V pátek 19. června se koná Evropská rada. Půjde na ní o návrh Komise nazvaný „EU pro nové generace“, který má nakopnout evropské ekonomiky po koroně. Plánu šéfky Komise Ursuly von der Leyenové předcházel společný návrh Emmanuela Macrona a Angely Merkelové, který byl ještě koncipován jako jednorázová pomoc jednotlivým vládám v celkové výši 500 miliard eur. Von der Leyenová jde dál: nejen navýšením na 750 miliard, ale i tím, že z pomoci se má stát trvalejší struktura, jakýsi evropský měnový fond. Peníze do něj by tekly z nových daní – daň z velikosti firem; uhlíkové clo na zboží vyrobené v zemích, které se neřídí Pařížskou smlouvou o boji s klimatickou změnou; emisní povolenky rozšířené i na dopravu; a digitální daň. Teď hned chce von der Leyenová získat peníze na pomoc ze společných evropských dluhopisů. Celý balík by se měl stát jakýmsi rozšířením unijního rozpočtu na roky 2021–2027.

Návrh byl koncipován tak, aby z něho nejvíc dostaly země trpící už před koronakrizí strukturální slabostí – Itálie, Španělsko, Francie. Česká republika by patřila k čistým plátcům, což se naší vládě nelíbí. Premiéru Babišovi se tak v pátek nabízí velká šance předvést na summitu odvahu. Tu by u něho rád viděl i profesor veřejných financí v Berlíně Markus Kerber.

Co nás čeká, pokud bude mít plán Ursuly von der Leyenové úspěch?

V zásadě je to návrh, že se mnoha zemím půjčí hodně, hodně peněz. A protože se tyto peníze mají vracet třicet let a začít se s tím má teprve rokem 2028, nazývám to vědomě pokusem byrokracie v Bruselu o korupci národních demokracií.

Jak přesně tu Evropská komise korumpuje?

Tím, že národním vládám říká: Tady máte peníze, s těmi můžete okamžitě disponovat. Splácet se bude desítky let. Takové nabídce se skoro nedá vzdorovat. Vládám v členských zemích se uvolňuje množství peněz, tak aby si dárky pro voliče pojistily znovuzvolení. I proto se nejsilnější potlesk ozývá z Itálie, Francie, Španělska, ale nikoli z Portugalska. Protože vládám vysoce zadlužených zemí to přirozeně dává úplně nové politické parametry. Ovšem ty peníze se po třicet let budou muset splácet do Bruselu. Češi by si měli uvědomit, že v tomto návrhu je fiskální demokracie, tedy vaše národní fiskální politika, do jisté míry obětována na oltář EU. Respektive na oltář jižního křídla eurozóny.

To i česká vláda protestuje, že my, chudší země, máme financovat bohatší země, jako je Itálie. Má pravdu, nebo je to nedorozumění?

Je to pravda. Podle návrhu členské země splácejí podle jejich podílu na unijním HDP, ne podle podílu, který z fondu obnovy načerpaly. O tom většina lidí ještě nemá tušení. Každopádně ale budou nejdřív členské země muset zvýšit příspěvky, aspoň na dvojnásobek dnešního rozpočtu. To je obrovský skok. S tím budou ještě potíže. Například Polsku tu bylo přislíbeno 64 miliard eur, ale Polsko bude později taky muset přispívat mnohem víc do unijního rozpočtu. Dosud bylo Polsko netto příjemcem, teď se stane netto plátcem. Zadruhé: s fondem přijde společné ručení za dluhy, i když je zakázané. Fakticky budete za dlužníky ručit i vy, společně s Německem, Nizozemskem, Finskem, Rakouskem. Česká republika je finančně-politicky velice solidní země. Zatřetí: ani potom to ovšem nepostačí, aby se tyto dluhopisy daly splatit, proto jsou potřeba evropské daně. Tady se to prodá tak, že přece chceme zdanit ty zlé – energetické koncerny, emitenty CO₂, internetové giganty. A tyto peníze dáme těm údajně dobrým, například do takzvaně udržitelných oborů. Bude to institucionální skok a podle mého uvodí konec EU v její dnešní podobě.

Plánují se celkem čtyři nové společné zdroje příjmu. Který z nich je pro vás nejnebezpečnější?

Všechny. Protože každý nový zdroj příjmu začíná na jedničce a do deseti let je na stovce. Evropská unie ostatně není oprávněna vybírat daně. Nesmí. Článek 114, odstavec 2 Lisabonské smlouvy.

Jedna z těch nových daní bude clo, které bychom mohli překřtít na uhlíkovou daň. Je to nebezpečné s ohledem na obchod s USA, které na náš uhlíkový režim nepřistoupí?

Jistěže je to nebezpečné. Tohle jsou cla jen pod jiným jménem; a na ta zná Donald Trump jen jednu odpověď. Už dřív hrozil, že odvetou zavede 25procentní dovozní přirážku na auta z Evropy. Což by Německo zasáhlo obzvlášť tvrdě, notabene když jenom za květen německé vývozy poklesly o 30 procent. Nikdo neví, kdy se to zase stabilizuje. Vás by ostatně americké clo na evropská auta zasáhlo taky tvrdě.

Jak vážně máme brát to, že největší část peněz z programu obnovy má téct do zelených projektů?

To jsou zatím pořád všechno jen nesnesená vajíčka. Momentálně se vážně diskutuje jen o principu a o otázce: Má to být 750 miliard? Má být část v kreditech, jiná část jako dárek?

Takže při evropském summitu tento týden jde jen o vytvoření rámce?

O vytvoření rámce a zodpovězení otázky, co z celého navrženého balíku se uskuteční. Kromě bodů, o nichž jsme už mluvili, taky například to, jestli Evropská investiční banka bude moci založit svůj vlastní fond, který bude financován přes kapitálový trh. Nebo jestli bude Evropský stabilizační mechanismus (ESM, známý jako euroval – pozn. red.) od nynějška moci rozdávat půjčky bez jakýchkoli podmínek. To všechno je naprosto ilegální, odporuje to totiž požadavku na kondicionalitu v článku 136, odstavce III Lisabonské smlouvy. To ESM dělat nesmí, nejen v Lisabonské smlouvě, ale ve smlouvě, jíž byl založen, explicitně stojí: Půjčky je možné členským zemím poskytovat jen tehdy, pokud je eurozóna jako celek existenčně ohrožena. Teď k tomu přichází 750 miliard eur ve fondu obnovy. To jsou přece neuvěřitelné sumy, dvojnásobek ročního rozpočtu Německa. Kvůli těmto sumám se budou vypisovat velké půjčky. I to je naprosto ilegální. EU nemá žádnou pravomoc si půjčovat. A bude ty dluhopisy moci uplatnit jen tehdy, pokud jich ECB hodně nakoupí. Je to postupující agonie systému, který se chová čím dál totalitárněji.

Je to dluhová unie?

Je to zásadní vstup do dluhové unie, ano.

Od roku 2010 Angela Merkelová vznik společného dluhopisu opakovaně blokovala. Proč to teď vzdala?

To je jeden z jejích mnoha obratů. U eurobondů, stejně jako předtím u eurovalu, dlouho vyhlašovala: Něco takového nejde! A najednou to zjevně jde. Proč? Naše kancléřka si vždycky počká na moment, v němž už německé obyvatelstvo může spolknout žábu.

Proč by Němci, kdyby se jim to vhodně naservírovalo, nespolkli tuhle žábu už před deseti, sedmi, pěti lety?

Protože tehdy ještě nebyla podobná situace. Nebyla žádná koronakrize. Tohle je stará taktika – počkat si na krizi, abyste prosadil velmi konkrétní věci, jaké byste za normálních poměrů prosadit nemohl. Už Hitler využil požár Říšského sněmu v roce 1933 k tomu, aby zakázal komunisty a sociální demokraty a zrušil základní demokratická práva. Tuto techniku používají všichni, diktátoři stejně jako demokrati, a i eurokrati. V Bruselu k dlouhodobé agendě patří společné dluhy, přes které se bude moci postoupit k evropskému státu, v němž Česká republika bude provincie a Německo velká, ovšem taky provincie. A trpělivě čekají, až nastane příslušná situace. Středně těžká pandemie se využije ke krokům, které s koronou nemají nic společného. Absolutně nic.

Znamená to, že Merkelová těch posledních deset let neblokovala eurobondy z nějakého vnitřního přesvědčení?

Jistě. Ona nemá politické názory, jedinou konstantou jejích úvah je otázka, jak se ještě udržet u moci. A potom jak se vyhnout velkému sporu v Evropě. Francie během koronakrize prakticky řekla: Pokud teď Německo nepřistoupí na společné dluhopisy, zaútočíme na vás. Francouzský prezident už léta vede nedeklarovanou válku proti Německu, z různých důvodů. Protože Francie je slabší než Německo, a přitom by ráda byla hegemonem Evropy. A hlavně chce německé peníze na svoje projekty. To se Francouzům často dařilo, od zemědělské politiky EU až po průmyslové projekty. Teď chtěli získat, co ještě neměli – německé ručení. Státní dluh Francie je toho času 107 procent HDP, něco takového ještě ve francouzské historii nebylo. Brzy bude Francie tam, kde byla Itálie před koronakrizí, u 130 procent. Co nevidět někdo na finančních trzích položí otázku, jak dlouho je to ještě udržitelné.

Jak by ten údajný Macronův útok na Německo vypadal?

Ten útok je tichý. Ten útok se koná každý den. Jeden příklad: Francie má výrobce tanků Nexter. Tyto tanky nikdo ve světě nikdy nekoupil, kromě Spojených arabských emirátů, ani tam mimochodem nefungovaly. Německo má, jak asi víte, tradici ve výrobě tanků už sto let. Takže Francie koupila podíl ve firmě KMW s tím, že se v ní začne vyvíjet společný evropský tank. Ze začátku v tomto projektu měly Německo a Francie po 50 procentech, na konci budou mít Francouzi 100 procent. Máme evropskou vesmírnou raketu Ariane. Na osm pracovních míst pro Ariane ve Francii připadá jedno pracovní místo v Německu. Ale obě země nesou každá polovinu nákladů. Každá jedna raketa Ariane je subvencována 200 miliony eur, aby se francouzský kosmický program držel při životě. Prostě podle mě Macron proti Německu vede rozhodnou válku, aniž ji vyhlásil. Rád by z Německa udělal francouzský protektorát. Stará tradice, za Napoleona známá jako Rýnský spolek: rozštěpit Německo, držet ho v politické impotenci, což není nijak těžké, protože Německo už nemá žádné velké projekty. A tím dominovat Evropě. Mimochodem, nikdo netleskal odchodu Británie z EU víc než Francouzi. Byl jsem den po britském referendu právě v Paříži a poslouchal všechny reakce a komentáře. Odleva doprava všichni říkali: Konečně jsou Britové pryč.

Když na francouzský nápad s evropským dluhopisem přistupuje předsedkyně Komise von der Leyenová, dá se to snad nějak pochopit: mluví francouzsky, vyrůstala v Bruselu...

Ach, vy tu dámu vůbec neznáte. Paní von der Leyenová jako spolková ministryně obrany pro bundeswehr nakoupila z Francie průzkumné satelity. Celá branže výrobců satelitů v Německu protestovala. Já taky, v jednom rozhovoru, načež jsem byl vyhozen od rezervistů. Paní von der Leyenová dala souhlas se zestátněním onoho výrobce tanků KMW. Spolufinancovala FCAS, což je projekt formálně evropské bitevní stíhačky, ale ve skutečnosti tu Německo platí vývoj francouzské stíhačky. Její panování na ministerstvu obrany byla doba velkých dárků Francii. Touto velmi profrancouzskou politikou si připravovala kariérní skok do Bruselu. Neustále se říká, že v čele Komise je Němka. Ona je nástroj francouzské politiky s německým pasem. Víte, Ursula von der Leyenová pochází z velkoměšťanského prostředí, které už nemá vlast a nemá domov. Ona v Macronovi spatřuje reprezentanta globální elity, stejně jako v Christine Lagardeové. K této globální elitě by chtěla patřit i Ursula von der Leyenová, globální elita už se totiž nemusí nikomu zpovídat. V národních demokraciích je volání politiků k zodpovědnosti těžké, ale pořád ještě možné.

Mířil jsem k tomu, že von der Leyenová může mít k Macronovi nějakou kulturní afinitu. To Merkelová těžko.

Ta zase byla závodní tajemnicí FDJ (východoněmecká obdoba našeho SSM, Socialistického svazu mládeže – pozn. red.) pro agitaci a propagandu. Tímhle byli pověřováni ti zvlášť inteligentní a zvlášť spolehliví. Paní Merkelová není samozřejmě žádná komunistka, každopádně už není žádná komunistka, ale vždycky jde tam, kde je moc. A pokud nechcete mít žádný politický program, jen držet moc, máte to ohromně jednoduché. Protože pak jen vždycky vyklidíte programovou pozici.

Loni ale oznámila, že toto je její poslední mandát a už nebude kandidovat. Proč by teď dělala všechno pro udržení své moci?

Všimla si, že ve společnosti je velká skupina lidí, kteří už ji nechtějí. Někteří ji přímo nenávidí, někteří si jen pomysleli: Už stačilo. Takže si loni chtěla pojistit, že bude moci aspoň dovládnout v řádném termínu. A s fondem obnovy jí jde hlavně o to, aby zabránila tomu, že se jí během jejího mandátu rozpadne Evropa pod rukama.

Merkelová není jediná osoba v německé politice. Jsou lidé, u kterých bych čekal, že proti dluhopisu EU ostře vystoupí. Kde jsou?

Ano, CDU má celou řadu politiků – od Ralpha Brinkhause (šéf poslaneckého klubu CDU ve Spolkovém sněmu – pozn. red.) až po Carstena Linnemanna (jeho zástupce v klubu – pozn. red.), kteří se proti evropskému dluhopisu vymezovali. Ale tihle lidé byli srovnáni do řady. Merkelová jim řekla: Jestli budete proti, odejdu z vlády. A něco takového je pro ně hrozná představa. Konec koalice, nové volby. Je nejisté, že by se opět dostali do parlamentu. Kromě toho v nebezpečí se všechny ovce seběhnou u ovčáka. Když se objeví vlk, v tu chvíli nikdo neřeší, jestli je ovčák dobrý, nebo ne. Nikdo není ochoten svrhnout Merkelovou během krize. Ačkoli to, co předvedla v managementu koronakrize, bylo katastrofální.

A kde zůstává kritika fondu obnovy, evropských dluhopisů ve veřejné diskusi?

Ta ještě přijde. Zatím se dařilo celou věc bagatelizovat. V bagatelizaci nepříjemných věcí je paní Merkelová velmi šikovná. Před měsícem vylezla ze schůzky s panem Macronem a prohlásila: No jo, musíme něco udělat. Lepší udělat něco než neudělat nic. Takhle jednoduše až banálně ona mluví. A to mají Němci rádi. Kdyby vypadala jako Christine Kirchnerová nebo Evita Peronová, byli by vůči ní obezřetní. Ale paní Merkelová vypadá tak, jak vypadá, totiž jako stará teta. To ji taky dělá tak nebezpečnou. Von der Leyenová byla už dlouho nenáviděná, i ve vlastní straně. Protože vystupuje jako Evita Peronová.

Protože vypadá lépe?

Samozřejmě. A protože neustále říká: Já, já, já. I v Evropském parlamentu vystupuje jako učitel základní školy, který žáky švihá pravítkem přes ruce. V tom je nebezpečnost žen v politice, útočit na ně tak masivně jako na muže skoro není možné.

Abych to shrnul. Takže vy si nemyslíte, že 19. června Evropská rada celý ten fond obnovy a dluhopisy schválí, a hotovo?

Ne. Dočkejte času. Všechny národní parlamenty v EU budou o tomto plánu hlasovat. Ale tvrdá opozice musí v tomto případě přijít ze středovýchodní Evropy. Proto jsem taky tak posedlý Prahou. Praha je velikostí spíš malé město, které má ovšem velkou symbolickou váhu. Měli byste přimět nějakého vašeho poslance k tomu, aby šel k Ústavnímu soudu, to by bylo ohromně důležité. Sázím na opozici Čechů. Sázím na český národ, na jeho svébytnost.

Navrhujete žaloby u soudu. Sám jste na začátku května slavil částečný úspěch vůči evropské politice před německým ústavním soudem.

To byl velký úspěch, ne částečný. Nikdy předtím Spolkový ústavní soud neoznačil rozsudek Evropského soudního dvora za nepřijatelný.

Může tento verdikt nějak ovlivnit budoucnost dluhopisů a program von der Leyenové?

Nikoli přímo, týká se staršího programu, nákupu státních dluhopisů Evropskou centrální bankou na finančních trzích. Ale pochopitelně je to i pozvánka k žalobám proti fondu obnovy.

ECB má do 5. srpna odůvodnit nákupy státních dluhopisů, německý ústavní soud si přečte její odpověď a rozhodne, jestli ji pokládá za dostatečnou. Pokud ne, Bundesbanka bude muset z tohoto programu ECB odstoupit. Zůstane váš ústavní soud tvrdý, troufl by si vůbec na takový celoevropsky kontroverzní nález?

Je to jednoduché. Pokud nezůstane tvrdý, přijde o reputaci. Podívejte se, dnes v Evropě znovu vidíme proces rozkladu. Ale dekadence není předurčený osud. V roce 1940 si všichni mysleli, že Evropa je a zůstane německá. Pak se zjevil Winston Churchill se svým: We are even going to fight the evil on the beaches. Stačilo by mít jednoho pravého, nekompromisního bojovníka. Tedy momentálně ho nemáme.