Komentář Ondřeje Štindla

Republika v čase nula

Komentář Ondřeje Štindla
Republika v čase nula

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Na státní svátek bylo počasí pod psa, hodně lidí to ale neodradilo, vyrazili na nějakou z mnoha oslav, viděli ohňostroj, videomapping, vojenskou přehlídku, třeba si i zazpívali státní hymnu. Působilo to spontánně a vlastně hezky. Všude možně vysílané a promítané průřezy historií Československa a pozdějšího Česka jim připomínaly, že i jejich životy jsou součástí nějakých širších dějin, že jsou sami také dědici něčeho širšího – v dobrém i ve zlém.

Připomínání těch sta let není oslavou nějaké kontinuity, pozvolné a nepřerušované evoluce. Je to historie, v níž často docházelo k prudkým zlomům – od první republiky k druhé, od značně limitované demokracie prvních poválečných let ke komunistické totalitě, od uvolněných šedesátých let k normalizaci, od pozdní normalizace k porevolučnímu Česku. Pro sváteční pohnutí by včera jeden skoro zapomněl, že země se nachází v čase podobné změny, probíhající, pravda, ne ze dne na den, ale celkem rychle, změny ještě ne ukončené, fixované – zatím se ale neobjevila síla schopná účinně se jí bránit. Naštěstí máme prezidenta, který sentimentálního diváka vrátí zpátky na zem.

O Miloši Zemanovi se často říká, že si osmadvacátý říjen a udělování státních vyznamenání jaksi privatizoval, změnil je ve výroční setkání prezidentova fanklubu. Není to pravda, bohužel. Kdyby byla, nedělo by se nic zas až tak vážného, byla by to jen taková lapálie, nepříjemné vybočení z plus minus normálního běhu věcí. A jistě, optimista může tvrdit, že se neděje víc než tohle, že prezident vyznamenává právě a jenom na základě zásluh o Miloše Zemana, lidi, kteří ho kdysi podpořili v kampani nebo mu na ni přispěli, herce, kteří moderovali besedy s ním, veřejné osobnosti, jež vystupují s názory blízkými těm jeho. Ty oficiální oslavy československého výročí ale ukazovaly jiný obraz než naplnění momentálního rozmaru mocného jednotlivce. Ukazovaly rodící se nový český mainstream.

Výraz „mainstream“ má nezaslouženě špatný zvuk – málokdo se dobrovolně označí za mainstreamového, každý se rád prezentuje jako osamělý plavec proti hlavnímu proudu nebo mimo něj, nezávislá individualita. Ve skutečnosti mainstream je sice často nudný a nezáživný, v jakž takž zdravé společnosti je ale důležitý a taky relativně zdravý. Soubor konvenčních, většinových představ o tom, co je správné, vkusné, jak by věci měly vypadat, co je vhodné na veřejnosti říkat… A český mainstream se během posledních let začal měnit, shromáždění na Vítkově, kde promlouval předseda pofiderního Svazu bojovníků za svobodu Vodička, a především na Pražském hradě bylo jeho obrazem. „Duhová koalice“ osobností oficiální normalizační popkultury a kultury, stoupenců konspiračních teorií, mediální scény kolem Parlamentních listů, společnost, v níž vázací akt agenta StB není třeba skrývat, naopak je předmětem hrdosti.

Je to mainstream, který má taky nějaké svoje varianty, jaksi „hodnotový“ základ má ale stejný, obsahuje mimo jiné odmítnutí toho, jak se země v porevolučních letech vyvíjela, nejenom toho mnohého, v čem třeba zdaleka nedosáhla tehdejších ideálů, ale i těch ideálů samotných. A to, že určující roli v novém hlavním proudu hrají dvě z nejvýraznějších figur české politiky devadesátých let, je především dokladem jejich neobyčejné pružnosti. Československo, jehož století si země včera připomínala, už neexistuje. Příští rok se možná s podobnou pompou bude slavit třicet let od sametové revoluce. Země, která z ní vznikla, už třeba taky nebude existovat. Pokud lidé, kteří k ní cítí nějakou loajalitu, budou ve svých politických snahách stejně bezradní jako dosud.