Jaké zbraně by mohly odstrašovat Rusko?

Ukrajinské dilema

Jaké zbraně by mohly odstrašovat Rusko?
Ukrajinské dilema

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Nedávno uplynulo již pět let od počátku dramatických událostí na východě Ukrajiny, po nichž vypukl rozsáhlý ozbrojený konflikt se skrytou účastí Ruska. Na Donbasu fakticky existují dvě „lidové republiky“ a pod kontrolou Moskvy zůstává i Krym. Na Ukrajině se však opět ozývají hlasy, podle nichž by k ničemu z toho nedošlo, kdyby se Kyjev začátkem 90. let rozhodl jinak a ponechal by si odstrašující potenciál. Mají pravdu?

Toto téma se začalo rozebírat takřka okamžitě po obsazení Krymu a příležitostně se v ukrajinské politice vrací dodnes. Prezident Petro Porošenko sice v minulosti odmítl, že by se Ukrajina měla znovu stát nukleární mocností, ovšem začátkem března 2019 avizoval, že faktický konec Smlouvy o raketách středního doletu (INF) znamená i konec závazků pro Ukrajinu, která tedy může vyrábět rakety bez omezení doletu. Nabízí se tak alternativa, že odstrašující zbraní proti Moskvě by se mohly stát konvenční balistické střely.

K pochopení tohoto dilematu se musíme vrátit do roků 1991–1994, kdy se rozhodovalo o tom, co se stane s těmi položkami v seznamu exsovětského jaderného a raketového arzenálu, které byly mimo Rusko, tedy na Ukrajině, v Bělorusku a Kazachstánu. Po rozpadu SSSR se totiž tyto tři země mohly (přinejmenším na papíře) chlubit tím, že mají velké jaderné arzenály, v případě Ukrajiny dokonce třetí největší na světě.

Na území čerstvě nezávislé republiky bylo umístěno 176 mezikontinentálních balistických střel, 44 strategických bombardérů, 1080 střel s plochou dráhou letu, 1272 strategických atomových hlavic a okolo 2500 taktických nukleárních zbraní, hlavně dělostřeleckých granátů a leteckých bomb. Ukrajina od počátku oficiálně deklarovala, že chce být nejadernou zemí, jenže už tehdy se proti tomuto záměru ozývala poměrně hlasitá opozice.

Tvrdila, že Moskva bude mít (dříve či později) „revizionistické“ ambice, které by se s pomocí atomového arzenálu daly trochu „zkrotit“. Ve světle událostí roku 2014 se může zdát, že měla pravdu. V prosinci 1994 bylo podepsáno tzv. Budapešťské memorandum, ve kterém mocnosti (včetně Ruska) zaručily bezpečnost, suverenitu a hranice Ukrajiny výměnou za to, že se stane nejaderným státem. Ukrajina pak formálně přistoupila ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní (NPT) a také k odzbrojovací smlouvě START.

Ruská média se o ukrajinských zbraních obvykle vyjadřují s posměchem či pohrdáním. - Foto: Profimedia.cz

„… stejně nikdo nehne brvou“

Reálná účinnost Budapešťského memoranda se ale v roce 2014 ukázala jako iluzorní, na čemž je paradoxní, že již roku 1994 o tomto riziku mluvil dokonce také tehdejší ukrajinský prezident Leonid Kravčuk. Po podpisu uvedl, že „kdyby Rusko zítra obsadilo Krym, stejně nikdo nehne brvou“. Byl to koneckonců údajně také Kravčuk, který schválně protahoval proces jednání i následnou likvidaci jaderných a raketových prostředků, ačkoli ve skutečnosti mu patrně šlo zejména o to, aby od Západu dostal co nejvyšší finanční kompenzace.

Ty totiž byly součástí dohod a Kravčuk i další ukrajinští politici v některých chvílích vystupovali tak, jako kdyby jim exsovětský arzenál opravdu říkal „pane“. Zde je ovšem třeba připomenout onu zmínku o „papíru“, jelikož samo umístění jaderných zbraní na Ukrajině ještě vůbec neznamenalo, že by nad nimi Kyjev měl reálnou kontrolu. Ve skutečnosti ji neměl a lze pochybovat o tom, zda ji doopravdy mohl získat.

Pomyslné (a takříkajíc i ty skutečné) odpalovací klíče od mezikontinentálních střel měla Moskva, stejně tak všechny základny s jadernými zbraněmi kontrolovali ruští nebo k Rusku zcela loajální velitelé. Navzdory oblíbenému námětu špionážních thrillerů, kde zkorumpovaní důstojníci prodávají teroristům hlavice z Ukrajiny či Kazachstánu, neexistuje nejmenší důkaz, že by se něco podobného skutečně přihodilo. Ukrajinci mohli získat onu kontrolu pravděpodobně jedině za cenu ozbrojeného konfliktu.

Navíc na denuklearizaci trojice „rádobyjaderných“ postsovětských republik pevně trvaly také západní země, takže snaha opravdu disponovat jadernými zbraněmi by pro Kyjev znamenala i riziko politické izolace. Totéž pochopitelně platilo také pro Bělorusko a Kazachstán. Poměrně málo se ví, že k posledně uvedené zemi v té době vysílaly „pokusné balonky“ některé arabské země a Írán, které jevily zájem o „islámskou Bombu“.

Je příznačné, že kdykoli se v dalších letech zhoršily vztahy s Moskvou, začaly se ozývat hlasy kritizující tehdejší kroky ukrajinského vedení, případně přímo požadující, aby Ukrajina znovu vstoupila do „jaderného klubu“. Zajisté nepřekvapuje, že od jara 2014 se tento krok těší velmi silné podpoře mezi ukrajinskými nacionalisty, kteří jsou přesvědčeni, že na jadernou Ukrajinu by si Rusko nikdy „netrouflo“. Ozval se však i bývalý prezident Kravčuk, jenž své rozhodnutí hájí s tím, že cokoli jiného by hraničilo se šílenstvím.

Minulost se změnit nedá, takže se na Ukrajině čas od času diskutuje o tom, zda by bylo možné atomové zbraně nově vyrobit. Potenciál pro to Ukrajina zcela nepochybně má (tak jako ho má kterákoli vyspělá země s civilním jaderným programem, tedy včetně České republiky) a ruská média někdy „straší“, že Ukrajina může mít „Bombu“ již za několik let, avšak samozřejmě by šlo o extrémně nákladný projekt s obrovskými riziky.

Proponenti jaderného (znovu)vyzbrojení Ukrajiny navíc vycházejí z nesmírně zjednodušené, a proto nebezpečně zavádějící představy, že samo vlastnictví jaderných zbraní garantuje jakousi imunitu vůči jakémukoli útoku. Skutečnost je ale výrazně složitější (stačí připomenout čerstvé napětí mezi Indií a Pákistánem), a ačkoli je jasné, že Rusko by se k jaderné Ukrajině chovalo odlišně, neexistuje žádná záruka, že by nedošlo ke konfliktu o Krym a Donbas, respektive že by jen sama ukrajinská „Bomba“ dokázala Rusko „zkrotit“.

Odstrašování je totiž efektivní pouze v případě, že ten, kdo příslušnou zbraní hrozí, nenechává druhé straně prostor pro pochybnosti, že je ochoten zbraň opravdu použít. Není zcela jasné, co si ukrajinští nacionalisté pod „odstrašením Ruska“ představují. Jestliže by nastal „krymský“ či „donbaský“ scénář, začali by hrozit, že odpálí rakety s (hypotetickými) nukleárními hlavicemi na Rusko, tedy že rozpoutají v Evropě jadernou válku? Zjevně jde spíš o „silácké“ výroky, jež postrádají jakoukoli hlubší strategickou koncepci.

Navíc je třeba poznamenat, že Ukrajině pro (hypotetické) jaderné zbraně chybějí též ony rakety, respektive efektivní nosiče. V době vyjednávání na začátku 90. let se údajně zvažovala možnost, že by se země vzdala jaderných zbraní, ale ponechala by si malý počet balistických raket R-36M Vojevoda (neboli SS-18 Satan) s konvenčními hlavicemi. Logiku by to na první pohled mělo, neboť je vyráběl ukrajinský podnik Pivděnmaš (známější pod ruským jménem Južmaš), takže Ukrajina by je zřejmě dokázala udržovat ve službě.

Problémem byla ovšem skutečnost, že tyto mezikontinentální balistické rakety byly vytvořeny pro zasažení cílů v USA. Jejich značně velký minimální dosah znamenal, že v případě snahy o odstrašení Ruska by nejbližší technicky zasažitelné terče ležely na Dálném východě. Náklady na údržbu by byly astronomické, opět nehledě na politická rizika, takže Ukrajina se rozhodla i pro destrukci všech strategických raketových nosičů.

Tím se vracíme zpět na začátek, tj. k otázce raket krátkého a středního doletu. Nyní ukrajinská armáda vlastní jen zastaralé taktické střely Točka-U s dosahem 120 km, avšak již od 90. let se datují snahy vyvinout nové rakety. Angažuje se v nich zejména konstrukční kancelář KB Luč, ale projekty raket jako Sapsan a Hrim (v ruštině Grom) vesměs neopustily kreslicí prkna. Teď ovšem nastala zcela jiná situace, protože operačně-taktický raketový systém Hrim-2 (Grom-2) by měl letos absolvovat první zkušební odpálení.

Ukrajina se snaží své sebevědomí demonstrovat i velkolepými přehlídkami. - Foto: archiv

Peníze od Saúdů

Projekt byl zahájen v roce 2013 a nejdřív budil (vzhledem k tomu, jak dopadly ty předchozí) spíš skepsi, ale tentokrát vše nasvědčuje tomu, že Ukrajina je odhodlána jej úspěšně dokončit. Zásadní rozdíl oproti minulosti spočívá (asi ne zrovna překvapivě) v dostatku financí, protože program Hrim-2 platí Saúdská Arábie, která má obdržet sériové zbraně v roce 2022. Exportní verze bude mít dolet omezený na 280 km, avšak provedení určené pro ukrajinskou armádu by mělo nabídnout dolet až 500 km s hlavicí o váze 500 kg.

Prototyp odpalovacího zařízení se již představil na vojenské přehlídce, jež se konala 24. srpna 2018 v Kyjevě. Kromě toho společnost KB Luč vyvíjí i další raketové systémy, například přesnou dělostřeleckou raketu Vilcha (rusky Olcha) s maximálním doletem 120 km či protilodní střelu Neptun s dosahem 300 km. Pracuje se též na střele s plochou dráhou letu Koršun-2, o jejímž doletu se jen spekuluje, ale nesporně půjde o stovky kilometrů.

V souvislosti s koncem platnosti americko-sovětské smlouvy INF, jež zakazovala výrobu střel s doletem mezi 500 a 5500 km, se tedy začala znovu skloňovat i Ukrajina, přesněji řečeno její schopnost vyvinout střely, které by mohly ohrožovat i „srdce“ Ruska. Byla ale dohoda INF pro Ukrajinu vůbec závazná? Názory expertů se odlišují, jelikož Ukrajina se sice k této smlouvě (jako jeden z nástupnických států SSSR) přihlásila, jenže neproběhla ratifikace ukrajinským parlamentem, byť nyní je to už spíš téma akademických diskusí.

Kyjev každopádně ono omezení respektoval, o čemž vypovídá také uváděný maximální dosah systému Hrim-2. Ten je prohlašován za ekvivalent ruského kompletu Iskander-M, u kterého je také udáván dosah do 500 km, jenže část expertů soudí, že konstrukční potenciál ruské zbraně bude podstatně vyšší, možná až 1000 km. Vnucuje se tak otázka, zda náhodou také ukrajinský systém Hrim-2 nakonec nenabídne výrazně delší dosah.

Ruská média se o ukrajinských zbraních obvykle vyjadřují s posměchem či pohrdáním, čemuž se nevyhnul ani Hrim-2, ale v jeho případě (a také u raket Neptun a Koršun-2) už zazněly také určité obavy. Navzdory obrovským problémům, kterým Ukrajina stále čelí, totiž nepochybně má i vědecký a technický potenciál pro vývoj a výrobu výkonných raket, nově má rovněž saúdské peníze a pravděpodobně i tichou technologickou pomoc od jedné ambiciózní velmoci, která si zjevně hodlá v Evropě vybudovat významné pozice.

Touto mocností je Čína, která představuje druhého největšího (po EU jako celku) obchodního partnera Ukrajiny. Mluvilo se i o snaze ČLR zasáhnout do ukrajinských prezidentských voleb a o tom, že za pekingské zájmy „kope“ Julija Tymošenková, ačkoli na čilém styku obou zemí má velký zájem i Porošenkova politická garnitura. Objevily se spekulace, že naváděcí systém rakety Neptun má čínský původ a že podobnost střely Hrim-2 s čínskou konstrukcí BP-12 čili DF-12 také není náhodná. Existují i další zajímavé indicie.

Čína koupila práva na výrobu gigantického transportního letounu An-225 Mrija od ukrajinské firmy Antonov, která prodala licenci na menší stroje An-132 do Saúdské Arábie. Kromě toho jsou zmíněné čínské zbraně základem pro balistické rakety řady Yildirim v arzenálu Turecka, které také posiluje kooperaci s Ukrajinou. Koupilo ukrajinský systém aktivní ochrany vozidel Zaslon a prodalo jí bezpilotní bojové letouny Bayraktar.

Je možné, že se zde začíná vytvářet jakási zatím velmi volná, ale potenciálně vysoce zajímavá „osa“ Peking–Rijád–Ankara–Kyjev. Zdá se, že Západ postupně pozbývá zájmu o Ukrajinu a že vyvolává opačný dojem už pouze z prestižních důvodů, kdežto pro Peking by mohlo jít o vysoce perspektivní aktivum v jeho snaze šířit vliv v Eurasii a uchytit se na březích Černého moře. Moskvu by to zaručeně příliš nepotěšilo.

Do čínské strategie by tak zapadala i tichá pomoc Ukrajině se získáním moderních raketových zbraní. Ty by totiž mohly být účinným konvenčním odstrašujícím nástrojem, paradoxně snad i v praxi účinnějším než (hypotetický) atomový arzenál. Nešlo by totiž jen o reálné škody, které by několik ukrajinských střel v případě odpálení mohlo napáchat, ale také (či spíš zejména) o těžké (ačkoli symbolické) škody pro prestiž a sebevědomí Moskvy. Koneckonců stále platí, že vojenské odstrašování je především otázka psychologie.

 

8. dubna 2019