Kvůli ruské invazi uteklo do ČR před válkou už 300 tisíc Ukrajinců, kteří u nás našli dočasnou ochranu. Češi od začátku vyjadřují napadené zemi nebývalou podporu, což dobře ilustrují rekordní částky, které se podařilo ve sbírkách na humanitární pomoc nebo vojenský materiál vybrat. Jak se proměnilo vnímání uprchlíků a kolik procent lidí se staví na stranu Ruska? Sociolog Martin Buchtík, ředitel výzkumné agentury STEM, která jako jedna z mála sleduje dopady války na českou společnost, okomentoval pro Echo24 předběžná data výzkumu. Ten má STEM zveřejnit příští týden.

Od začátku ruské invaze brzy uběhnou dva měsíce. Proměnil se nějak pohled, jakým se česká společnost dívá na lidi utíkající před válkou na Ukrajině? Na první pohled se zdá, že ochota přijímat uprchlíky slábne.

Česká společnost se nachází za prvotní fází velké individuální aktivity, do které se zapojila zhruba polovina veřejnosti. Polovina lidí přispěla finančně nebo materiálně, menší část samozřejmě nabídla třeba ubytování. Toto významné číslo znamená, že se zapojili všichni, kteří mohli. Spousta lidí se nezapojila třeba proto, že mají málo peněz, jsou nemocní a tak dále.

Vzedmutí společnosti bylo na začátku velké. Ochota přijímat uprchlíky je pořád zhruba stejná jako krátce po invazi, byť ten pozitivní impuls už vyprchal. V české společnosti jsme zvyklí, že když se něco stane, jako první přijde kritika, to se v tomto případě nestalo. Kritická skupina musela nejprve formovat svůj názor. To, co teď zaznívá, je kritika, která je pro naši společnost běžná, ale je odložená v čase. Z prohlášení na sociálních sítích nebo anekdotických příbězích z hospody nicméně nemůžete sestavit reprezentativní vzorek populace.

Je ale důležité říct, že společnost je velmi nejistá ohledně dalšího vývoje a má spíš pocit, že ta situace relativně brzo skončí, to znamená s výhledem do jednoho roku. A zároveň je nejistá, že se dokážeme o takové množství lidí postarat, protože jsme se nikdy s podobnou situací v našich moderních dějinách nesetkali, pokud pomineme uprchlíky z Jugoslávie, kterých ale zdaleka nebylo tolik.

Proč je ten přístup společnosti k uprchlíkům z Ukrajiny diametrálně jiný, než když v roce 2015 vrcholila migrační vlna ze severu Afriky a Blízkého východu? Silný odpor vůči migrantům byl u nás tehdy patrný.

V roce 2015 ta situace trvala dlouho a šlo o oblast, ve které se moc neorientujeme. V naší mentální mapě šlo o region, který je dlouhodobě nestabilní a je kulturně zcela odlišný. Rozdíl oproti Ukrajině je ten, že je to pro nás srozumitelné. Co současnou podporu uprchlíků také táhne, je, že ta válka byla naprosto nezaviněná. Drtivá většina populace vidí, že jde o Putinovu agresi a že ti lidé jsou v tom naprosto nezaviněně. Naše společnost je velmi citlivá, když dochází k nějakému bezpráví. Právě zásluhovost je důležitý motor české společnosti. Lidé například tímto způsobem rozdělují ty, kteří pobírají sociální dávky, na dvě skupiny: ty, kteří si je zaslouží a nezaslouží.

Když necháme stranou uprchlíky… Co si Češi myslí o tom samotném konfliktu? Shodne se společnost na tom, že Rusko je agresor a Ukrajina je ve válce nevinně? Je pro nás válka na Ukrajině opravdu tak čitelná?

Ano, je to majoritní pohled. Pak tu máme 4 procenta lidí, kteří dlouhou dobu přijímají ruskou interpretaci. To je sice marginální skupina, nicméně je schopna se aktivizovat. I kdyby to jádro mělo jen procento populace, jsou to desítky tisíc lidí, kteří jsou ochotni za svůj názor bojovat, tím pádem jsou třeba na sociálních sítích schopni vytvořit poměrně velký výtlak. Není to jen o tom, že tito lidé přesvědčují někoho jiného, že prezident Putin má ve všem pravdu, ale tvrdí například, že není jasné, kde je pravda nebo že pravda je někde uprostřed a podobně.

Konkrétně tomu proruskému narativu ohledně Ukrajiny věří ještě dalších 6 procent populace, takže celkem 10 procent lidí je jednoznačně na straně Ruska. A třetina je zmatená. Máme tu téměř 30 procent populace, která se o dění ve světe příliš nezajímá, nebo je pro ně situace natolik složitá, že neví, co si mají myslet. To je mimo jiné dáno i tím, že 20 procent populace vůbec nesleduje zpravodajství, takže si nejsou schopni vytvořit názor. Zbytek tu situaci vidí dost jednoznačně.

Co charakterizuje český pohled na válku na Ukrajině?

Postoje a nálady jednotlivých lidí se neberou ze vzduchoprázdna, ale naopak velmi často vyvěrají z dlouhodobých názorů, a to jak na geopolitickou orientaci, tak na to, co se u nás děje a jak to souvisí s vývojem od sametové revoluce. Ti, kteří jsou víc uzavření a nevěří ani lidem okolo sebe, tak tu pravděpodobně nebudou chtít migranty. Naopak lidé, kteří jsou dlouhodobě prozápadní – typicky umí několik jazyků nebo pobývali v zahraničí –. vidí tu situaci s větší pravděpodobností jako jednoznačnou agresi Ruska. Říkám pouze s větší pravděpodobností, protože výjimky si dokážeme představit vždycky, ale my sociologové představujeme celkový obraz společnosti.

Výjimkou je třeba z části i změna v postoji našeho prezidenta Miloše Zemana, ačkoli interpretovat ho jako čistě proruského štváče by byla velká chyba. Miloš Zeman je mnohem zkušenější a kompetentnější hráč, ostatně i proto je prezidentem. Ale důležité je, že ta hybridní, nebo chcele-li dezinformační scéna, díky jeho jednoznačnému odmítnutí ruské invaze ztratila nějakou symbolickou oporu, na níž by se mohla odvolávat. Rozhodný postoj pana prezidenta je v tom celkovém pohledu poměrně podstatný. A pokud ho jako analytici často kritizujeme, je fér říct, že ten postoj je správný a ukotvuje nás v rámci mezinárodní politiky a nevytlačuje nás na okraj vyjednávání, jako se to děje třeba Maďarsku nebo Srbsku.