Když nějaký skandál trvá dlouho, a tím pádem ztratí prvek překvapení, přestane i pobuřovat. Včerejší rozhodnutí kabinetu Andreje Babiše, který po sněmovně žádá další měsíc nouzového stavu, se čekalo. Policejní kontroly lidí v karanténě působí od ministra vnitra jako vyškrabávání posledních represivních a tvrdě působících opatření, která ještě nepoužil. Ale tím skutečným skandálem je další odročení návratu žáků do škol.

Jan Hamáček říká, že školy by šlo začít otevírat ve chvíli, kdy počty hospitalizovaných s covidem klesnou ke třem tisícům. Do toho ministr zdravotnictví Jan Blatný prognózuje, že 3000 pacientů s covidem bude dosaženo koncem dubna. To znamená, že teprve v květnu by začal postupný návrat do škol. Je pozoruhodné, že ve chvíli, kdy si vláda jde do parlamentu pro hlasy, prozrazují ministři svou školskou politiku s tak brutální upřímností. Poslancům sděluje, že experiment převýchovy českých dětí v deprivanty se prodlužuje pro část z nich o další měsíc a pro část ještě o víc. Ministr vnitra Jan Hamáček včera zopakoval, že školy jsou prioritou vlády. Není dnes prázdnější politická fráze.

Ono to skoro nejde, ale koalici Piráti/STAN se povedlo zaujmout k budoucnosti českých dětí ještě lhostejnější postoj. Výmluvná byla anketa, kterou o víkendu publikovaly Novinky.cz. Trojici možných premiérů položil tento web otázku, kde by po 28. březnu rozvolňovali. A zatímco Babiš neodpověděl vůbec a Fiala se držel svých okresů, Ivan Bartoš se omezil na rok starý postřeh, že vláda rozhoduje bez dat a analýz.

Možná s tím Bartoš vydrží do voleb v říjnu, ale ať nikdy netvrdí, že se zasazoval o návrat dětí do škol, až budou jednou zřejmé následky této politiky. Včera svou vyjednávací pozici před dohadováním o nouzovém stavu obohatil o otevření farmářských trhů. V nejdůležitější otázce dneška jsou tito „opoziční“ politici zbyteční. Tato vláda a tato opozice tvoří velkou koalici řízenou vědci z Iniciativy Sníh.

Tato opozice řeší předražené respirátory z Číny (stalo se před rokem), ale neinterpeluje ministry

1. na zbytečně hospitalizované covidní pacienty s mírnými nebo žádnými příznaky, jichž je dlouhodobě hodně přes 20 procent; byl by to jednorázový, ale velký skok k Blatného třem tisícům pacientů;
2. kvůli děravým datům ředitele ÚZIS Ladislava Duška, který minulý týden na školském výboru sněmovny tvrdil, že případy pozitivně testovaných dětí spadly začátkem března díky zavření ústavů, ale ty přitom spadly dřív, než se to zavření mohlo projevit;
3. na přípravu testování; nevymáhá po nich vysvětlení, proč v rakouských školách už skoro dva měsíce k převažující spokojenosti Rakušanů běží.

Neschopnost najít jasné slovo, formulovat velký kompromis ve stylu: zavřené restaurace, kina, stadiony výměnou za otevřené školky a školy není samozřejmě omezena jen na politiky.

Velkou pozornost a sympatie získal otevřený dopis členům vlády, který jim poslal houslista Pavel Šporcl. V dopise barvitě popisuje zoufalství učitelů základních uměleckých škol (a také příslušníků uměleckých profesí), dotýká se i jednoho z klíčových problémů dneška, jímž je systematické vytváření návyku dětí na digitál (Šporcl: „Jak zhoubné pro lidské bytí je neustálé sezení doma u počítačů? (…) Proč děti nemohou běhat venku a získávat imunitu, která je v boji s jakoukoliv nemocí zásadní?“).

Nebyl by to však účastník české veřejné debaty, aby mu vzápětí nedošel dech: „Abyste mi rozuměli – nejsem proti současným opatřením a za sebe si myslím, že jsou v pořádku. Ale tato situace trvá už rok.“ Vedle sebe ty dvě věty nedávají smysl. Buď jsou současná opatření v pořádku – a pak není důvod, aby končila, anebo v pořádku nejsou – a pak je nejvyšší čas se jich zbavit.