komentář

Američtí demokraté a jejich odhodlání prohrát

komentář
Američtí demokraté a jejich odhodlání prohrát

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Předvídat v tuto chvíli výsledek amerických voleb by bylo značně neprozíravé. Stačí si vzpomenout na ty předcházející – kdo před čtyřmi roky za pravděpodobného vítěze označil Donalda Trumpa, byl v očích ostatních (včetně mě) za blázna. Po dvojích demokratických primárkách se ale dá s určitostí říct jedno: stoupenci té partaje se chovají jako lidé, jejichž odhodlání nechat se porazit je natolik neochvějné, až by to snad bylo hodno nějaké lepší věci. Jistě to souvisí s celkovým stavem tábora stoupenců demokratů, který se obrací proti stranickému establishmentu, v tom ohledu ostatně jde ve stopách těch, kteří se zvolením Trumpa také obrátili proti ustáleným partajním strukturám. Destruktivní styl politiky, který demokraté zatím v primárkách předvádějí, ale také vychází ze způsobu, jímž politiku chápe a provozuje v demokratickém táboře sílící aktivistická levice.

Po primárkách v Iowě a New Hampshire jsou demokraté roztříštění, zatím nejsilnější jsou socialista tradičního ražení Bernie Sanders, dlouhodobě jeden z favoritů, a překvapivě Pete Buttigieg, někdejší starosta menšího města v Indianě, který je považován za stoupence umírněnějšího křídla. Dříve favorizovaní Joe Biden a Elizabeth Warrenová, zdá se (alespoň v tuto chvíli), směřují ke krachu. Rozhodnuto ale ještě zdaleka není, pole kandidátů je relativně vyrovnané – například Sanders v New Hampshire vyhrál už v roce 2016, tehdy ale porazil Hillary Clintonovou o 22 procent, Buttigiega ovšem jen o procento a půl. Primárky jsou boj, v němž do sebe kandidáti a jejich příznivci také „šijí“ – na tom není nic nenormálního. Očekává se však, že po skončení výběru kandidáta se všichni sjednotí za vítězem. V minulých volbách se tak nestalo, po hořkém střetu mezi Clintonovou a Sandersem v primárkách víc než pětina Sandersových stoupenců k volbám buď nepřišla vůbec, anebo rovnou volila Trumpa (to mohlo způsobit porážku demokratické kandidátky v Michiganu, Wisconsinu a Pensylvánii, která ji stála volby). A i v letošní kampani mají demokraté dobře našlápnuto k rozkolu, slovní agrese především ze strany mladých Sandersových stoupenců dosahuje míry, přes niž by se přinejmenším část konkurence v případě socialistova vítězství nemusela přenést. A je těžké si představit, že by lidé, kteří se teď projevují tak zavile, byli schopni v případě Sandersovy prohry přes tu porážku přenést. Mladá levice o Buttigiegovi mluví zle a nenávistně, často je zpodobňovaný jako krysa, někdy dojde i na opravdu hrubou homofobii (Buttigieg je gay). Kdyby se tímhle způsobem projevovali lidé z Trumpova tábora, byl by oheň na střeše. Mosty se zvesela pálí. A vlastně není divu.

Americká mladá a na sociálních sítích aktivní levice vnímá politiku jako snahu o dosažení dominance, není pluralistická, její vytouženou metou je anihilace všech politických sil a proudů, a pokud v nějakém prostředí dosáhne moci, chová se podle toho. Politiku vnímá přes důsledně moralizující filtr – každý, kdo není nebo někdy v minulosti nebyl v souladu se všemi představami, jež momentálně (jsou dosti proměnlivé) sdílí, je zlý. A vůči zlu je nutné bojovat, zničit jej, ne s ním uzavírat kompromisy. V rámci boje se zlem je pak dovoleno vše – včetně věcí, jež u druhých musejí být mocensky postihovány (rasismus, sexismus a podobně). V demokracii se tímhle způsobem uspět nedá, alespoň pokud je politická soutěž volná. Progresivní levici ale jako kdyby o vítězství – ve smyslu přetažení většiny na svou stranu – ani nešlo, primárním cílem jako by bylo udržení „čistoty“ vlastních řad, pocitu nadřazenosti. Současná sílící kultura narcismu má zjevně všelijaká omezení – v narcisových očích bude mít ego a jeho potřeby vždy přednost před nějakým společným cílem. Narcistní revolucionáři často sabotují svoje vyhlídky na vítězství – taky tím, že jejich revoluce požírá své děti dřív, než vyhraje. Někdo by jim měl vysvětlit tu správnou posloupnost. Anebo radši ne.

15. února 2020