Ruská duma přijala v prvním čtení zákon, který v Rusku ruší povinnou výuku národních jazyků. Zákon teď čeká ještě připomínkování a schvalování v dalších dvou čteních, ale vypadá to, že tatarština, baškirština nebo čečenština brzy začnou mizet ze škol a jejich výuka se možná vůbec stane záležitostí rodinného kruhu.

Rusko je se svými 174 živými jazyky opravdovým Babylonem. Jenom v Dagestánu, který je o něco menší než Česká republika a kde žije něco přes tři miliony lidí, se mluví dvaatřiceti jazyky, přičemž dialektů je tam více sto dvacet.

V řadě případů je jazyk hlavním příznakem národní identity toho kterého subjektu Ruské federace a má pro místní obyvatelstvo daleko větší význam než ruština. Malé národy Ruska se nacházejí v různých fázích svých národních obrození, jež například v Čečensku, Čuvašsku, Baškirsku či Tatarsku od počátku 90. let nejednou přerůstala ve skutečná národní, či dokonce národně osvobozenecká hnutí. Národní jazyk v takových procesech přirozeně hraje roli stmelujícího a akcelerujícího faktoru.

Zatímco Čečenci po dvou krvavých válkách docílili prakticky naprosté nezávislosti na Moskvě (za což ovšem tvrdě platí přijetím Kadyrovova autokratického režimu), v takovém Čuvašsku se za posledních dvacet let centrální vládě podařilo zárodky nacionalismu či separatismu prakticky udusit. Dnes už si málokdo dokáže představit, že v 90. letech byly v této povolžské republice na vzestupu krajně nacionalistické síly, které usilovaly o nezávislost na Rusku. Dnes se ambice místních národovců upínají nanejvýš k prosazování čuvašštiny jako liturgického jazyka (do čuvašštiny byla před deseti lety přeložena Bible), politický nacionalismus byl postupně zadupán do země. Ostatně, oběťmi tažení proti terorismu a extremismu se v posledních letech po celém Rusku stávají i ti nejmírnější zastánci autonomistických hnutí.

Tatarstán se v tomto ohledu nachází někde na půli cesty. Jeho ambice daleko překračují roli bohatého regionu, jemuž jsou shora tolerovány folklorní a kulturní odlišnosti. Již léta zažívá kulturní a náboženské obrození, které vzhledem k rozsáhlým represím decimujícím řady angažované mládeže velmi rychle nabývá politického charakteru. Svou roli tu stejně jako na severním Kavkaze hrají inklinace k různým formám islamismu, které centrální ruská vláda pomocí zmíněných zákonů nemilosrdně drtí v zárodku. Proto také Tataři na přijetí návrhu jazykového zákona zareagovali jako první a velice popuzeně.

Celkem vzato se dá říci, že dnešní Putinovo Rusko drží nejrůznější formy nacionalismu pečlivě pod pokličkou – podobně, jako to dělal Sovětský svaz. A snaha o vytěsnění národních jazyků z výuky, která může časem vést k všeobecné dominanci ruštiny, je jedním z nástrojů, jež mají pomoci udržet nacionalistické vášně na uzdě. Ale když se přitom centrální vláda tváří, že chce jenom bránit patrioticky naladěnou ruskou mládež před nejrůznějšími imámy, kteří ji nutí studovat tatarštinu nebo baškirštinu, je to čiré pokrytectví.

Otázkou zůstává, zda není potlačování malých jazyků pro dnešní režim kontraproduktivní. Zkušenost sklonku sovětského impéria ukazuje, že tlačit malé národy s jejich nezralými národními identitami do kouta může ve chvíli oslabení centrálního státu znamenat začátek jeho konce. O tom bychom ostatně mohli Putinovi vyprávět i my, svého času tak vzpurní obyvatelé rakouského domu. A malým národům Ruska bychom zase z vlastní zkušenosti mohli poradit, aby se nevzdávaly ruštiny. Je to pro ně lingua franca, kdežto malý národní jazyk se v globálních podmínkách snadno může stát velkou nevýhodou.