Promlčí se Andrej Babiš poslední krizí, kterou spustil audit Evropské komise? Hospodářsky mu to může ublížit, státní zemědělský fond byl přinucen proplácení dotací Agrofertu (i firmě ministra zemědělství Tomana) zastavit. Politicky to pro něj dva týdny poté nevypadá zle. Zaprvé je tu celková bezvýchodnost demonstrací pořádaných hnutím Milion chvilek, daná nikoliv chybami organizátorů, ale povahou věci. I kdyby se podařilo 23. června na Letenskou pláň přivést tolik demonstrantů, že z toho nebude optický propadák (náročný úkol), vzápětí nato začnou prázdniny. Z hovorů s politiky jak opozice, tak i například menší vládní ČSSD vyplývá, že dnes vcelku nikdo nepočítá s tím, že by protibabišovské protestní hnutí do české politiky přineslo nějakou trvalou změnu. Sociální demokraté uvažují chladně politicky, podle devízy „Na Václavském náměstí jsme žádné voliče neměli“ – to jsou přímo slova jednoho z nich. Jiní politici zpochybňují kvalitu předběžného auditu (toho prvního, který se týká potravinářského a chemického průmyslu, z auditu k zemědělským dotacím neuniklo v době odevzdávky nového čísla do tiskárny ještě nic).

S tím souvisí druhá zásadní věc: Babišovi protivníci se příliš upínají ke zprávě Komise. Po jejím úniku na veřejnost vznikl dojem, že tu jde především o střet zájmů a že ten střet zájmů konečně i Brusel povýšil na mezinárodní událost. V tom se jednak vyjevuje jistá bída veřejné diskuse – Babiš měl střet zájmů jako noha od okamžiku, kdy vstoupil do politiky; odkdy potřebujeme na zjevnou pravdu razítko „ze světa“? –, jednak to úplně opomíjí druhou rovinu, která by mohla být trestněprávní stejně, jako je v zásadě trestněprávní dotace do Čapího hnízda. Agrofert podle auditu na některé investiční dotace dosahoval podvodem, o konkrétních případech psal v minulém čísle Týdeníku Echo kolega Petr Holub. Tady není třeba čekat na oficiální audit a další tři měsíce na odpověď českého státu, podezření, že premiérova firma přímo podvádí, aby se dostala k veřejným penězům, je vážný politický problém, který ostatní politici mohou nastolovat okamžitě, třeba zítra.

Pod titulky typu „Brusel vidí střet zájmů“ se ztrácí i ta podstatná skutečnost, že premiérova firma nečerpá jen tzv. evropské peníze, ale že k většině nenárokových dotací Babišovi zpravidla něco přidává i český státní rozpočet. Většina evropských programů je nastavena tak, že do nich Česká republika přispívá minimálně 15 procenty z čerpané dotace, ovšem v programu rozvoje venkova, kde Agrofert předloni získal 179 milionů korun a loni pořád ještě slušných 67 milionů, to často bývá půl na půl.

Proto by bylo velké zúžení debaty o dotacích pro Agrofert, pokud by se omezila pouze na platby teď napadené Komisí. Slavnou toastovací linku Penamu Zelená louka EU podpořila 100 miliony korun a český stát nijak. Ale – namátkou – z 56 milionů korun pro firmu SPV Pelhřimov (Agrofert) na investičních dotacích za rok 2018 zaplatili Babišovi polovinu, tedy 23 milionů, čeští daňoví poplatníci. A pokud evropští auditoři na Pelhřimově nenašli nic závadného – což zatím nevíme – , znamená to snad, že by se ta dotace neměla stát předmětem veřejného pohoršení?

Premiérovi, který investoval desítky milionů do vybudování politického hnutí, který si hlavně zpočátku masově kupoval přízeň nebo dokonce politické angažmá různých populárních osob, který si koupil noviny, aby písaly pravdu, rádio a nejnověji společenské magazíny, kofinancuje všechny tyto jeho nákupy nepřímo, skrze průmyslové a zemědělské dotace, i Česká republika. Český stát tu financuje únos sebe sama.

Ne že kdyby oligarcha Babiš neoprávněně čerpal pouze evropské dotace, bylo by to v pořádku. Každá dotace vznikla zdaněním lidí, kteří vytvářejí hodnoty, a jenom jinak zvrácené by bylo, i kdyby eura do SVP Pelhřimov dotekla řekněme od bohatých Finů. Ale pro potřeby domácí politiky to samozřejmě rozdíl je. Kdyby opozice dokázala podat celou aféru jako skandál, v němž na podnikání druhého nejbohatšího muže přispívají nesrovnatelně chudší spoluobčané, Babiš by teď na tom byl hůř.

Ačkoli zřejmě jen do jisté míry: v Týdeníku Echo jsme opakovaně psali o tom, že Babišův elektorát se od roku 2013 přesunul doleva a vzhůru po věkové pyramidě. Nejnovější volební model Kantaru pro Českou televizi z minulého týdne potvrdil, že tento trend dál pokračuje.

ANO v modelu oslabilo z 30 na 27,5 procenta. Ale co se děje za procenty? „Voliči, kteří odcházejí od hnutí ANO, se rekrutují zejména ze střední generace, třicátníci, mladší čtyřicátníci. Odcházejí zejména k ODS a Pirátům,“ říká Pavel Ranocha z Kantaru. Neboli Babišovi se vyčišťuje profil jeho typického voliče, premiér může politicky zkracovat frontu. Kantar pro každou stranu uvádí podíly jednotlivých stran ve věkových kategoriích, podle pohlaví a podle velikosti obcí. V naší situaci je zásadní věk. Mezi lidmi staršími 60 let dosahuje ANO neuvěřitelných 44 procent. Spolu s komunisty (13), SPD (8) a ČSSD (8) disponuje Babišova neformální koalice mezi důchodci a lidmi v těsně předdůchodovém věku tříčtvrtinovou, tedy bohatě ústavní většinou. A protože v této věkové skupině už prakticky nikdo do státního rozpočtu nepřispívá, má potom většina Babišových voličů a příznivců logicky oslabenou citlivost na situace, kdy je bohatý premiér přistižen, jak drze čerpá ze státního. Přímo z jejich peněženek si nebere. Jim takzvaně dává.

Babiše bude možné porazit ve volbách, teprve až převáží poznání, že dotačně-tržní ekonomika, v níž žijeme posledních patnáct roků a jejímž on je prozatímním vrcholem, je zvrácenost. Opozici se ani za pět let nepodařilo toto téma nastolit.