Angela Merkelová zažívá svou největší politickou krizi

Psychická porucha v centru Evropy

Angela Merkelová zažívá svou největší politickou krizi
Psychická porucha v centru Evropy

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Od vypuknutí velké migrační krize v létě 2015 se to o ní psalo už několikrát, v těchto dnech však Angela Merkelová skutečně čelí tak vážné krizi, jakou v politice ještě nezažila. Z této poslední krize vyjde buď připravena o moc, nebo alespoň významně mocensky oslabena. Přivodila si ji tak trochu sama, tak trochu ji do ní zatáhl její ministr vnitra a předseda koaliční CSU Horst Seehofer. Půdu připravily události posledních měsíců: skandální poměry v pobočce azylového úřadu v Brémách a vraždy nezletilých dívek azylanty, naposled případ Susanne F. ve Wiesbadenu. Jejím vrahem je Iráčan, který měl být po odmítnutí žádosti o azyl dávno deportován, ale díky práci svého advokáta placeného státem nebyl.

Seehofer na vnitro přišel před třemi měsíci. V dubnu zjistil, že jeden z hlavních slibů vládního programu, jímž je zřízení sběrných center pro žadatele o azyl, není na dohled, neboť ho jednotlivé spolkové země sabotují. A tak začátkem června dokončil Masterplan Migration, seznam 63 bodů, s nimiž chce do německé azylové politiky vrátit řád, obecně ji zpřísnit. Plán dosud nebyl zveřejněn, bodů je známo jen několik, ale co se ví jistě, je to, že kancléřka se kousla na jediném z nich: vracet od hranic žadatele o azyl, kteří už byli zaregistrovaní v jiné členské zemi EU. Seehofer dal ultimátum: od 1. července začne na německých hranicích policie vracet běžence, pokud se Merkelové náhodou nepodaří sjednat v Evropě nějaké evropské řešení. Tím se dnes myslí bilaterální nebo trilaterální dohody, které by Německu umožňovaly azylanty vracet do zemí, kudy vstoupili do Evropy – tedy do Itálie, Řecka, případně Španělska.

Angela Merkelová se dnes podle všeho obává ztráty tváře. - Foto: Reuters

Pozice obou soupeřů jsou narýsované jasně. Merkelová si vyžádala a dostala čas do konce měsíce („Dejte mi dva týdny!“). Buď se tedy z Bruselu vrátí s prázdnýma rukama, následně ministr Seehofer vydá policii příkaz migranty z hranic vracet, načež ho kancléřka, která si nepřeje jednostranné, „národní“ řešení, odvolá z vlády. V tom případě ve vládě končí celá CSU a Merkelová bude stát před nutností koalici doplnit – teoreticky liberály, ale spíš Zelenými. Ti už se dopředu nabídli.

Nebo Seehofer příkaz skutečně vydá a Merkelová to spolkne s tím, že evropské řešení, jak právě zjistila, není možné. To by byl otřes pro její autoritu. Kritici budou říkat, že tohle přece bylo jasné už v půlce června a že řeči o evropském řešení byly tím, čím jsou u kancléřky vždycky: výmluva pro nicnedělání a odklad tvrdých rozhodnutí. Otřes autority, to je první měřítko, jímž dnes „nejmocnější žena planety“ poměřuje své vlastní kroky.

Je ještě třetí možnost, že Seehofer ustoupí, ta ale není pravděpodobná. Jeho Křesťansko-sociální unie by byla potupena tak, že by se z toho dlouho nevzpamatovala. V říjnu CSU čekají doma v Bavorsku zemské volby, zprava na ni dotírá Alternativa pro Německo (AfD). CSU si dělá nárok na absolutní většinu, té se za příznivých okolností dá dosáhnout už od 42, 43 procent, v průzkumech dnes mívá kolem 40 procent. AfD vedená v Bavorsku radikálním českým emigrantem Petrem Bystroněm je na 12 procentech, někdy i víc.

CSU je od svého založení po válce regionální strana s celostátními ambicemi, bez suverénního postavení v Bavorsku ale nebude v Německu ničím, pokud by se neodhodlala kandidovat po celém Německu a konkurovat své sesterské CDU. Průzkum z minulého týdne naznačil, že by Merkelové ukrojila skoro polovinu jejích voličů, nicméně takový krok by vyžadoval mentální revoluci a organizačně náročnou výstavbu infrastruktury.

Poslední zteč

Pochopitelně nejvíc pozornosti po celé Evropě na sebe strhává do kouta zahnaná Angela Merkelová. Průzkum pro deník Die Welt z minulého týdne naměřil, že 75 procent Němců nevěří, že by se jí do konce června skutečně podařilo bájné evropské řešení nalézt. Kancléřství v Berlíně rozjelo hektickou ofenzivu. Nejdřív za podporu v azylové politice kývla Merkelová francouzskému prezidentovi Emmanuelu Macronovi na zřízení dodatečného rozpočtu pro eurozónu, prý jen v dvouciferných miliardách eur. Tím dál rozezlila své koaliční partnery z CSU, v Německu bylo francouzské tažení tímto směrem sporné, Merkelová Macronovi kývla, aniž se o tom se zbytkem koalice radila. 

Pak ústy prezidenta Evropské komise Jeana-Clauda Junckera nechala Merkelová pozvat několik západoevropských zemí (plus předsedající Bulharsko) na minisummit 24. června. Nakonec se sešlo 16 států z 28, chyběl celý Visegrád, Británie a několik dalších, nicméně z tohoto předsummitu žádné zázračné řešení nevyšlo. Kromě přitvrzování na vnější hranici Unie, jež Německo zatím v interních jednáních pasivně sabotovalo, ale teď možná kancléřce nezbude nic jiného než posun tímto směrem prodávat jako své vítězství. Poněvadž nic moc jiného na konci své diplomatické ofenzivy v rukou mít nebude.

Takový nedomrlý výsledek by každopádně Seehoferovi dával příležitost spustit svůj Masterplan. A pak se děj vůle boží.

Německý ministr vnitra a předseda CSU Horst Seehofer. - Foto: Reuters

Jen částečná korekce roku 2015

Střet je veden tak intenzivně, až vzniká dojem, že Merkelová odvrací Seehoferovy snahy hranici pro migranty úplně, hermeticky uzavřít. Takový dojem je naprosto zavádějící. I kdyby ministr vnitra uplatnil svůj plán, bude vstup zamítnut maximálně 20 procentům běženců, kteří dnes do Německa přicházejí. Pravda je totiž taková, že zhruba 80 procent těch, kdo na své pouti Schengenem dojdou až sem, prochází Evropou, aniž se kdekoli registrují. Nejtypičtější je trasa do Německa přes Rakousko z Itálie. Po vylodění v nějakém italském přístavu typický migrant projde jakýmsi úvodním přijímačem, tedy absolvuje zdravotní vyšetření, dostane najíst a provizorní nocleh. Registrace, snímání otisků prstů neprobíhá okamžitě po vylodění v Itálii, může být na řadě v řádu několika dní. Většinou k tomu už nedojde, běženec se mezitím stačil vytratit. Můžeme předpokládat, že s porozuměním italských úřadů, které nemají zájem, aby se všichni tito boat people hromadili v Itálii. Seehoferův návrh je krátkodobě nevýhodný pro jiné členské země včetně České republiky a mnohem víc pro země typu Itálie, které se dostanou pod větší tlak přebírat odmítnuté běžence. Nicméně Řím v první fázi střetu s Merkelovou Seehofera podpořil, stejně jako Vídeň. Proč? Protože Seehofer ztělesňuje celkově tvrdší přístup, který dlouhodobě povede k poklesu migrace do Evropy, což je pro tranzitní státy důležitější než krátkodobé těžkosti.

Onen dvacetiprocentní běženec, který se dostane do evropské databáze otisků Eurodac, je už navždy v systému a podle platných procedur (Dublin III) by měl být odkudkoli v EU vracen do země, kde byl zaregistrován. (Kdo je zaregistrován, a přesto se vyhýbá podání žádosti o azyl v Itálii, neboť chce o azyl požádat až v přívětivějším Německu, je podle dublinské legislativy ilegál a měl by být deportován do země, z níž do EU přijel.)

Takže pokud jde o příliv žadatelů o azyl, Seehoferův návrh postihuje necelou pětinu případů. Ten, komu se podaří nedat na své pouti do Německa žádost o azyl ani otisky prstů, se už pak nepotřebuje prokazovat žádnými dokumenty. Tak to policii v září 2015 ústně nařídil tehdejší ministr vnitra Thomas de Maizière. Brizantní tehdy na de Maizièrově instrukci, kterou ministr vydal na pokyn kancléřky, byla právě rezignace na požadavek, že se žadatel musí vykázat něčím, co umožní jeho identifikaci. To trvá dál, ani Seehofer se tedy v tomto ohledu nevrací před rok 2015.

Kancléřčin tábor na věcně skromný ministrův návrh kontruje evropským předpisem, podle něhož musí členský stát EU vpustit do svých hranic každého žadatele o azyl, aby vůbec mohl začít zjišťovat, jestli žadatel udává správné údaje. Je to nepřesvědčivá právničina, která ignoruje fakt, že výrazná většina těch, kdo takhle do Německa vstoupili, a to se v posledních letech jasně ukázalo, může počítat s tím, že úřady jej už nebudou umět dostat ven. Ignoruje i vývody ústavních právníků, jako je bývalý předseda Spolkového ústavního soudu Hans-Jürgen Papier. Podle něho Dublin III sice povoluje, aby na sebe břemeno azylového řízení vzal i jiný než frontový členský stát, kudy žadatel do EU přišel, v tom případě ale musí aplikovat vlastní zákony, tedy německou ústavu a německý azylový zákon. A v těch stojí to, co se snaží prosadit Seehofer. Ve sporu, o který se rozhořela taková politická bitva, je tedy právnicky jasno.

Druhá kategorie lidí, jíž Seehofer plánuje už na hranicích zakázat vstup, jsou běženci z Německa už deportovaní, buď proto, že jejich žádost byla zamítnuta, nebo proto, že spáchali trestný čin, případně je tajné služby vyhodnotily jako bezpečnostní riziko (většinou islámský terorismus). Zní to až neuvěřitelně, ale policejní statistika citovaná v těchto dnech deníkem Bild uvádí, že od ledna 2017 spolková policie registruje měsíčně v průměru sto případů odmítnutých azylantů, kteří mají zákaz vstupu, a přesto jsou vpuštěni. Tady se právničina vyřádila v úvaze, že je třeba přezkoumat, zda se mezitím v žadatelově životě neobjevily nějaké důvody, pro něž jim úřady budou muset tentokrát azyl udělit.

Neuvěřitelné je i to, že když Merkelová v prvních dnech konfliktu se Seehoferem potřebovala ukázat ochotu ke kompromisu, slavně přistoupila na to, že odmítnutí a deportovaní azylanti tedy budou na přechodech skutečně vraceni. A ještě neuvěřitelnější je její „přiznání“, že o takových případech před konfliktem se Seehoferem vůbec neslyšela.

Strach

Zbývá odpověď na záhadu, proč, když je vracení už registrovaných běženců jen menší část řešení, se zrovna tady Merkelová zasekla. V málo známé, byť spolehlivě dokumentované epizodě migrační krize, 13. září, tedy týden po slavné větě „Zvládneme to / Wir schaffen das“, koaliční předáci v Berlíně s kancléřkou v čele dospěli k odhodlání hranici zavřít. Všechno bylo přichystané, na hranice s Rakouskem byla vrtulníky dopravena spolková policie z celého Německa, byla přichystána příslušná technika a byl taky naformulovaný patřičný rozkaz – jen ho nakonec ministr vnitra nebyl ochoten podepsat a kancléřka nebyla ochotna mu to nařídit. Jednak z obavy, že rozkaz by šlo napadnout právně, jednak, a to především, ze strachu před obrázky chaosu, zmatku a úředního násilí večer v televizních zprávách. Německá politika je prostoupena nepředstavitelným strachem z toho, že by mohla vypadat nehumánně. Merkelová se dnes podle všeho obává ztráty tváře, toho, že její ministr vnitra začne odmítat běžence a půjde to, přestože ona tehdy svou nerozhodnost zdůvodňovala i tím, že hranice uhlídat nelze.

Kanlcéřka nechce ztratit tvář, ale taky chce zůstat populární u voličů, což znamená nepřikládat už pod kotel nálad veřejnosti. Stopy tohoto schizofrenního rozpoložení najdeme od roku 2015 v jejích výrocích opakovaně. Postupně na margo migrační krize řekla: „Zvládneme to“ – „Kdybych se musela stydět za to, že ukazujeme humánní tvář, nebyla by to moje země“ (oba výroky září 2015) – „Situace z roku 2015 už se nesmí opakovat“ (2016), ale potom zase vzpurné „Ani zpětně nevidím, co bych měla udělat jinak“ (2017).

Ve sporu se Seehoferem Merkelová trvá na tom, že německý pohraničník nikoho, kdo vyřkne slovo azyl, nevykáže za hranice, nicméně v březnu 2016 uzavřela dohodu s tureckým prezidentem Recepem Erdoğanem, aby za tři miliardy eur u sebe v přeplněném Turecku zadržoval syrské a další uprchlíky. Veřejně kritizovala Rakousko, které tehdy těsně před jejím paktem s Erdoğanem zorganizovalo uzavření balkánské trasy (což logicky muselo přispět k Erdoğanově ochotě, věděl, že po zavření Balkánu pro běžence už ho Merkelová nebude tolik potřebovat). Kancléřka odmítá vzít výslovně zpět de Maizièrovu instrukci z léta 2015, nicméně v některých případech – letos jich bylo 2500 – bývají běženci bez dokumentů vraceni do Rakouska. Ale nedej bože, aby se podmínka mít u sebe doklady stala součástí oficiální azylové politiky.

Symptomatická byla věta, která jí ujela před dvěma týdny ve veřejnoprávní televizi: Maďarsko „svým způsobem dělá práci“ za nás, myšleno za vyspělejší část Evropy, která nesnese pomyšlení, že by se proti běžencům opevňovala ploty, jaké na maďarsko-srbské hranici postavil Viktor Orbán. U Angely Merkelové lze vysledovat zvláštní formu humanistického pokrytectví. Potřebuje, aby se určité věci děly, ale prosím pěkně, dál od mých oken, aby ke mně ty nutné nepěkné kroky nedoléhaly. Je to vývoz špinavé práce, podobně jako když Evropa vyváží průmysl a s ním emise oxidu uhličitého do Číny, kde si nechá levně vyrábět zboží, a ještě se tváří, že při tom zachraňuje planetu. Tato psychická porucha v kancléřském úřadě není sice jediný důvod krize, kterou velká migrační vlna z roku 2015 v Evropě způsobila, ale patří k těm hlavním.