Americkému hudebníkovi a mnohostrannému umělci Tomu Waitsovi bylo v sobotu sedmdesát let. Radostná zpráva. V životech mnoha pophvězd se dá vidět příběh zápasu s časem, urputné snahy popřít ho, vytvořit iluzi, že se zastavil. Znovu a znovu dokazovat, že nijak neumenšil něčí vitalitu, energii, pružnost, díky čemuž se sedmdesátník pohybuje na pódiu stejně mrštně jako zamlada a ani v jiných ohledech se nezměnil. Umělcovi vrstevníci v hledišti si pak mohou na chvíli připadat účastni toho nestárnutí, taky jim to „šlape jako zamlada“. Mladší pozorovatel na tom může najít ledacos směšného a snad i trapného, může si to užívat, pokud dokáže potlačit vědomí, že čas stejným způsobem pracuje i proti němu. Čímž se konečně dostáváme k Tomu Waitsovi.

Je to vzácný případ umělce, který s časem zápasit nemusí, čas je na jeho straně. Od počátku svojí kariéry se stylizuje do persony chlapíka omláceného životem, protaženého nejšpinavějšími kouty světa, schopného v nich najít upatlanou romantiku a zpívat o ní hlasem starce. S pokračujícím časem se jenom přibližuje věku, životnímu postoji vypravěčů svých písní, nemusí trénovat, pracovat na sobě, aby publiku dokazoval, že je stejně svěží jako zamlada, postupně a asi i bezpracně se stává stejně věkovitým, jako působil vždycky. A v posledních letech se tak děje v tichosti. Tom Waits o sobě nedává moc vědět, asi nemá důvod – všechno podstatné už třeba řekl a není důvod k tomu moc přidávat. I to je docela osvěžující v době, kdy permanentní zápas o pozornost publika se bere jako povinnost. Sejde z očí, sejde z mysli. Třeba si je Waits jistý, že ho z paměti fanoušků nic nevymaže, třeba je s tím sejitím z mysli srovnaný. Oba ty postoje by byly úctyhodné.

Pravda je přeceňovaná, říkal v rozhovorech. A jeho dráha jako kdyby dokazovala pravdivost toho tvrzení. Písně Toma Waitse vyprávějí příběhy smyšlených figur, jejich autor je pověstný svou schopností spřádat na pódiu i v rozhovorech pro média absurdní historky a teorie. Natočil sedmnáct desek – vesměs skvělých. Největším jeho dílem je ale persona Toma Waitse, kterou předvádí s pobavenou grácií. Ošuntělý chlapík nasáklý ginem s rukávem plným historek, který dokáže podat život na dně jako tu nejzábavnější eskapádu nebo ho naopak podat s přesvědčivou, otřískanou sentimentalitou. Člověk, který naplňuje romantickou představu tuláctví, toho nejsvobodnějšího životního stylu, je Homérem životního loserství, dokáže ho vyjádřit s ironií i citem. Možná proto má jeho hudba takový ohlas v Evropě, pro niž Amerika může představovat vysněnou zemi, kde toulat se je snadné a ztroskotat se dá se špinavou elegancí, kde místa, na nichž se scházejí ztroskotanci, vypadají, jako kdyby vypadla z obrazů Edwarda Hoppera. Ztroskotání příležitostně bolí, ale člověk se díky němu aspoň setká se zábavnými lidmi... Samozřejmě to bylo přitažlivé pro posluchače na téhle straně železné opony, pro něž toulat se, nechat se unášet životem byla nedosažitelná perspektiva, sladce přitažlivá a svobodná. Tom Waits si dost střeží svoje soukromí, jeho skutečný život může působit jako schovaný za hradbou historek. Už dlouho nepije, žije ve šťastném manželství, jeho manželka Kathleen Brennanová pro něj byla také velmi inspirativní spolupracovnicí, která mu pomohla najít v pozdějších fázích kariéry velice osobitý a přitom velice „jeho“ zvuk. Na zřejmě posledním turné Waitse mimo jiné doprovázeli jeho dva synové. Občas někdo napíše, že ta Waitsova stylizace je právě jenom to, že se za tou romantickou fasádou skrývá člověk o dost konvenčnější, než by jeho posluchači třeba čekali. Kdo ví. A je to jedno. Nakonec ani ta jeho sedmdesátka nemusí být úplně jistá. Ale pro jistotu gratulujeme.