Na jeho chalupě v nejkrásnějším koutě Vysočiny, nedaleko od Poličky, je útulno: příjemně teplo, kolem stavení se potuluje obrovský bílý kocour a všude je naprosté ticho, které přetne zvuk varné konvice, jíž bude zalit gruzínský čaj. Máme v plánu hovořit o nových dvou deskách Druhé trávy, které vznikly za pandemie, ale dohadujeme se o jiných podstatných věcech: zprvu jak se místnosti, v níž spolu vysedáváme, v tomto kraji říká. Je to spíš světnice? Nebo sednice? „Taky by to mohla být seknice,“ trumfuje Robert Křesťan, muž mnohem vyšší, než jak se jeví na pódiu. „To víte, hrbím se, takže působím menší,“ svěřuje se a už je čas seriózně čutnout do meruny.

Se zaujetím jsem zjistil, že jste sparťan. Jako slávistu mě přirozeně uráží se s někým takovým bavit. Jak se vlastně stane, že celoživotnímu Brňákovi nehoří srdéčko pro Zbrojovku?

Neměl jsem otce té funkce, protože otec byl buď pryč, nebo po rozvodu s matkou v Austrálii. A tak místo otce jsem měl strýce, bratra mé matky, který byl ze Žirovnice. A protože jsem všechno dělal podle něho, tak jsem podle něho celý život i sparťan.

Což je v posledních letech těžký úděl.

Přiznávám, že to skutečně není nic příjemného, zvlášť po posledním derby. Ale užil jsem si za to už od Brňáků, takže mi prosím nedávejte další rány. I když vás upřímně nechápu, protože už za mého dětství platilo, že být slávistou znamená být lidsky nějak níž, nic pokleslejšího vlastně neexistuje.

Haha. Ale existuje, jmenuje se to Dukla.

A to je pravda! Vidím, že o to máte hlubší zájem než já, protože já jsem fanda Sparty ze zvyku. Kdyby hrála Zbrojovka, fandil bych samozřejmě i jí. To je taková moje záloha fanouškovská.

Ale vy se přitom máte za Jihočecha.

Míval jsem se za Jihočecha, když jsem byl mladší. Když jsem měl v kapele šest Brňáků na jednoho sebe, tak jsem ze sebe ze vzdoru dělal Jihočecha, protože jsem se v jižních Čechách narodil. Ale žil jsem tam jenom tři měsíce a potom mě matka odvezla do Brna. V poslední době, když už žiju na Svitavsku, se ale čím dál víc a hlouběji cítím Brňákem.

V Brně jste se jako Brňák necítil?

Cítil, ale nemluvil jsem jako oni. Třebaže to umím, není to moje přirozenost, protože se mnou mluvila moje matka, která mluvila česky. A rozhodně v mnoha věcech nesdílím jejich pohled na svět a nemyslím jako oni – a nemyslel jsem ani dřív. Třeba v devadesátých letech jsem nebyl, jako se to stalo i některým mým velice inteligentním a vzdělaným kamarádům, nadchnut moravskou myšlenkou, to byl pro mě tehdy zdroj mnoha konfliktů. A jistěže nesdílím ani jejich hluboce vrozený a přitom srandovní odpor k Pražákům.

Co obnáší brněnský pohled na svět? Pořád ho hledám.

Též ho hledám a tážu se, proč jsou takoví, jací jsou. Pořád nějak skrývají hlavu a otáčejí se za sebe, aby se podívali, kdo na ně zrovna útočí a kdo jim co kde ukradl. Je v nich nesebevědomí, ustavičný strach, že jsou druzí. Ostraváci už jsou jiní, ti nežijí v hrůze z třetího místa, jsou prostě Ostraváci.

Když pořád objíždíte tuto zemi, řekněte, nacházíte regionální rozdíly mezi publikem?

Myslím, že žádné nejsou. A jestli někdo říká něco jiného, chce asi někomu lichotit. Pochopitelně se stane i mně, že podlehnu předsudkům, protože přijedu do malého města, kde obchody zavírají v pět hodin odpoledne, a říkám si: Dneska to bude tvrdá šichta. Přitom pak to většinou bývá pěkný koncert. Kdežto v Brně – a v Praze! – to mnohdy je šichta větší. Sice je na koncertě pět set lidí, ale to je na mě už moc. Při takových večerech mám dojem, že diváky nezvládám, že k nim nepronikám, proto mám raději menší publika. Jenže to bych se neuživil.

Vážně nesníte o padesátitisícových stadionech?

Ne, to rozhodně ne, toho se bojím, ale… Nevím, proč jsem teď řekl ale, protože žádné ale není. Bál bych se takových koncertů, a tak o nich nesním. Nebo takhle: vím, že k tomu nikdy nedojde. Možná že kdyby k tomu došlo, měl bych nějaký vznešený pocit, ale čert ví. Ostatně v osmdesátých letech jsme s Poutníky něco podobného zažívali na Portě, kde bylo kolem třiceti tisíc lidí, ale to bylo něco jiného, tam byli diváci nadšení už z principu, takže bylo lehčí k nim proniknout.

Není-li v diváctvu rozdíl podle regionů, měnilo se nějak v čase?

Jsem si jistý, že u mnoha z mých kolegů to tak je, ale u sebe jsem si toho nevšiml. Mám dojem, že očekávání diváků ve vztahu ke mně je stejné po celou dobu mé kariéry. U kolegů se to mění, protože měli před listopadem i jinou funkci, byla rozšířená o kritiku společnosti. Ta od nich byla očekávána a publikum je za to nadšeně obdarovávalo. Ovšem mělo to i své… Ačkoli nemyslím, že to byly stinné stránky. Myslím si, že to byla vzrušující doba, nutkání k takovým přepjatostem.

Osmdesátá léta?

Tak, aspoň jejich druhá polovina. Bylo cítit něco v podzemí. S Poutníky jsme se drželi mimo politiku – ne že bychom se o ni nezajímali, byli jsme velmi politická kapela, ale uvnitř sebe, uvnitř kapely, navenek jsme kromě občasného vtípku nedávali nic najevo – přesto jsme ten pohyb cítili.

Za sametové revoluce vám bylo třicet a změnil jste kapelu, místo Poutníků přišla Druhá tráva.

Revoluce měla na mě dopad naprosto jasný. V pátek 17. listopadu jsme s Poutníky byli v Praze, ale do centra jsme nedojeli, protože, představte si, natáčeli jsme na Kavčích horách v Československé televizi s Ladislavem Štaidlem. Odjeli jsme zpátky do Brna a až v neděli dopoledne mi volal kolega z kapely, že poslouchá Hlas Ameriky a že se něco děje. Pak už to šlo rychle: v pondělí jsme byli na demonstraci a potom na vystoupení, které jsme měli s Nezmary z Českých Budějovic. Zahráli jsme společně čtyři skladby a pak jsme vyhlásili podporu studentům, přišlo nám to přirozené. Ve středu, tedy o dva dny později, jsem vystoupil v centru Brna ze šaliny a usmíval jsem se, jako bych v životě něco vyhrál. Najednou jsem měl pocit, i když to ještě zdaleka nebyla pravda a rozhodně nic nebylo jisté, že jsem svobodný. V té chvíli to pro mě byl přirozený pocit. Najednou se mi zdálo, že všechen ten strach, který jsem cítil předtím, odpadá a že se můžu chovat přirozeně.

A změna kapely byla časová shoda?

Ne, ta měla s revolucí přímou souvislost. My jsme spolu sice prožili pět krásných a intenzivních let, kdy jsme mívali hodně přes dvě stě koncertů ročně, což je dneska nepředstavitelné, ale taky jsme si už příšerně lezli na nervy. Ponorková nemoc mezi námi byla intenzivní, i když jsme se ji snažili překonávat a všichni se chovali slušně. Navíc jsem cítil, že možnosti kapely jsou už na jejích hranicích. Ostatně dva mí nejschopnější kolegové, Luboš Malina a Jiří Plocek, ohlásili odchod. Pro tohle všechno jsem cítil, že k nové době a novému životu patří i nová kapela, která bude fungovat na trochu jiných principech než ta minulá. Protože Poutníci byli, přes všechno krásné, co jsem s nimi zažil, kapela starého střihu, která se schází v pondělí a ve čtvrtek na zkoušku, u toho si dá pivo a nacvičí nějaké písničky, ale hlavně jí jde o to, aby se její členové viděli. Základní pocit v kapele byl, že jsme kamoši, kteří si jedou zahrát do Karlových Varů.

Takže jste chtěl profesionálnější kapelu?

Určitě. A taky výkonnější. S Poutníky jsme hráli velmi složité věci, ale na ty fakt byly potřeba zkoušky dvakrát týdně, což samozřejmě nebylo tak úmorné, jak to teď zní, protože jsme na to byli zvyklí a taky si u toho užili hodně srandy. Jenže jsem získal dojem, že kapelu je třeba zeštíhlit a zvýkonnostnit, pokud takové slovo existuje.

Takže s novým životem přišly nové a větší ambice?

Nevím, jestli to byly ambice. To nevím. V jakém směru myslíte ambice? Pokud jde o popularitu? Nebo muziku jako takovou?

O muziku.

Tak to jo, to potom byly ambice. Protože si nemyslím, že jsem tehdy přemýšlel o popularitě, vždyť my byli s Poutníky patrně slavnější, než jsem teď, tedy v kontextu té doby. Ale rozhodně mi šlo o muziku, jinou – přímější.

Je možné, že jste o popularitě nepřemýšlel, protože jste ji bral jako samozřejmou.

To možné je, ano. Nepamatuju si, co jsem si tehdy o popularitě myslel, opravdu ne. Ale zažil jsem, když jsme začali hrát s Druhou trávou, několik téměř prázdných koncertů. Nijak mě to tehdy nesklátilo ani jsem se z toho nedostával do depresí. Bral jsem to tak, že nová kapela potřebuje nový rozjezd. A že je důležité, abych hrál dobře a aby ti, kdo na vystoupení přišli, byli spokojeni. Doteď se na koncertování dívám stejně, protože i dneska se přihodí, že nepřijde moc lidí. V té chvíli se může stát, že se muzikantovi zdá, že je vše marné, a řekne si: Jel jsem tři sta kilometrů po strašné silnici, všude je sníh a já trčím v jakési díře se čtyřiceti lidmi, má takováhle práce vůbec smysl? Jsem naprosto proti takovým úvahám, protože moje práce přece je jet tři sta kilometrů a je moje práce dostat se na to místo včas, i když mi příroda klade překážky, a je moje práce podat co nejlepší výkon, aby těch čtyřicet lidí, kteří si koupili lístek, bylo spokojených.

Už jste někdy rušil koncert?

Málokdy. Stalo se to dokonce před dvěma měsíci, kdy jsem byl po operaci a kdy jsem měl dojem, že koncerty jsou naplánovány příliš brzy po zákroku. Takže jsem je odvolal, ale byly přesunuty a už je máme za sebou. Takhle: kdybych věděl, že nejsem schopen hrát a zpívat na úrovni, jakou očekávám, vůbec se nebudu rozmýšlet a koncert zruším, ale já se zatím zaplaťbůh rozmýšlím jenom o tom, jestli jsem schopný hrát a zpívat. Za svou kariéru jsme odvolal strašně málo koncertů, rozhodně v řádu jednotek. Ale tím končím s chlubením.

Poslední vaše dvě desky – Díl první a Díl druhý – jsou zvukově jiné než předešlé, na čemž má podíl producent Eddie Stevens. Už jsem se setkal s reakcemi posluchačů, které obě desky až pobouřily a kteří tvrdili: Tohle přece není Druhá tráva! Nenarazili jste s tím? Jaká byla reakce publika, které, jak říkáte, je pořád stejné, zatímco vy jste mu teď předložili jiný sortiment?

Konečné rozhodnutí bylo na mně, já se musel rozhodnout, jestli producentovi budu věřit, nebo jestli ne. A já se rozhodl, že mu věřit budu. Nejde jen o reakce fanoušků, ale taky o intenzivní debatu v kapele. Protože Eddie skutečně zasáhl do soundu, který jsme používali dlouhá léta a pod kterým jsme známí. Ale mně změna byla sympatická a řekl jsem si, že jestli se má v mém muzikantském životě ještě něco stát, ať je to tohle. Nemyslím si, že to je úplná negace stylu, kterým jsme hráli dosud. Spíš je to využívání jiných zvukových možností, než jaké jsme schopni vymyslet my sami. Jsme schopni aranžovat zvukově i hudebně jenom v určitých hranicích, do určitých obrysů. A protože jsme to my, tak už to prostě jinak neumíme, takže člověku hrozí točit jednu stejnou desku za druhou. My jsme si ale povolili vstup osoby, která nejen že není Čech, ale není ani Američan a která do té doby točila muziku jinou a s námi byla ochotná pracovat, ačkoli to nebylo lehké.

Řekl jste, že váš posluchač se moc nemění a že od vás čeká totéž. Není to vaší apolitičností? Vždyť vy jste vlastně milostný tvůrce, to je vaše téma, kdepak politika nebo humor.

Může to tím být, nemám to vyzkoumané ani jsem to nestudoval. Takže ano, může to být tím. Několikrát jsem se sice pokusil o jiná témata a i snad o humor či politiku, ale to vždycky dopadlo tak strašně, že jsem toho brzo nechal. Už dlouho píšu písničky… a teď nevím, co mám říct, protože všechny formulace, které mě napadají, znějí jako fráze. Takže ano, jsem milostný tvůrce.

Klidně mi to omlaťte o hlavu, třeba jsem se netrefil.

Ne, trefil jste se. Vlastně jsem to chtěl potvrdit. Jenže když člověk řekne, já píšu písničky o lásce, zní to přihlouple. To nemůže člověk nikdy říct. Ale může se říct, píšu písničky o sobě, a to asi taky bude pravda.