Kde končí Západ? To je jedna z otázek, které člověku možná vytanou na mysli po nedávném zápase Slavia Praha – Glasgow Rangers. Ten přerostl fotbalové hřiště a stal se společenskou kauzou, která se minimálně na týden stala hlavním tématem českých médií a vůbec veřejné debaty. Nešlo o oslavu úspěchu pražského klubu, kterému se podařilo zvítězit 2:0 a postoupit do čtvrtfinále Evropské ligy. Výsledek se totiž ocitl ve stínu chování hráčů na hřišti i po zápase.

Skotský tým hrál mimořádně tvrdě, což vyvrcholilo likvidačním faulem útočníka Kemara Roofea na slávistického brankáře Ondřeje Koláře, jehož kopl do hlavy a zlomil mu lebeční kost. Ještě na hřišti slávistický obránce Ondřej Kúdela cosi zašeptal záložníkovi Rangers tmavé pleti Glenu Kamarovi. Kamara tvrdí, že mu Kúdela řekl, že je „zasraná opice“ (You are fucking monkey), zatímco Kúdela se brání, že mu pouze sdělil, že je „zasraný chlápek“ (You are fucking guy). Pak to celé ještě mělo dohru v útrobách stadionu, kde Kamara prý dal Kúdelovi ránu pěstí. Nařčení slávistů z rasismu však přebilo veškeré pochybné chování hráčů Rangers. Skotové žádají prošetření incidentu a tvrdé tresty pro „rasistickou“ Slavii. V České republice presumpce viny pro Kúdelu a to, že hlavním tématem se stal sporný výrok, a ne fyzické útoky Rangers, vyvolaly pobouření. Z předsudků byli nařčeni naopak Rangers. Jejich chování při zápase i po něm má být zapříčiněno tím, že hráli proti týmu z „východní“ Evropy. Frustrace z toho, že prohrávají s mančaftem z pouhé Prahy, a ne třeba z Paříže, Mnichova nebo Barcelony, se spojila se stereotypem, že všichni Východoevropané jsou rasisté. Zápas tak měl naplno odhalit, že západní Evropa na tu východní stále pohlíží skrz prsty.

Samozřejmě je otázka, nakolik můžeme dělat jakékoli širší závěry z jednoho zápasu probíhajícího ve vypjaté atmosféře. Navíc stále není jasné, co se na hřišti vlastně stalo. Teorie kolegy Ondřeje Štindla, kterou tady předestřel před týdnem (viz Všechnu moc miminům!, č. 12/2021 – pozn. red.), že mohlo dojít ke komunikačnímu selhání kvůli špatné angličtině, takže jeden říkal chlápek a druhý slyšel opice, se jeví jako pravděpodobná. Nicméně celá událost přece jenom něco ukazuje. Minimálně západní posedlost rasismem jako momentálně největším problémem společnosti. Zároveň je nepochybné, že západní část evropského kontinentu nehledí na tu východní jako na sobě úplně rovnou.

V roce 1978 americký intelektuál palestinského původu Edward Said publikoval svou knihu Orientalismus. V ní popsal způsob, jakým Západ vnímá Východ, což u Saida znamená především arabský svět. Základem orientalismu jsou „jemné a trvalé eurocentristické předsudky arabsko-islámským národům a jejich kultuře“. Západ vnímá Orient jako „iracionální, násilnický, despotický, fanatický a zaostalý“. Pokrok může přijít jen v příapdě, že tradiční hodnoty jsou nahrazeny těmi západními.

Saidův koncept rozhodně není bez kontroverzí, zároveň je však mimořádně vlivný. Časem začal být rozšiřován západním směrem. V roce 1997 bulharská historička Maria Todorová aplikovala Saidův koncept na Balkán. Dnes je orientalistickým mustrem poměřován i vztah západní Evropy k té středovýchodní.

Události v Glasgowě rozhodně takové znaky vykazují. Nelze se ubránit pocitu, že „Západ“ se zde snaží zcivilizovat „Východ“. V glasgowském derby kapitán týmu Celtic, odvěkého rivala Rangers, na znamení solidarity a boje proti rasismu Kamaru objal. Podle Kamarova právníka by Kúdela měl dostat až dvouletou distanci a Slavii by měl stihnout tvrdý trest. Bývalý skotský reprezentant Kris Boyda zase prohlásil, že Slavia by měla být vyloučena z Evropské ligy. Členové finského národního týmu (Kamara je finský občan nigerijského původu) se zase nechali vidět v černých tričkách s nápisem „Stojím za Glenem“ (I stand with Glen). Celé to působí jako snaha ukázat rasistickým Východoevropanům, jak se správně chovat. To, že jsou rasističtí, se rozumí jaksi samo sebou. Na druhou část kauzy, chování hráčů Rangers, které vyvrcholilo fyzickým napadením Kúdely, se jaksi zapomíná.

Pravda, obhajobě Slavie nepomohli její radikálnější fanoušci, kteří se vyfotografovali s transparenty obsahujícími opravdu nechutná rasistická hesla na adresu Rangers. Snímek posloužil jako další důkaz, že Češi jsou primitivové. Jenže britští fanoušci také nejsou žádní andílci, a zvlášť klub Rangers je do jisté míry založen na nenávisti. Jeho rivalitě s Celtic totiž historicky dodávala palivo náboženská nesnášenlivost. Rangers jsou klubem protestantů, zatímco Celtic vznikl jako klub irských katolických přistěhovalců. Od dvacátých let až do roku 1989 klub měl nepsané pravidlo, že katolíci za něj nesmějí hrát. Spolu s úpadkem náboženství se tento prvek rivality vytratil, to však neznamená, že soupeření obou týmů není životu nebezpečné. Dny, kdy se hraje derby, jsou plné násilí. Příjmy na pohotovost jsou prý až devítinásobné. Naposledy k tragédii došlo předminulou neděli, kdy fanoušci Rangers podřízli krk mačetou Polákovi Kamilu Charyszynovi, podle svědků jen proto, že skandoval hesla na podporu Celtic, i když policie zatím k jasnému motivu nedospěla.

Nejde však jen o fotbal a Skotsko. Můžeme narazit na řadu příkladů, kdy se ukazuje, že východní Evropa není tak docela Evropa. V roce 2017 vyjednávač Evropského parlamentu pro mezinárodní klimatické dohody Claude Turmes prohlásil: „Úspěšná a ambiciózní reforma energetiky je jeden z mála dobrých příběhů, které Evropě ještě zbývají. Pokud dovolíme podkopat ji partikulárními zájmy východní Evropy, naše mezinárodní důvěryhodnost – a poslední zbývající důvěra našich evropských občanů – bude zničena.“ Podobně vydělil Východoevropany francouzský prezident Emmanuel Macron, když v témže roce „vyzval Evropskou komisi, aby se víc přičinila o zabrždění přílivu málo placených Východoevropanů dočasně pracujících ve Francii“. Varoval, že to oslabuje podporu Evropské unie. „Spolu s Francií, která reformuje, která transformuje, která předělává, potřebujeme Evropu, která chrání,“ prohlásil. V roce 2018 se podle výzkumu nadace Körber Stiftung 46 % Němců domnívalo, že rozšíření EU v roce 2004 byla chyba. Opak si myslelo 47 %.

Je také jasné, že imigrace z východní Evropy je jednou z příčin brexitu. Britové měli pocit, že jejich země je příliš zaplavována Poláky, Rumuny, Bulhary a dalšími. Jedním ze symbolů imigrace do Británie se stalo městečko Boston v Lincolnshiru. Podle sčítání lidu z roku 2011 se 13 % jeho obyvatel narodilo mimo Británii. Z velké části šlo o Východoevropany, kteří přišli po roce 2004. Místní si stěžovali, že to vede ke stagnaci příjmů a růstu nájmů. Navíc velká část přistěhovalců byla relativně mladá, chovala se bujaře a vůbec s ní byly problémy. To se opakovalo napříč Británií. Podle odhadů v Británii nyní žije asi 2,2 milionu přistěhovalců z východní Evropy. Z velké části mířili do chudších a industriálnějších částí Británie, kde to vyvolalo podpory odtržení od EU.

Britové jistě mají nárok na to, aby si řídili přistěhovalectví, jak chtějí. Problémem je spíš dvojí metr. Zatímco kohokoli, kdo naznačuje, že je potřeba bránit ilegální migraci, britská levice okamžitě podezírá z rasismu, nutnost zastavit legální migraci z východní Evropy byl natolik rozšířený názor, že o něm mluvil i někdejší šéf labouristů Ed Miliband.

Pak jsou tu další stereotypy o Východoevropanech. Zkuste si zadat do Googlu slova „squatting slavs in tracksuits“ (dřepící Slované v teplácích). Vyběhnou na vás tisíce ne zrovna lichotivých obrázků můžu z východní Evropy, často v různé míře opilosti. Sousloví „polský instalatér“ v západní Evropě zdomácnělo. Podobné stereotypy o rasových menšinách jsou na Západě naprosto nepřípustné, dokonce i v případech pozitivních soudů, nesmí se například říct, že Asiaté jsou dobří v matematice.

Said má ve svém konceptu orientalismu ještě jeden klíčový poznatek. Elity „západní“ výklad často přijímají a internalizují. Do jisté míry to můžeme vidět i v současném Česku. V určitých kruzích jsou všechny nápady z Bruselu přijímány bez výhrad. Když v létě vrcholily protirasistické nepokoje v USA a Británii, jisté dozvuky dolehly i k nám. V Praze po vzoru Londýna byla posprejována socha Winstona Churchilla. Pachatelky publikovaly manifest jasně inspirovaný západním progresivním myšlením. Historička Markéta Křížová zase uvedla, že i Češi se podíleli na kolonialismu a obchodu s otroky, neboť i v Čechách se daly koupit výrobky z kolonií, například káva.

Jenže je potřeba dodat, že předsudky a stereotypy mohou být založeny i na reálných faktech. Například pití alkoholu je nepochybně větší problém směrem na východ, stejně tak korupce ve východní Evropě není jen součástí místního kulturního koloritu.

Východní Evropa by neměla propadnout sebemrskačství, kdy bude akceptovat všechny výtky „Západu“. Zároveň by však neměla přijmout status oběti a Východoevropané by se neměli zařadit po bok stále rostoucího počtu údajně utlačovaných menšin. Možná by však mohli využít svůj příklad k demonstrování toho, že otázky diskriminace a rasy jsou mnohem složitější. Nejde společnost rozdělit jen na historicky zlé bělochy a hodné menšiny. Například označení pro otroka v mnoha jazycích přímo vychází z pojmenování pro Slovany (v angličtině slave a Slav), jelikož v raném středověku to byli právě Slované, kteří tvořili většinu otroků.

Ideální by samozřejmě bylo přistupovat ke všem stejně, bez ohledu na barvu pleti či kulturní pozadí. To se týká i faktické diskriminace či naopak snah zavést výhody jako kompenzaci za dějinné křivdy.