Uživatelstvo sociálních sítí minulý týden intenzivně prožívalo rekondiční pobyt prezidenta Zemana ve vojenské nemocnici, došlo na mnohé „reinterpretace“ a „rekontextualizace“ slova rekondiční, více či méně vkusné šprýmy na téma prezidentova zdravotního stavu i komentáře pobouřené až poplašené (zas nám něco tají). Ne úplně málo lidí taky využilo šanci projevit se skutečně zlomyslně – vyjádřit uspokojení nad prezidentovou nemocí, potěšit se představou jeho možného odchodu a ještě to všechno opentlit moralizujícími řečičkami. Dost ošklivé počteníčko. Je za ním cítit radost z toho, že okolnosti – aspoň v očích pisatelů – jaksi dovolují být hnusný. Tak proč té příležitosti s radostí nevyužít? V mnohém podobné myšlenkové pochody člověk vnímal i na „té druhé straně“, kde třeba kvůli uprchlické krizi hodně lidí cítilo oprávněnost dělit se se světem o své morbidní a upatlaně sexuální fantazie, v nichž vystupovali zástupci tábora protivníka. Jasně. Není nad to, užít si chování a vyjadřování, které by jeden za normálních okolností považoval za odporující elementárním normám lidskosti, v přesvědčení, že ho k tomu ospravedlňují mimořádné okolnosti. Třešničkou na dortu bývá v té situaci přesvědčení, že pokud se náhodou člověk na síti vyjadřuje odporně, je to vina těch druhých, nějak ho k tomu přivedli, dohnali... Navíc. I kdybychom odhlédli od morálních souvislostí všelijakých těch přání nemoci a smrti, je tady ještě praktická rovina. Skutečně si lidé, kteří na sítích zvěstují brzký prezidentův odchod, myslí, že by taková situace něčemu pomohla? Pokud by Miloš Zeman, dejme tomu, musel odstoupit ze zdravotních důvodů, nové prezidentské volby by byly vypsány docela rychle. Vzhledem ke stavu, v němž se protibabišovská a protizemanovská opozice momentálně nachází, a míře, v jaké je na takovou náhlou výzvu připravená, by to bylo pomalu to nejhorší (aspoň ve vztahu k ambici mít „svého“ prezidenta), co by se jí mohlo stát.

Na poměry sociálních sítí dlouhodobou pozornost přitáhl sitcomový seriál Premiér na TV Barrandov, jeden z mnoho a mnoha a mnoha pořadů, v nichž se prezentuje spolumajitel stanice Jaromír Soukup. Tentokrát ovšem coby herec v roli předsedy vlády Pavla Diviše, chlapíka velmi podobného Jaromíru Soukupovi, s nímž má společné i to, že jeho hlava je vskutku plná názorů, o něž se pan Diviš vždycky rád podělí. Sotva se premiér ráno vzbudí, začne mluvit, v mluvení pak pokračuje i při jiných příležitostech, občas mu nahrává jeho věrná a roztomile natvrdlá sekretářka, případně někdo jiný (ztvárněný ovšem často touž herečkou). Uživatelé na tohle dílko hleděli jak zjara a ono vskutku je na co hledět, produkční kvality jsou i na tuzemské poměry třeskuté, stejně jako úroveň scénáře, je-li jaký. Projev a tvůrčí záměry autora a hlavního představitele byly na sociálních sítích podrobeny rozborům někdy až psychoanalytickým, jindy byla interpretace tohoto nevšedního televizního úkazu nalezena spíš v oblasti farmakologické či adiktologické. Vlastně nejzajímavější na Premiérovi není ani tak to, čím je ojedinělý, ale že bez zábran a naplno zobrazuje cosi velmi typického. Řemeslnou nekvalitou a tvůrčí impotencí se i v kontextu tuzemské televizní zábavy značně vymyká. Bereme-li však ten sitcom ne jako dramatické dílo, ale jako – řekněme – pokus o naplnění jakési touhy, je až překvapivě všední a „při zemi“. Pan Soukup má na své televizi mraky pořadů, jejichž příprava a natáčení ho jistě stojí dost času, může na obrazovce být, kým chce. A vybral si roli... nezastavitelně žvanícího vševěda (ne jenom v Premiérovi). Člověk by v dané konstelaci čekal třeba show o tom, jak šéfovi padá k nohám jedna krasavice za druhou, jak deptá rivaly v boxerském ringu... Ne, pan Soukup dá přednost dalšímu monologu. Charakteristická volba, v níž by se uživatelé sociálních sítí měli poznat. Ve virtuálním světě nakonec přece každý sní o tom, že bude sám sobě Soukupem, panem předsedou, jemuž není dovoleno skákat do řeči, a proto může nerušeně řečnit do úmoru a zaznamená to pro věčnost. Jistě na to bude velice zvědavá.