Předvídat v tuto chvíli výsledek amerických voleb by bylo značně neprozíravé. Stačí si vzpomenout na ty předcházející – kdo před čtyřmi roky za pravděpodobného vítěze označil Donalda Trumpa, byl v očích ostatních (včetně mě) za blázna. Po dvojích demokratických primárkách se ale dá s určitostí říct jedno: stoupenci té partaje se chovají jako lidé, jejichž odhodlání nechat se porazit je natolik neochvějné, až by to snad bylo hodno nějaké lepší věci. Jistě to souvisí s celkovým stavem tábora stoupenců demokratů, který se obrací proti stranickému establishmentu, v tom ohledu ostatně jde ve stopách těch, kteří se zvolením Trumpa také obrátili proti ustáleným partajním strukturám. Destruktivní styl politiky, který demokraté zatím v primárkách předvádějí, ale také vychází ze způsobu, jímž politiku chápe a provozuje v demokratickém táboře sílící aktivistická levice.

Po primárkách v Iowě a New Hampshire jsou demokraté roztříštění, zatím nejsilnější jsou socialista tradičního ražení Bernie Sanders, dlouhodobě jeden z favoritů, a překvapivě Pete Buttigieg, někdejší starosta menšího města v Indianě, který je považován za stoupence umírněnějšího křídla. Dříve favorizovaní Joe Biden a Elizabeth Warrenová, zdá se (alespoň v tuto chvíli), směřují ke krachu. Rozhodnuto ale ještě zdaleka není, pole kandidátů je relativně vyrovnané – například Sanders v New Hampshire vyhrál už v roce 2016, tehdy ale porazil Hillary Clintonovou o 22 procent, Buttigiega ovšem jen o procento a půl. Primárky jsou boj, v němž do sebe kandidáti a jejich příznivci také „šijí“ – na tom není nic nenormálního. Očekává se však, že po skončení výběru kandidáta se všichni sjednotí za vítězem. V minulých volbách se tak nestalo, po hořkém střetu mezi Clintonovou a Sandersem v primárkách víc než pětina Sandersových stoupenců k volbám buď nepřišla vůbec, anebo rovnou volila Trumpa (to mohlo způsobit porážku demokratické kandidátky v Michiganu, Wisconsinu a Pensylvánii, která ji stála volby). A i v letošní kampani mají demokraté dobře našlápnuto k rozkolu, slovní agrese především ze strany mladých Sandersových stoupenců dosahuje míry, přes niž by se přinejmenším část konkurence v případě socialistova vítězství nemusela přenést. A je těžké si představit, že by lidé, kteří se teď projevují tak zavile, byli schopni v případě Sandersovy prohry přes tu porážku přenést. Mladá levice o Buttigiegovi mluví zle a nenávistně, často je zpodobňovaný jako krysa, někdy dojde i na opravdu hrubou homofobii (Buttigieg je gay). Kdyby se tímhle způsobem projevovali lidé z Trumpova tábora, byl by oheň na střeše. Mosty se zvesela pálí. A vlastně není divu.

Americká mladá a na sociálních sítích aktivní levice vnímá politiku jako snahu o dosažení dominance, není pluralistická, její vytouženou metou je anihilace všech politických sil a proudů, a pokud v nějakém prostředí dosáhne moci, chová se podle toho. Politiku vnímá přes důsledně moralizující filtr – každý, kdo není nebo někdy v minulosti nebyl v souladu se všemi představami, jež momentálně (jsou dosti proměnlivé) sdílí, je zlý. A vůči zlu je nutné bojovat, zničit jej, ne s ním uzavírat kompromisy. V rámci boje se zlem je pak dovoleno vše – včetně věcí, jež u druhých musejí být mocensky postihovány (rasismus, sexismus a podobně). V demokracii se tímhle způsobem uspět nedá, alespoň pokud je politická soutěž volná. Progresivní levici ale jako kdyby o vítězství – ve smyslu přetažení většiny na svou stranu – ani nešlo, primárním cílem jako by bylo udržení „čistoty“ vlastních řad, pocitu nadřazenosti. Současná sílící kultura narcismu má zjevně všelijaká omezení – v narcisových očích bude mít ego a jeho potřeby vždy přednost před nějakým společným cílem. Narcistní revolucionáři často sabotují svoje vyhlídky na vítězství – taky tím, že jejich revoluce požírá své děti dřív, než vyhraje. Někdo by jim měl vysvětlit tu správnou posloupnost. Anebo radši ne.