Už několik měsíců se v zemích Západu docela intenzivně debatuje o sexuálním násilí, o tom, jak ho nově definovat a kde všude k němu dochází. Je odhalováno na pracovištích i v domácnostech, mezi hollywoodskou smetánkou i aktivisty v pražské Klinice. Mluví se o jeho důsledcích pro oběti – traumatizujících, třeba i celoživotně. A taky se debatuje o způsobu, jímž je správné nebo únosné ho zobrazovat v umění, aby to nebylo laciné či senzacechtivé, nebo dokonce dráždivé. Je to debata jistým způsobem přepjatá a přecitlivělá, občas dohnaná ad absurdum. Je ale pravda, že motiv znásilnění třeba ve filmu bývá použitý jako svého druhu dráždidlo, „koření“. A přiznávám, že v časech rané puberty jsme to podobně s vrstevníky tímhle způsobem brali – proniknout na mládeži nepřístupné představení a vidět tam tu scénu, která je hrozná, ale třeba ne jenom hrozná, nese i vzrušivý půvab zapovězeného.

Ondřej Štindl