U některých filmů si člověk i po mnoha letech dobře pamatuje okolnosti jejich prvního zhlédnutí. Je mi asi třináct let, nemám odpoledne co dělat, tak se rozhodnu, že půjdu do kina. Nikde ale nic zajímavého nedávají, tak volím východisko z nouze a koupím si lístek na Morgianu Juraje Herze, asi se tehdy hrála v obnovené premiéře – prý československý horor, tak to mě podrž. Nasadil jsem výraz čerstvě pubescentního snoba a vyrazil se tomu filmu vysmát. Na nějaké posměšky jsem se ale v téměř prázdném sále kina Paříž, blahé paměti, nevzmohl. Odcházel jsem z něj značně vyklepaný. Československý horor. A docela hrůzostrašný. Kdo by mohl něco takového tušit?

Mezi filmy nedávno zesnulého Juraje Herze mám pro Morgianu asi největší slabost. Jistě, režisér natočil závažnější, dotaženější díla, zahraniční cinefilská kritika Morgianě někdy vytýká, že  v ní styl „válcuje“ obsah – není to neopodstatněná výtka. Ale na druhou stranu – je to styl, který ohromí nejenom pubescentního snoba. Všechny ty toxicky jasné barvy, postsynchronní zvuk, pohyby kamery, která občas zachycuje děj subjektivním pohledem kočky Morgiany – netečného a potměšilého svědka, hybatele osudu, možná osudu samého. A samozřejmě romantická, secesní stylizace – vypiplané kostýmy i interiéry, rozeklané útesy nad mořem, herectví a charakterizace jako z pohádky, všechno naprosto jednoznačné, neodstíněné a přitom s jakousi potemnělou rezonancí, okázalá citovost hudby, herectví, všeho, doprovázená jakousi tichou bezcitností. O čem to vlastně celé je? A proč to vůbec je? 

Herzův film je inspirován prózou Alexandra Grina, ruského spisovatele počátku dvacátého století, autora exaltovaných romantických próz, plných mohutných a čistých citů a velkých dobrodružství, odehrávajících se ve fiktivních zemích, už jenom jejich názvy evokují zasněnou dálavu (Střelec ze Zurbaránu, Kolonie Lanfieri). Zároveň je v nich přesvědčivost touhy nemocného muže, s nímž reálný svět naložil dost krutě, po nějakém jiném světě, barvitějším, lepším. Současně je v některých jeho prózách přítomna jakási poetická temnota. V tomhle ohledu je Herzův film věrný předloze. Také se odehrává v jakési romantické zemi nezemi, působí jako vytržený z času, nedotčený skutečností, blízký snu. Dvojčata Klára a Viktorie (obě hraje Iva Janžurová) ztratí otce. Ten v poslední vůli odkázal všechen majetek Kláře, mladé ženě s velmi slunnou náturou, všemi oblíbené. Zahořklá, „černá“ Viktorie to nese těžce. Rozhodne se otrávit sestru pomalu účinkujícím jedem. Film pak sleduje obě sestry, nevinná Klára pojímá podezření, trpí chorobnými stavy a halucinacemi, film působivě zprostředkovává její přecitlivělost na oranžovou barvu.

Viktorie odhaluje svou černočernou duši, lapená v pasti své vražedné intriky kombinuje a neštítí se zabíjet. Hbitý temný stín slídí po starém sídle, personifikovaná úskočnost a taky hořkost a závist. Dokonale upravená a se silnou vrstvou make-upu, která dává tušit, že to všecko je jenom fasáda, která ukrývá nějaký propastný hnus. Neukojená a pohádkově zlá, může podlehnout a nabídnout se, je ale s výsměchem odmítnuta a musí se stáhnout. Závidí jiným ženám možnost lásky, jíž sama zjevně není schopna. Dneska by se taková postava možná těžko obhajovala – nebo by bylo aslepoň potřeba zdůraznit, že je také tragická, je obětí světa a společnosti, kvůli nim se z ní stalo takové monstrum. Herz a jeho tým ji ale ukazují bez soucitu, možná až výsměšně. Výmluvná je v tom ohledu scéna jejího konce. Viktorie už ví, že je odhalena, a pokouší se vzbudit soucit sebevražedným pokusem, hezky si ho připraví, aby mohla být zachráněna, pomalu si sundá paruku, před diváky taky odhalí svou ošklivost.

Jenomže zasáhne osud v podobě té její kočičky, způsobí průvan a nastartuje tak mechanismus smrti, který vyděračskou „demonstračku“ promění v dokonanou sebevraždu. Bezmocná Viktorie se houpe v oprátce a umírá, je to podáno chladně a s dávkou výsměchu. Tak takhle dopadla. Budí to hrůzu a možná taky uspokojení, jako když se čarodějnice, již Jeníček s Mařenkou úspěšně zblbli, škvíří v peci. Ironické divadlo smrti, jež poznamená svým potměšilým chladem i pohádkový happy end nečekaně vyléčené Kláry. S ní si taky osud pohrál, jenom to pro ni dopadlo dobře. Jako vždycky.  

Děj Morgiany může působit děravě, nahodile také proto, že film měl původně končit jinak. Juraj Herz ho chtěl zakončit velkým odhalením – zlá sestra Viktorie není reálná, nikdy neexistovala, je projevem hrdinčiny nemoci, rozštěpení osobnosti. Pro socialistickou kinematografii by to ale zřejmě bylo příliš velké „psycho“. Trochu váhám, jestli tehdy komunistická cenzura – samozřejmě z naprosto pitomých důvodů – vlastně nerozhodla dobře. Jistě, s tím původním koncem by Herzův film měl jednoznačnější smysl, možná by měl i větší ohlas, zvlášť v zahraničí. Diváci – především v době uvedení – by si to závěrečné velké odhalení, pointu pamatovali, třeba by jím byli i ohromeni. S odstupem několika desetiletí ale to původně zamýšlené vyvrcholení Morgiany může působit jako až moc „na ráně“. Smysl, který by tím film získal, by byl příliš zřetelný. No ovšem, ta přepjatě temná, nelidská figura reálně neexistuje, je to jenom výtvor zešílevší imaginace, metafora zla, jež se skrývá v každém z nás. Nebo tak něco. Jenomže podobná pointa už byla od časů vzniku Morgiany použita tolikrát, až se z ní stalo klišé, překvápko na první dobrou. Nakonec je Morgiana možná lepší tak, jak je. Její nejasnost, nedořečenost, děravost ten film nakonec činí víc znejisťujícím, než kdyby dospěl k původně plánovanému velkému šoku. Takové mohou celkem rychle odeznít. Bez něj Morgiana ulpí trvaleji.