O českém filmu BANGER. se od předpremiéry ve Varech píše jazykem uznání, ba nadšení. Psalo se, že je to film přelomový, průkopnický, novátorský, zkrátka konečně pořádný film, za který se nemusí český film stydět, neboť jde o film opravdu dnešní a opravdu mluvící jazykem téhle doby.

Jazyk toho oceňování je přitom hodně specifický a odlišný od toho, který používá třeba autor tohoto článku. Nebudu se ani snažit ho napodobit, protože (ne)schopnost ho používat je okamžitým příznakem, že buď patříte, nebo nepatříte do klubu. Když se podíváte na recenze filmu na stránkách ČSFD, kam se filmová reflexe během posledních dvou dekád přesunula, tak člověk počínaje středním věkem bude mít značný problém pochopit, co se tam říká, ale zcela jistě pochopí, že se to tam neříká jemu.

BANGER. – píše se to opravdu s velkými písmeny a s tečkou: jistě k tomu bude nějaký důvod, jehož pochopení odliší ty, kteří jsou in, od těch, kteří jsou out – již běží v kinech. Neměl by uniknout pozornosti právě lidí středního a vyššího věku. Je to film, o kterém by bylo zajímavé mluvit, kdyby ten člověk středního (či vyššího) věku věděl, jak a jaká slova k tomu použít. A kdyby si neuvědomoval, že se může ocitnout zcela mimo, tedy že ho vlastně vůbec nepochopil: nebo spíš pochopil, ale úplně jinak, než by ho pochopili ti, o nichž je a pro něž je. Neboť to, co v tom filmu viděl a čeho byl v kině svědkem, mu připadá jako zobrazení téměř doslovného PEKLA.

Samozřejmě pekla velmi nápaditě a novátorsky zobrazeného, pekla, které je často docela zábavné a nějak voyeursky přitažlivé a atraktivní, ale PEKLA. Jde tam zhruba o to, že mladý nešťastník potřebuje sehnat peníze, které chce dát jakési komicky potetované obludě, aby s ním udělala duet (myslím, že se tomu říká feet) do písníčky, kterou hodlá ještě ten večer natočit u svého romského kamaráda. S tou písničkou chce uspět, natočit hit, což je ten banger. Má tedy před sebou perný den… Začne to tím, že se s ním rozejde děvče, které si oblíbí vyšší životní standard, jenž si slibuje od povrchního přátelství s pražskou kavárenskou společností: vtipně jsou ve filmu nazváni Pátečníky a představují je reální představitelé pražské lumpenkavárny. Mladík vůči nim cítí společenskou bariéru, kterou se rozhodne překonat poněkud vulgárním protestsongem, který touží nahrát společně s tím pokérovaným pekelníkem, který za to ovšem chce docela dost peněz. Ty se tedy rozhodne mladý angažovaný umělec sehnat, ale ne standardní cestou, to vlastně ani moc nejde, nýbrž osvědčeným prodejem drog. Nemá jich však dostatečné množství, tak je s romským přítelem, který se v tematice omamných látek vyzná, nějak smíchají s kdečím, přičemž nemají tušení, co z toho bude. Podobně jako pejsek s kočičkou napečou takový podezřelý dort pro fetující večerní a noční Prahu, která se právě rozjíždí.

A ono pražské společenské milieu nese všechny znaky onoho již zmíněného pekla. Přičemž není jisté, že právě skutečnost, že je to peklo, nevytváří jeho přitažlivost. Lidé, kteří to peklo navštěvují, jsou příšerní. Hudba, či co to tam zní, kvůli které ti lidé přišli do těch pekelných prostor, je příšerná. Jazyk, kterým se ti lidé mezi sebou dorozumívají, je příšerný. Zábava, či co to je, která ty lidi v ten večer přivádí do toho prostředí (klubu i tzv. pražské kavárny), je příšerná. Věci, kterými se ti lidé dobrovolně ládují, jsou příšerné. Všechno je jen a jen příšerné. Samozřejmě i ta motivace toho hrdiny je příšerná, s konsekvencemi na sebevraždu.

A přitom je to zajisté pozoruhodný film. Pro mě (hlavně) proto, že moje vidění, že jde o zprávu z plnohodnotného PEKLA, kam bych nechtěl ani páchnout, je příznakem mého generačního nepochopení a míjení. Možná je to jen super a cool movie, co takový boomery jako já provokuje k produkci takovýho shitu, jaký jste právě dočetli.