První mezi uživateli – americký prezident Donald Trump – má potenciálně vážné zdravotní potíže. Známá věc. Po víkendu ho propustili z vojenské nemocnice Waltera Reeda a spustil virtuální ofenzivu, tweetoval skutečně mohutně, to tempo bylo až zarážející, byla to série lapidárních výkřiků, proč by ho lidé měli volit („Vesmírné síly. Volte!“ ), taky postoval značně bombastické video ze svého příletu zpátky do Bílého domu – dramatická hudba, odhodlaný výraz v obličeji, salutování na balkoně Bílého domu, „odvážně“ sundaná rouška...

V dalším videu publiku oznámil, že nemoc „porazil“, a vyzval je, ať nedovolí pandemii, aby ovládla jejich život. Samá silná slova. A také obrazy, které měly navodit dojem síly. Nepůsobily ale zrovna přesvědčivě. Na sociálních sítích se také rychle objevila spekulace – jako jeden z prvních s ní přišel přírodní vědec a známý veřejný intelektuál Nicholas Christakis, že prezidentovo vystupování mohl ovlivnit lék dexametazon (v nemocnici byl prezidentovi podáván), kortikosteroid, mezi jehož možnými vedlejšími příznaky je uváděno také manické chování. Těžko říct, jistě je ale pravda, že americký prezident nepotřebuje být něčím nadopovaný, aby začal vystupovat bombasticky. Donald Trump má skutečně rád slova síla a silný, ve svých tweetech je taky používá dost často. Jako stručný odsudek si zas oblíbil jednočlennou větu „Slabý“. Síla jako kdyby byla jeho leitmotiv, nejvýraznější charakteristika persony, již se před publikem snaží hrát. Nezdá se mi, že by se mu to moc dařilo, nemálo lidí to ale vidí jinak. V mnoha ohledech je Donald Trump popřením ideálu stoického, silného, mlčenlivého muže – sebestředností a vztahovačností, permanentní ukřivděností, sklonem k nezadržitelnému chlubení se. Spíš než síla by se za tím dala vidět nějaká hluboká vnitřní nejistota, kterou je potřeba přetloukat třeba i nezamýšleně komickým způsobem. Nakonec to má společné s částí těch, které americký prezident přivádí k zuřivosti a snížené schopnosti ovládat se. Tu nutkavou potřebu natlouct světu do hlavy, že by měl respektovat moje představy o sobě samém, a pocit hluboké křivdy, když se tak neděje. Prostě první mezi uživateli, uživatel ze všech uživatelů nejvíc uživatelský.

Umřel kytarista Eddie Van Halen, hvězda kapely Van Halen, polobohů amerického pop rocku osmdesátých let. Moji plus minus vrstevníci za oceánem dávali na sociálních sítích průchod svému pohnutí. V době jejich slávy jsem je neposlouchal, ale teď jsem si pár klipů pustil. Celá ta scéna byla specifickým způsobem legrační – natrvalené hřívy s melírem a hodně obtažené kalhoty, rozmáchlá gesta a jásající davy, hudba, která strhává měřič bombastičnosti, auťáky a holky, hodně holek. Oslava poživačnosti, dalo by se říct, možná taky sexismu a všelijakých excesů, nakonec i ta kytarová sóla Eddieho Van Halena byla velice excesivní – hudba jako forma artistického výkonu, výraz snahy vyhrát závod v rychlosti prstů. Ale rychlé je tedy měl. A uměl vymyslet riff, který svět jeho kapely i jejího publika dokonale vyjadřoval. Možná by Donald Trump chtěl, aby ho lidi vnímali jako hvězdu tohoto typu – se zástupy u nohou a rozdychtěnými groupies v zákulisí. Na americkém prezidentovi je cosi protivně infantilního. A ty osmdesátkové velkokapely typu Van Halen působí v něčem dětsky (to je něco jiného než infantilně), v oku stárnoucího posluchače to může být zřetelnější. Pokusit se v hudbě vytvořit naplnění nějaké raně pubertální fantazie a taky tu fantazii žít, se vším klukovským zaujetím – navzdory všem těm lahvím, práškům a orgiím na tom může být něco až nevinného. Neposlouchal jsem tyhle kapely, protože jsem bral hudbu vážně; a ta jejich se moc vážně brát nedala. Ale oni z ní taky asi měli velkou legraci. A vlastně jsem všem těm americkým nostalgikům docela záviděl. Nechat se ve dvanácti třinácti letech zválcovat na koncertě Van Halen asi musel být docela formativní zážitek. Přijít domů s pískáním v uších, druhý den jít do školy, při hodině okukovat učitelku literatury, v hlavě si nechat hrát Hot for Teacher a připadat si přitom jako ten největší rebel. Na to se musí hezky vzpomínat.