KOMENTÁŘ DANIELA KAISERA

V roce 2018 méně skákejme na špek

KOMENTÁŘ DANIELA KAISERA
V roce 2018 méně skákejme na špek

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Novoroční komentář začnu malou reklamou na rozhovor, který vyjde v prvním lednovém čísle Týdeníku Echo. Je s rakouským filozofem Robertem Pfallerem a týká se neuspokojivého stavu, v němž se ocitl soudobý Západ. Místo aby se řešily základní spory, které byly podstatou souboje v době, kdy proti sobě stály klasická levice a klasická pravice, se s neuvěřitelnou vehemencí řeší genderové záchodky.

Pfaller říká: „Lidé jsou systematicky vedeni k tomu, aby se co nejvíc rozčilovali nad co nejmenšími detaily, jen aby proboha nepřišli na myšlenku, že by je mohly vzrušovat větší, důležitější otázky.“ Pohlédneme-li na dění v České republice i ve světě na konci roku 2017, máme pro Pfallerovu teorii téměř nepřehlednou masu materiálu. Nemusí to vždycky být nejmenší detaily a nemusí to být výsledek něčí systematické práce, ale nepoměr, s níž ve veřejné debatě zástupná témata vytlačují ta skutečná, tu je.

Už dva měsíce jsme ve víru kampaně k prezidentským volbám. Kontrastuje to s kampaní před volbami parlamentními v říjnu, která sice trvala déle, ale byla tentokrát zvláštně nedomrlá a dramatu postrádající.

Jakého prezidenta budeme mít, je sice důležitá věc, přesto o několik úrovní níž než složení vlády a v tomto případě osoba premiéra. O něm loni vyšly dvě důležité knihy: Boss Babiš Jaroslava Kmenty a Žlutý baron autorské dvojice Zuzana Vlasatá / Jakub Patočka. Čtenáři obou lze garantovat, že i když měl pocit, že se v zákrutách podnikatelské minulosti premiéra vyzná a že už má v sobě přebabišováno, udělá na něj četba zásadní dojem a prezidentské volby mu za situace, kdy vládu řídí něco takového jako Babiš, budou připadat jako událost nižšího řádu.

Další příklad, který se hodí do Pfallerova teorému – kauza komunistického poslance Zdeňka Ondráčka. Že tento bývalý příslušník Pohotovostního pluku VB kandiduje na předsedu komise pro dohled nad GIBS, vyprovokovalo vlnu občanského nesouhlasu, jeden z prezidentských kandidátů to „řešil“ dokonce přítomností na divácké galerii ve sněmovně. Že Pohotovostním plukem v letech 1988 a 1989 prošel i čerstvý ministr vnitra Lubomír Metnar, je informace veřejná, ale nevzbudila zatím pozornost žádnou. Přitom Metnar v situaci, kdy předsedu vlády trestně stíhá policie, je po premiérovi klíčová postava vlády.

V kolektivní preferenci pro zástupná témata nejsme sami, máme tu i příklady ze světa: v USA především pátrání po stopách spolupráce mezi týmem Donalda Trumpa a Ruskem. Měsíc od měsíce je nepoměr mezi vynaloženými prostředky a průběžnými výsledky křiklavější a neudržitelnější. Je to hon na fiktivního strašáka, který nabyl mccarthyovských rozměrů. Trump jakoby ve volném čase, kdy se nemusel bránit mediální palbě, prosadil zásadní daňovou reformu.

I v Evropě, v jejím politickém provozu, je kandidátů na Pfallerův teorém celá řada. Mě osobně fascinuje, s jakou vervou Evropská komise, která se pochopitelně obává rozkladných tendencí v EU, řeší justiční reformu v reakčním Polsku a jakou měrou se obává toho, že by polští politici měli větší vliv na výběr soudců, kterýžto stav je v některých klíčových státech EU standardní. A řeší Polsko ve chvíli, kdy je v přímém přenosu radikálně zpochybněna územní jednota Španělska, a necelý půlrok před volbami, které mohou přinést politické zemětřesení v další zásadní zemi eurozóny, Itálii.

Nebo Německo, kde podle nejnovějších dostupných údajů, tedy za rok 2016, je kriminalita cizinců (přičemž každý ví, že se tím rozumí žadatelé o azyl) 5x větší než domácích, ale střední proud v médiích řeší naštěstí téměř neexistující fašizující teroristy, dokonce do té míry, že o nich pojednává nový díl seriálu Místo činu.

Nebo Švédsko, kde předseda vlády velkou část novoročního projevu věnuje problému znásilnění, a to i v trvalých vztazích včetně manželství (před deseti dny byl  k tomu přijat zákon), ale vznik velkých středověkých enkláv třeba v Malmö, kde ve většině muslimských rodin tvoří ženy příslušníky druhé kategorie, ignoruje.  

Vyskytlo se někdy v historii současně tolik náhradních témat, která vytlačují ve svém oboru nějaké téma o stupeň důležitější? Je to podstatná otázka, lidská pozornost má přirozeně omezenou kapacitu. Pokud by se v roce 2018 podařilo tento čím dál absurdnější rys našeho světa zatlačit do defenzivy, nebude to ztracený rok.

1. ledna 2018