Durhamu za svými rodiči. V té době on i jeho žena měli příznaky koronaviru. Cummings tvrdí, že cesta byla nutná, protože chtěl být nablízku lidem, kteří by se dokázali postarat o jejich čtyřletého syna, kdyby se jeho a manželčin stav zhoršil. S durhamskou částí rodiny prý nepřišel za celou dobu do přímého styku, bydlel v odděleném domě. Karanténu pak měl Cummings porušit ještě jednou, když se vydal z Durhamu do zhruba 40 kilometrů vzdáleného městečka Castle Barnard podívat se na stejnojmenný hrad. Cummings tvrdí, že tam jel otestovat svůj zrak. Prý měl pocit, že se mu zhoršuje, a chtěl zjistit, zda zvládne odřídit cestu zpět do Londýna.

Strhla se mediální mela. S výjimkou možná tradičně konzervativního deníku The Daily Telegraph a rovněž tradičně konzervativního magazínu The Spectator, kde navíc pracuje Cummingsova žena Mary Wakefieldová jako komentátorka a kde byla zástupkyní šéfredaktora, nebyly noviny, časopis nebo web, které by nevolaly po Cummingsově odvolání. Jak solidně seriózní The Times, tak bulvární The Daily Mail vydaly mapky dokumentující Cummingsův pohyb v inkriminované době téměř den po dni. Po Cummingsově hlavě volala nejen opozice, ale i vládní poslanci. Vypadalo to, že poradce má namále, potom však 26. května svolal tiskovou konferenci. Na ní se pokusil vysvětlit své chování. Málokoho, pokud vůbec někoho, přesvědčil. Premiér však vzkázal, že mu Cummingsovo vysvětlení stačí a odvolávat se nebude.

Johnson za to zaplatil tvrdou politickou cenu. Jeho popularita klesla o dvacet procentních bodů. Komentátoři píší o ztrátě kontroly a vyjevení, kdo opravdu řídí Británii. Kde se tato nenávist vzala? Částečně je to tím, že proevropský tisk nemůže Cummingsovi stále zapomenout jeho roli při referendu o brexitu. Tehdy dovedl kampaň za vystoupení z EU k překvapivému vítězství. Euroskeptická média jsou zase často populistická a nesnášejí papalášské chování. Svévolné porušení karantény, kdy ostatní Britové nemohli v některých případech ani na pohřeb svých blízkých, je pro ně vrchol nepřípustného elitářství. To vysvětluje i Johnsonův pád popularity. Británie zavedla téměř orwellovský stát, který ale, jak se zdá, neplatí pro premiérova nejbližšího spolupracovníka. Je v tom však i něco mnohem hlubšího. Cummings totiž rozhodně není tuctový politický poradce.

V Oxfordu v hospodě

Dominic Cummings se narodil v roce 1971 v Durhamu v rodině konstrukčního manažera ropných vrtů a učitelky postižených dětí. Základní školu vychodil státní, ale za střední si zvolil soukromou prestižní Durham School, založenou v roce 1414. Následovalo studium antických a moderních dějin na Oxfordu. Tam se nezapojil do žádných studentských spolků, nejčastěji prý ho bylo možné najít, jak se s někým hádá v hospodě.

Jeho učitelé se shodují, že byl nadprůměrně inteligentní až geniální. Profesor historie Robin Lane Fox, který učil jak Cummingse, tak Johnsona, odpověděl na otázku, kdo z nich dvou je chytřejší: „Dominic. O hodně. Úplně jiná třída.“ Cummings byl i oblíbeným studentem Normana Stonea, historika moderních evropských dějin a poradce premiérky Margaret Thatcherové.

Právě Stone mu přes své kontakty domluvil po studiích pobyt v nově nekomunistickém Rusku. Tam odjel v roce 1994. Zpočátku bydlel na gauči novináře Liama Halligana a hlavně nasával atmosféru divokého moskevského kapitalismu devadesátých let. Zapojil se i do několika investičních projektů. Mezi nejslavnější patří založení letecké společnosti provozující dopravu mezi Samarou a Vídní. Podle tradované legendy se na lince uskutečnil jen jeden let, před nímž byl navíc jediný pasažér zapomenut na letišti. Během volební kampaně minulý rok labouristé naznačovali, že ho v zemi naverbovala ruská tajná služba, ale neexistují pro to žádné důkazy. Z Ruska se vrátil v roce 1997. Mezi lety 1999 a 2002 vedl nátlakovou skupinu Business for Sterling, která bojovala proti přijetí eura a pro zachování libry.

Cummingsova první hvězdná chvíle přišla v roce 2004. Labouristická vláda tehdy chtěla založit regionální shromáždění, jakési malé parlamenty. Uspořádala kvůli tomu referendum, myslela si, že výsledek je předem daný, kdo by nechtěl více reprezentace? Kampaň bojující proti založení shromáždění pro severovýchodní Anglii najala Cummingse. Ten ji postavil na tvrzení, že shromáždění je zbytečné a bude pouze stát spoustu peněz. Symbolem kampaně se stal obří nafukovací bílý slon. Bílý slon je v angličtině běžná metafora pro něco, čeho se vlastník nemůže vzdát, i když cena za údržbu převyšuje užitečnost. Média se toho chytila, slon se stal nejfotografovanější součástí kampaně. Odpůrci shromáždění vyhráli 78 : 22. O dvanáct let později Cummings trik zopakoval v brexitové kampani, tentokrát s velkým červeným autobusem.

V roce 2007 si ho vyhlédl člen stínového kabinetu Michael Gove a zaměstnal ho jako svého poradce. Když konzervativci vyhráli následující volby a Gove se stal ministrem školství, vzal Cummingse s sebou do úřadu.

Muž plný paradoxů

Zde je potřeba prozkoumat Cummingsovu ideologii. Cummings je totiž muž plný paradoxů. Přestože se celý život motal kolem konzervativní politiky, nikdy nebyl členem Konzervativní strany. Přestože vystudoval historii, humanitní vědy považuje v podstatě za zbytečné. Má celoživotní odpor k byrokracii a přebujelým organizacím, odtud pramení jeho přesvědčený euroskepticismus, zároveň však sní o založení agentury řídící vědecký pokrok v Británii. Nesnáší novináře, státní úředníky a politiky. Oženil se s novinářkou a pracuje pro premiéra.

Nejvíc o Cummingsovi vypovídá jeho nyní již legendární blog. Na něm publikuje sáhodlouhé články, jeho opus magnum nazvané Pár myšlenek o vzdělání a politických prioritách má 133 tisíc slov. Z blogu vyplývá, že Cummings má v životě v podstatě čtyři cíle. Reformu školství, reformu státní správy, učinit z Británie vědeckou velmoc a brexit. Zatím se mu podařilo splnit jeden bod.

Ve školství chce uplatnit to, co nazývá „odysseovským vzděláním“: důraz má být kladen především na přírodní vědy, matematiku a historii a na to, jak všechno propojit dohromady. U disciplín, jako je sociologie a antropologie, příliš nechápe jejich užitečnost. Cummings si uvědomuje, že jeho vzdělání tento ideál nenaplňuje. Je však vášnivý čtenář a léta, kdy zrovna nepracuje v politice, tráví vstřebáváním obřího kvanta informací. Na blogu má tudíž články o genetice, fyzice, vojenských strategiích a podobně.

Je fascinován technologiemi a jejich využitím. Chce založit britský ekvivalent americké DARPA. To je agentura americké armády zodpovědná za výzkum nových technologií. Díky spolupráci se soukromým sektorem mají její produkty mnoho využití i mimo vojenství, počátek internetu je například možné vysledovat právě v pokusech této organizace. DARPA také přispěla k rozvoji dnešního Silicon Valley. Cummingsem plánovaná organizace by byla civilní, ale jinak by fungovala podobně. Pomocí řízených grantů a zakázek by nakopla britský výzkum a udělala ze země vědeckou velmoc.

Cummings pohrdá státními úředníky. Považuje je za obstrukční byrokraty, kteří o ničem nic nevědí. Ideální stát si představuje jako start-up. Malý a vysoce motivovaný tým, který nehledí na pravidla a jde pevně za svým cílem. V lednu publikoval na svém blogu „inzerát“, že hledá na práci do čísla 10 „podivíny a nepřizpůsobivé“, kteří umějí něco zvláštního. Přihlásil se mu například i člověk, jenž tvrdí, že dovede myslí ohýbat lžičky.

Kariérní psychopat

V podstatě je Cummings revolucionář, byl připodobněn k Robespierrovi, který chce změnit fungování britské politiky. Nezajímá se však o to, k čemu to povede. Ve chvíli, kdy vyhrál referendum, přestal se o brexit zajímat. Jeho formu přenechává jiným.

Asi nepřekvapí, že Cummings vyvolává hodně zlé krve. Bývalý premiér David Cameron ho nazval „kariérním psychopatem“. Další ho charakterizovali jako „povýšeneckého křupana“, „zmutovaný virus“ a „sprostého blba“.

Cummings tomu jde často naproti. První slova svým podřízeným, když nastoupil do premiérské kanceláře, údajně byla „Nebuďte na hovno“. Probrexitové poslance nazval „užitečnými idioty“, exministr pro brexit David Davis je podle něho „tupý jako poleno“ a euroskeptičtí ekonomové „šarlatáni“. Pokud takto mluví o spojencích, jak se asi vyjadřuje o protivnících?

Z ministerstva školství odešel Cummings v roce 2014 poté, co se rozhádal úplně se všemi, kromě Govea. Když pak dostal nabídku vést kampaň za odchod z EU, přijal ji. Zbytek je historie. Nutno dodat, že lidé, kteří s ním spolupracovali na brexitu, si ho pamatují jako skvělého šéfa. Dokázal určit priority, všechny namířit správným směrem a každý pátek poslal někoho pro pivo pro celou kancelář. Také si padl do oka s Borisem Johnsonem, tehdy hlavní tváří brexitové kampaně.

Když se Johnson stal premiérem, sáhl po Cummingsovi jako po svém poradci. Ten si prý jako podmínku vymínil, že bude mít právo veta nad personální politikou vlády. Byl hlavním architektem chaosu, který uvrhl Británii na pokraj ústavní krize před prosincovými volbami. Znovu to však vyšlo. Není tedy divu, že premiér se svého guru zatím nechce zbavit.