Americký film Joker režiséra Todda Philipse předchází ohromná reputace. Zvítězil na letošním festivalu v Benátkách, jedné z nejprestižnějších přehlídek filmového umění. Přitom v něm je možné vidět typický produkt hollywoodského průmyslu – komiksový velkofilm v režii tvůrce, jehož největší dosavadní „zářez“ je chlapácká komedie Pařba ve Vegas. Zároveň zneklidňující film pro naše časy, možná až nebezpečný tím, jak ukazuje svět očima patologického hrdiny, aniž k tomu přidává nějaký hodnotící soud. Nemůže diváka vést k tomu, aby se s tou patologií ztotožnil? Zvlášť když je ta postava ztvárněná skvělým hercem, který v té roli podává životní výkon. Všechno, co se o Jokerovi píše je pravda. Tak trochu.

Phillipsův film jistě je v něčem výrazné dílo, které stojí za to vidět (pokud tedy jeden vzdá plán na příjemně a v klidu strávený večer). Dokonce se dá říct, že je to dílo, které k dnešku cosi důležitého říká. Vypovídající je na něm ale především jakási rozbitost, odbržděná ambicióznost, která ale zůstane u velkých gest, jež film není schopný přesáhnout. Hlásí se k velkým vzorům, při vší intenzivní a někdy také na efekt předváděné temnotě ale zůstává jen jejich „light verzí“. Souborem atributů, sugerujícím větší závažnost a hloubku, než je schopen dosáhnout, držený pohromadě vskutku mimořádným výkonem hlavního představitele, jemuž ale zbytek filmu jaksi nestačí – snad s výjimkou závěrečného aktu. Ale opět. Joker není špatný film, jen z něj čiší přesvědčení, že je daleko lepší, při vší okázalé zběsilosti se vlastně drží při zemi, potřeboval by být vyprávěný, zobrazený stejně „kamikadze“ způsobem, jakým Joaquin Phoenix hraje hlavní postavu, vrhnout se někam a riskovat přitom selhání a zesměšnění. To nutně neznamená víc krve a šíleného šklebu, ale víc bezohlednosti, která se může projevovat třeba i tichem. Místo ní Joker nabízí vrcholné hollywoodské řemeslo, tentokrát jen ve službě pro Hollywood nezvyklého tématu. Výstižným příkladem je hudba islandské skladatelky Hildur Guðnadóttir – vlastně standardní hollywoodské kompozice, jejichž úkolem je velmi popisným způsobem navigovat divákovy emoce, jen provedené na vyšší úrovni, než je obvyklé.

Joker může působit jako víc filmů v jednom. Jednak to je ten komiksový příběh, story zrození významné komiksové postavy – Jokera, jednoho z Batmanových protivníků. Patří do – jak se dnes říká – univerza vydavatelství DC Comics, proto na něj taky musí být nějak napojený, odehrává se ve fiktivním velkoměstě Gotham, musí se v něm aspoň mihnout budoucí Jokerův protivník (významnější úlohu ve snímku hrají Batmanovi rodiče) a tak dále. Tím se ale komiksovost Phillipsova filmu vyčerpává, nejsou v něm náročné trikové akční scény a bitky, nikdo nemá superschopnosti. Zároveň je Joker film jaksi existenciální – portrét hluboce osamělého a narušeného člověka na okraji společnosti, jehož psychické problémy a vliv patologického prostředí přivedou k pádu. Temnota uvnitř něj se spojí s temnotou venku a  najdou v něm svůj hlas, výraz. Stane se nelidským a také nadlidským, děsivou manifestací zraněné psýchy a velikášského bludu. Todd Phillips zároveň skládá poctu dvěma klasickým filmům Martina Scorseseho: Arthur Fleck z Jokera je složeninou hrdinů z Taxikáře (1976) a Krále komedie (1982), odkazuje k nim různými motivy (prst přiložený k hlavě jako pistole), parafrázuje scény Scorseseho snímků.

Phillips si z nich „půjčuje“ ještě dalšího protagonistu – New York sedmdesátých let, špinavou metropoli na pokraji krachu, přízračnou a zároveň velice lidskou, nabitou jakousi zběsilou energií, blízkou peklu. V Jokerovi se sice jmenuje Gotham, ale to je vedlejší, inspirace je zcela evidentní, stejně taky i „vročení“, jež je znát z modelů aut, nepřítomnosti internetu, černobílých televizí a programů v nich. Nakonec i  Phillips a kameraman to prostředí městského pekla s velkou péčí vytvářejí a zachycují, často elegantně a s velkou profesní zdatností, zároveň nevybočí z dobře provedené popisnosti (je to špinavé město, tak ukážeme hodně špíny), momenty jako z Taxikáře, kdy se temná městská krajina mění v něco až lyrického a přesahujícího konkrétní místo a čas, v Jokerovi chybí.

Někde v tom ušpiněném a krutém městě žije Arthur Fleck (Joaquin Phoenix), nedávno propuštěný z blázince, pod silnou medikací. Pracuje ve firmě, která „dodává klauny“ jako nosiče reklamních poutačů, do nemocnic a podobně. Chodí na terapii, která nikam nevede, žije s matkou (Frances Conroyová), chřadnoucí ženou, jež tráví život u televize a upíná naděje k boháči Thomasi Wayneovi, který za mohutné podpory médií kandiduje na starostu. Spolu sledují talk show populárního komika Murraye Franklina (Robert de Niro), Arthur sní o tom, že se prosadí ve světě stand up komedie. Ve světě za dveřmi bytu zažívá ale samé násilí, ústrky a podrazy, jeho cesta vede samými temnými místy a nesměřuje nikam, její nesmyslnost vyjadřují ataky nezvladatelného smíchu, který Arthurem začne lomcovat v těch nejméně vhodných situacích. Snad jenom sympatická sousedka, svobodná matka Sophie (Zazie Beetzová) v té všeobecné temnotě představuje trochu světla. Jednoho dne ten věčně bitý hrdina ránu vrátí (velmi mírně řečeno), odstartuje tím řetězec událostí, svůj neodvratný pád nebo přerod, v němž Arthur paradoxním a děsivým způsobem dosáhne vytoužené velikosti, otiskne se do světa.

Postava Arthura Flecka je „fúze“ hrdinů Taxikáře a Krále komedie, ikonických filmových zoufalců toužících překonat vlastní nicotnost a izolaci absurdním a hrozivým způsobem. Travise Bicklea, osamělého šoféra, znechuceného upadajícím světem kolem, který se neuměle snaží navázat kontakt s jinými lidmi a svou temnou touhu napravit svět naplní ve výbuchu zběsilého násilí. A Ruperta Pumpkina, groteskního mužíka přesvědčeného o svém mimořádném talentu, který v bytě vede imaginární rozhovory s hvězdami showbyznysu, zatímco na něj přes zeď naštvaně křičí matka, je fixovaný na jednu televizní hvězdu a obsesivně ji pronásleduje. Podobně jako jejich příběhy je i ten Arthurův ukazovaný hodně zblízka subjektivně, zatahuje diváka do temného světa hrdiny, vnucuje pohled na svět jeho očima, přičemž není jasné, kde končí realita a začíná bludná představa. Travis a Rupert jsou postavy fascinující také tím, že si udržují neproniknutelnost, ta temná hnutí v nich jsou dlouho schovaná, neartikulovaná. Phillips je z Jokera tahá na povrch, jeho antihrdina se křečovitě chechtá, svíjí, tančí, maluje si tvář… Joaquin Phoenix to ovšem dokáže podat skutečně strhujícím způsobem, jeho Arthur Fleck není přepjatá karikatura, vnějškovou zběsilost Phoenix dokáže vyvážit momenty, v nichž Arthur působí smutně, ztraceně a křehce. Táhne ten film za sebou a místy dokáže silou své přítomnosti přebít jeho nedostatky. Vnést do něj svou tváří hloubku a opravdovost, které mu jinak chybějí. Autoři snímku se to snaží kompenzovat podle zásady „čím víc, tím líp“. Jen víc situací, v nichž Arthura svět deptá, víc špíny v ulicích, víc dramatických gest, víc popásání se na zkrouceném hrdinově obličeji – nebýt Phoenix tak skvělý a snad až heroický, skončilo by to trapasem. Díky němu se může Joker zdát lepší, než je, a místy se i lepším stát.

V prvních dvou třetinách film jako by zakopával sám o sebe. Potřeboval by posedlou a manickou energii, ale chybí mu k tomu napření se do jednoho bodu. Místo toho musí odbíhat k zařazování Jokera do batmanovské mytologie. Jeho pátrání po tajemství vlastního původu je také vypointováno způsobem, který sice vyhovuje příštím filmům o Batmanovi, v něčem ale nabourává koncept postavy Jokera. Pokusy o širší společenský komentář jsou simplicistní a značně polopatistické. Velmi četné odkazy ke Scorseseho snímkům nutí diváka přestat vnímat hrdinu jako dramatickou postavu v dramatickém příběhu, ale jako součást rozpravy o filmovém umění. Navíc parafráze scén z Taxikáře a Krále komedie vybízejí ke srovnávání, z něhož Joker nevychází dobře. V  závěrečném dějství, od působivě podané násilné scény v Arthurově bytě, ale Phillips a jeho tým ten řemen nahodí a film se do finále skutečně žene a najde nějaký svůj neodvozený výraz, primitivní a zuřivý, fantaskní. Je možné v něm vidět opět nějakou společenskou alegorii, zároveň ale filmem zpochybněnou.

Joker je asi důležitý film a jistě zvláštní, hollywoodský a antihollywoodský zároveň, s řemeslnou zdatností a vůči divákovi velmi vstřícnou sdělností vtahuje publikum do krajiny upadajícího světa a upadající mysli. Jenomže těmito prostředky lze „srdce temnoty“ zpřítomnit, odhalit jenom do určité a spíš malé míry a tu absenci uvnitř zamaskovat dalšími vnějšími efekty. Joker rozhodně není špatný film. Svým úporným a marným natahováním se po skutečné velikosti ale dost připomíná svého chorého hrdinu, předkládá obraz pekla, který působí jako nějaký černočerný disneyland. Ale možná právě tahle povrchnost a polopatismus mu otevře cestu ke kultovnímu statusu. Může se pro novou generaci diváků stát něčím na způsob Fincherova Fight Clubu, avšak jako kompliment tohle srovnání nemyslím.