komentář daniela kaisera

Starý svět možná končí. I toryové jsou smrtelní

komentář daniela kaisera
Starý svět možná končí. I toryové jsou smrtelní

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Asi před půl rokem se na českém internetu dočkala posměchu Zuzana Majerová-Zahradníková, tehdy ještě poslankyně ODS, když o brexitu v novinovém rozhovoru prohlásila, že na celém tom zdlouhavém procesu „není vůbec nic složitého. To zvládneme jednou větičkou. Komplikace z toho dělají jen soudruzi v Bruselu“. Měl to být důkaz prostoduchosti zrzky z Hané, která nedohlédne za svého kraje, už v Praze má orientační potíže, a přesto populistka jedna komentuje dění ve světě. Kupodivu tento hanácký pohled na dění ve Velké Británii sdílí řada primitivů i ve Velké Británii. Pocit, že z tak jednoduchého sdělení, jakým výsledek referenda o odchodu z EU byl, politika uměle vytváří složitý problém, stojí za raketovým vzestupem Brexit Party, kterou ztělesňuje starý známý provokatér, dlouholetý šéf strany UKIP Nigel Farage. Jeho nová formace je v britských průzkumech favoritem eurovoleb. Tato strana s jednoduchým programem – odchod z EU rychle i bez dohody – si podle nejnovějšího průzkumu může dělat naději na zisk 34 procent, zatímco druzí labouristé 21 a vládnoucí konzervativci Theresy Mayové trapných 11 procent. Takže v zemi, která pro nás po roce 1989 byla vzorem nejen kvůli reformám Margaret Thatcherové, ale i obecně pro stabilitu svého stranického systému, může donedávna neznámá partaj skončit s více mandáty než obě tradiční strany dohromady.

Samozřejmě že eurovolby jsou pro britskou politiku atypické. I kvůli nízké volební účasti bude jejich výpovědní hodnota omezená. Ovšem snadnost, s níž pidistrana zaregistrovaná teprve před čtvrt rokem poráží v průzkumech nejstarší politickou stranu světa, je pro konzervativce šok. Konzervativní strana je v tomto příběhu také mnohem důležitější než Brexit Party, která může být efemérním zjevem politických dějin. Ovšem podle dubnového průzkumu citovaného BBC bude brexitáře volit 40 procent členů obecních zastupitelstev zvolených ještě za Konzervativní stranu. Vládnoucí stranu postihla docela vážná nemoc: její členská základna se rozchází se svou parlamentní i vládní reprezentací. Důkazy o tom, jak jsou špičky Konzervativní strany mimo, do jaké míry jim chybí sebevědomí, takže si osvojily převládajícího ducha doby, který se na ně řine z univerzit, BBC a samozřejmě z levé části parlamentu, přicházejí v množství zhruba jeden týdně. Vyhazov Rogera Scrutona z výboru pro estetiku nových budov jsme v Echu rozebírali ze všech stran. Ale děje se to i v mnoha dalších aférkách a záležitostech, které u nás nemají takovou rezonanci: konzervativní vláda ustavuje orgán k cenzuře sociálních sítí; adept na příštího lídra strany Johnny Mercer si pochvaluje, když nějaký násilník na veřejném mítinku fyzicky napadne předáka „krajní pravice“ Tommyho Robinsona; ministr životního prostředí (dříve představitel pravého křídla strany Michael Gove) nemůže chybět u schůzky s vyšinutou šestnáctiletou klimaaktivistkou Gretou Thunbergovou.

Za debakl s brexitem nese britskou část odpovědnosti premiérka, která byla proti odchodu země z EU a její soupeři při jednáních v Bruselu mohli úspěšně předpokládat, že mentálně nemá na variantu odchodu bez dohody, a že když o tom mluví, jenom blufuje. Theresa Mayová mimochodem na úpadku své strany pracuje už léta. V roce 2002 uvedla do veřejného oběhu sousloví „ošklivá strana“. Mluvila tehdy o tom, jak Konzervativní stranu vnímá veřejnost, ale byla to hlavně hra pro média, u nichž se Mayová chtěla zapsat jako lídr modernizačního křídla. Podobně jako když Mirek Topolánek kdysi v rámci vnitrostranického boje vypustil slovo kmotr a ODS se s tím trápila dlouhá léta, prohlíží se britští konzervativci už léta zkoumavě v zrcadle a vyhlazují v tváři každou stopu po zpátečnictví. Výsledkem je ztráta tváře. Lekce z toho všeho, například pro současnou ODS, zní, že nikdo nikdy nemá nic jisté, ani ve svém hájemství.

15. května 2019