Je antropologie na konci, nebo teprve na začátku?

Špagety lidského rodu

Je antropologie na konci, nebo teprve na začátku?
Špagety lidského rodu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Když v srpnu 1856 narazil majitel jistého německého lomu na kus lebky ukrytý mezi hlušinou, myslel si, že jde o ostatky starého známého jeskynního medvěda. Teprve odborníci poznali, že jde vlastně o lidské kosti, a to velmi staré. A natolik odlišné od kostí moderních lidí, že musely představovat stopu po jiném druhu člověka.

To byla svého času extrémně kontroverzní myšlenka, vždyť člověk měl být stvořen k obrazu Božímu rovnou v dokonalé formě. Bylo potřeba dalších nálezů a dalších desítek let, než odpůrci celé myšlenky o přírodním vývoji lidského druhu buď změnili názor, nebo (a to, ironicky, spíš) vymřeli a uvolnili vědecké pole mladším generacím, méně ovlivněným starými dogmaty. Pro mladší vědce už možnost, že v jeden okamžik mohlo po světě chodit víc druhů lidí, nebyla nemyslitelná. A staří Evropané také dostali nové jméno. Německý lom, ve kterém se našla lebka, leží v Neanderově údolí. Dávno vymřelý lid, který zde svého času sídlil, tak dnes známe jako neandertálce.

Jak dvacáté století běželo, objevů přibývalo a velká prázdnota mezi moderním člověkem a ostatními lidoopy se začala zaplňovat nově popsanými druhy. Australopitékové, ve tváři ještě bližší opicím než lidem, žili na afrických pláních skoro před třemi miliony let a dokázali už chodit vzpřímeně, i když oheň jim ještě byl cizí. Homo habilis uměl pracovat s nástroji, Homo erectus udržoval oheň, neandertálci pohřbívali své mrtvé a za nimi už z Afriky přicházely zástupy Homo sapiens, lidí moderního typu. Porozhlédnete-li se po nejbližší prodejně triček, možná tam najdete nějaké, na kterém je celá tato vývojová linie zachycena.

Pěkné, jednoduché, ale ne zcela pravdivé. Vývoj člověka nepřipomíná přímočarou lineární sekvenci ani trochu. Nové objevy starých kostí a hlavně zcela nová disciplína – studie dědičné informace DNA a RNA – udělaly z našeho rodokmenu něco, co připomíná spíš špagety.

Tři tvoří společnost

Co se archeologie týče, Evropa je velmi důkladně prokopaný kontinent a o její minulosti už máme docela dobrou představu. Další velké objevy na evropské půdě se sice vyloučit nedají, ale statisticky vzato budou nová překvapení přicházet spíš z Asie a Afriky. (Ne však zpoza oceánu. Americký kontinent kolonizovali až lidé moderního typu a zatím nemáme žádné náznaky, že by přitom vznikl nějaký nový druh člověka, byť jen dočasně.)

Jedním ze zdrojů takového překvapení je studená sibiřská jeskyně pojmenovaná po pravoslavném poustevníku Denisovi, který zde žil v 18. století. Nebyl to její první obyvatel, i když s předešlými „nájemníky“ se potkat nemohl: zemřeli totiž už několik desítek tisíc let předtím, než sem dorazili první Rusové. Ale chladné prostředí jeskyně zachovalo určitou část jejich ostatků a zejména umožnilo z nich extrahovat zbytky jejich genomu.

Třináct lidí, jejichž drobné ostatky – často jen pouhý zub nebo zlomek prstní kůstky – uchovala Denisova jeskyně až do dnešní doby, patřilo k jinému druhu člověka. Přesně podle vzoru neandertálců, pojmenovaných podle Neanderova údolí, dostali jméno „denisované“. Zatím o nich moc nevíme, až na to, že genetická vzdálenost mezi námi a jimi byla poměrně velká. Naše vývojové linie se musely oddělit už před dlouhými statisíci let, možná i před víc než jedním milionem let. Denisované jsou od nás tedy „dále“ než neandertálci.

Ale studium genetické výbavy moderních lidí zároveň ukázalo jinou věc. Denisované, neandertálci a moderní lidé se spolu křížili – a to tak, že hodně. Nejméně stop po tomto dávném křížení si s sebou nesou obyvatelé subsaharské Afriky, ale i v jejich případě jde o nezanedbatelných 0,5 %; jelikož denisované ani neandertálci v Africe nikdy nežili, museli sem jejich DNA zanést moderní lidé ze zbytku starého světa, kteří se někdy dávno, ještě před začátkem psané historie, vrátili zpátky do kolébky svých předků. Mimo subsaharskou Afriku je genetické dědictví cizích druhů daleko výraznější. My Evropané jsme kolem dvou procent celého našeho genetického kódu podědili od neandertálců, a co se příspěvku denisovanů týče, v některých lidských populacích je ještě vyšší. U původních obyvatel Papuy a okolních ostrovů může dosahovat i osmi procent! A navíc se zdá, že se denisované a neandertálci křížili i mezi sebou, i když jejich potomci se dnešní doby nedožili.

Před rokem 2010, kdy Denisovu jeskyni poprvé prokopal tým ruských archeologů, o existenci denisovanů nikdo nic nevěděl. Zajímavou otázkou je, zda takových neznámých lidských druhů může být víc.

Poslední objevy naznačují, že ano.

Člověk dračí a člověk izraelský

Moderní politika se občas proplete s vědou natolik, že to pokroku lidských znalostí spíš překáží. Nedávný nález „člověka dračího“ patří přesně do této kategorie událostí.

Existence „člověka dračího“ vyšla najevo objevem jedné jediné lebky v Číně. Lebka měla zajímavou nedávnou historii: objevil ji totiž před mnoha desítkami let Číňan přinucený pracovat pro japonskou armádu na stavbě mostu. Bývalý otrok Japonců si nalezenou lebku schoval doma a do rukou vědců se dostala teprve nedávno.

Člověk, kterému patřila, zemřel před víc než 140 tisíci lety a nebyl jedním z nás. Podle názoru Číňanů by mohlo jít o zcela nový druh, provizorně pojmenovaný Homo longi („člověk dračí“). Narážka na to, že by Čína jako taková mohla mít zcela jinou prehistorii a kořeny než zbytek světa, je ve jméně docela zřetelná. Proti této teorii stojí ale jiná. Mohl by být „dračí člověk“ ve skutečnosti denisovan, první denisovan, kterému bychom po uplynutí celých věků pohlédli do tváře? (Žádný předchozí nález ostatků denisovanů totiž neobsahoval obličejovou část lebky.)

Taková možnost se nedá vyloučit a vzhledem k prokázanému výskytu denisovanů ve východní Asii je i docela realistická, i když by znamenala, že vymýšlení nového jména pro dračího člověka bylo zbytečné. Bohužel se nedá ani prokázat tím nejsilnějším způsobem, totiž analýzou vzorku DNA z nálezu „dračího člověka“. Místo, kde čínská lebka odpočívala, se vyznačuje daleko větším kolísáním teplot než konstantně chladná Denisova jeskyně – a křehká dědičná informace nedokázala takové výkyvy do dnešní doby přežít. Můžeme tedy spoléhat pouze na morfologii, jinými slovy na to, jak vlastně lebka vypadá.

Podobně nejasná je podstata dalšího nového nálezu, tentokrát z Izraele. Kosti člověka vykopaného nedaleko města Ramla ukazují na zajímavou směsici různých charakteristik. Jejich bývalý majitel, který mohl být současníkem dračího člověka, jako by byl částečně neandertálcem a částečně moderním člověkem. Izrael leží přímo u jediného suchozemského spojení mezi Afrikou a Asií, takže tudy určitě musely probíhat dávné lidské migrace. Na asijské straně, v Levantě, jsou přitom dobře doložena sídla klasických neandertálců, se kterými byl právě nalezený člověk očividně příbuzný; na druhou stranu zde v kritické době (cca 140–120 tisíc let nazpátek) žili i moderní lidé, se kterými nejspíš přicházel do každodenního kontaktu. Vznikl právě tady křížením neandertálců a moderních lidí nějaký „mezilehlý“ druh? Snad ano, ale z nálezu jediného jedince je těžké to určit s jistotou.

Duchové Afriky

V případě denisovanů a neandertálců máme aspoň hrubou představu, o jaké druhy lidí šlo, i když spousta detailů zůstává dodnes nejistá. (Měli neandertálci srst? Možná. Mluvili mezi sebou nějakým druhem jazyka? Ještě větší „možná“.) V lidském genomu se ovšem vyskytují i stopy zcela jiných druhů, o kterých nevíme vůbec nic. Provizorně se jim říká „ghost populations“, populace duchů.

Jedna taková populace se promísila s obyvateli západní Afriky snad ještě víc než neandertálci s námi. Víme o ní pouze z genetických analýz současných Afričanů a bližší informace nám scházejí.

„Populace duchů“, jejíž stopy si s sebou západoafrické národy nesou, je naprostou záhadou. Co se fyzických pozůstatků týče, nemáme z ní k dispozici ani jeden jediný zub, a dokonce i rozsah genetické příměsi je značně různorodý: mezi dvěma a devatenácti procenty, v závislosti na testovaném jedinci a kmeni. Víc nám řekne teprve další výzkum.

Afrika, původní domov rodu Homo, je ale dodnes zároveň i domovem potomků jedné z nejstarších populací moderního člověka. Jsou to Khoisanové, lovci a sběrači žijící v pouštích Botswany a mluvící složitými „mlaskavými“ jazyky, a několik dalších malých loveckých kmenů: Hadzové, Twa a pygmejské národy. V případě Sanů se doba, po kterou téměř v nezměněné podobě sídlí na svém teritoriu, odhaduje minimálně na 100 tisíc let. Proti moderním Bantuům, kteří ovládli valnou většinu subsaharské Afriky, je těchto nejstarších lidí jen velmi málo. Ale zatím si uchovávají svoji unikátní identitu, k níž kromě kultury a specifické tělesné stavby patří i genom bez příměsí od dalších lidských druhů.

Tedy aspoň podle toho, co momentálně víme. Nikdy se totiž nedá vyloučit, že se z chladné jeskyně nebo rozpálené stepi vynoří další kosti, které v už tak složitém rodokmenu lidstva způsobí další zmatek.

24. července 2021