Mezi radostnější zážitky, které mi přineslo sledování letošního mistrovství světa ve fotbale, určitě patřilo vítězství Kolumbie nad Polskem. Ne snad, že by jeden našim severním sousedům, západoslovanským bratrům a vůbec sympaťákům přál to vyřazení, jež jim drtivá prohra s Kolumbijci přinesla. A pohled na tváře polských hráčů slzících ještě před závěrečným hvizdem by nepohnul jen srdcem z kamene. Ale Kolumbie v tom utkání působila velice sympaticky – jako sebevědomý tým, ne sestava jen na sebe hrajících primadon, rychlí, ostří, inteligentní, sebevědomí hráči a vůbec. Třeba jim to tentokrát vyjde, už dlouhé roky se říká, že jednou by to Kolumbii vyjít mohlo, že se třeba dostane daleko, snad až nejdál. A zatím to nikdy nedopadlo, na minulém šampionátu v Brazlii se Kolumbijci poprvé dostali do čtvrtfinále, v něm je ale vyřadil domácí tým 2:1, mimo jiné díky neuvěřitelnému trestňáku Davida Luize a taky bezohledné taktice – tvůrce kolumbijské hry James Rodriguez musel ustát řadu skutečně likvidačních faulů. Byla to prohra se ctí a bez vážnějších důsledků, což může znít samozřejmě, ale v Kolumbii to nebývalo úplně pravidlem, před čtvrt stoletím se v té zemi za neúspěch na mistrovství světa platila nejvyšší cena. Spíš než antickou tragédii ale ten příběh připomíná nějakou krvavou historku z filmu bratří Coenů. Jejím nešťastným hrdinou je kolumbijský obránce Andres Escobar.

V roce 1994 se mistrovství světa konalo ve Spojených státech, Kolumbie byla považovaná za „černého koně“ šampionátu, možná dokonce jednoho z favoritů. V týmu měla několik výrazných osobností – útočníka Faustina Asprillu, tvůrce hry Carlose Walderramu s charakteristickým blonďatým afrem na hlavě, Rincóna a další. V kvalifikaci se jí podařilo vskutku mimořádně potupit Argentinu, v Buenos Aires její tým porazila 5:0, stojí za to pustit si na YouTube sestřih s původním argentinským komentářem, kde se po každém kolumbijském „banánu“ komentátor smutně odmlčí a pak pohřebním hlasem oznámí: „Señoras y señores, 0:x.“ Těsně před šampionátem se ale v tisku o Kolumbijcích začaly objevovat různé zvěsti, nominaci se prý pokoušely ovlivnit drogové kartely a sázkařské gangy, trenér Francisco Maturano prý kvůli sestavě dostával výhrůžky smrtí. Šampionát se konal rok po smrti kolumbijského kokainové krále Pabla Escobara (s fotbalistou nebyl nijak spřízněný), šéfa kartelu z Medellínu. Válka s narkomafií zemi rozvrátila a vyčerpala, na přelomu 80. a 90. let asi nebyl nevděčnější džob než dělat v Kolumbii prezidenta. Ani Escobarova smrt neznamenala konec násilí, korupce a rozvratu institucí. Na Escobarově konci navíc měly značný podíl velmi pochybné polovojenské jednotky s velmi pochybnými konexemi, obchod s kokainem převzal kartel z Cali (v tisku se objevily fámy, že s jeho představiteli šli fotbalisté na večeři a byli tam opět vystaveni nátlaku). Situace byla, jak se říká, velmi složitá.

Na výkonu kolumbijské reprezentace se to podepsalo. První utkání hrála s Rumunskem a prohrála 1:3, měla smůlu na tu asi nejlepší rumunskou reprezentaci všech dob. Dva góly dal Florian Raducoiu a jeden – neuvěřitelným lobem – pověstný Gheorghe Hagi. V následujícím utkání nastoupili Kolumbijci proti týmu USA, potřebovali vyhrát, aby si udrželi naději. Měli převahu, ale Američané se drželi a publikum je hnalo dopředu. V pětatřicáté minutě utekl po křídle John Harkes a poslal přízemní centr před bránu, Andres Escobar se ho snažil odvrátit na roh, místo toho ale trefil vlastní branku. Zatracená smůla, ale stává se – na probíhajícím šampionátu k podobným situacím došlo už několikrát. Kolumbijci nakonec prohráli 1:2 a bylo jasné, že po skupině končí. Trenér Maturano měl hráčům doporučovat, aby se po vypadnutí ve Státech ještě zdrželi, než se situace doma uklidní. Střelec nešťastného „vlastence“ Escobar se ale vrátil hned, vyjednával o přestupu do AC Milán a potřeboval se na něm také domluvit se svým klubem v Medellínu. Šel s přáteli do nočního klubu, k ránu vyrazil domů, na parkovišti se pohádal s třemi muži, jeden z nich do něj šestkrát vystřelil. Útočníci odjeli a nechali Escobara vykrvácet, umřel po převozu do nemocnice. Co přesně se na tom parkovišti stalo, není úplně jasné, existují různé verze. Dva z těch, kdo se s Escobarem hádali, byli bratři Gallonové, obchodníci s drogami z Medellínu, napojení na polovojenské skupiny, které dříve zabily Pabla Escobara. Nadávali hráči kvůli vlastnímu gólu, snad si na výsledky kolumbijského týmu hodně vsadili. Střílel podle všeho jejich bodyguard Humberto Muñoz, spal v autě a hádka ho probudila, a tak udělal, co byl v podobných situacích zvyklý dělat – zastřelil člověka, který byl s jeho šéfy v konfliktu. Muñoz byl odsouzen na 43 let, odseděl si jedenáct, bratři Gallonové dostali 15 měsíců domácího vězení, jehož podmínky pro narkobarony byly v Kolumbii té doby více než velkorysé. Rodina zastřeleného fotbalisty oficiální verzi nevěří, domnívá se, že Gallonové justici uplatili. Hráčova smrt v zemi vyvolala značné pobouření, na pohřeb Andrese Escobara přišlo 120 tisíc lidí. Snad ta vražda přinesla další milník na cestě země z područí vlády narkokartelů, protože příběh Kolumbie posledních dvou desetiletí je příběhem úspěchu (jistě v mezích možností). Kriminalita je nižší a vraždí se míň, válka s levicovými guerillami skončila. Tak by to snad mohlo vyjít i v tom fotbale. O Kolumbii, odkud pochází Gabriel García Márquez, se často píše jako o vlasti magického realismu. Tamní lidé jsou na tohle klišé prý už dost alergičtí. Zasloužili by si možná trochu víc té obyčejnější, snad dokonce i nudné reality. Budiž jim přána a přihrávky Jamese Rodrigueze nechť jsou i nadále tak magicky přesné.