S ministrem spravedlnosti Pavlem Blažkem o energetické krizi a justici

Pokud se nevyřeší energetická krize, EU se rozpadne před očima

S ministrem spravedlnosti Pavlem Blažkem o energetické krizi a justici
Pokud se nevyřeší energetická krize, EU se rozpadne před očima

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Rostoucí ceny energií, které se rychle vymykají i těm nejčernějším představám, se rychle stávají hlavním politickým tématem. Přesto se zdálo, že vláda je velmi pasivní, slibovala dílčí řešení, zatímco se šířily zprávy, že v zimě budou muset zavřít školy a nemocnice nebudou mít na zaplacení elektřiny. To se změnilo předminulý pátek, kdy v Poslanecké sněmovně rázně vystoupil ministr spravedlnosti Pavel Blažek. „Pokud se nevyřeší krize v energetice, tak je ohrožen politický systém této země,“ prohlásil. Dodal, že vláda musí nalézt způsob, jak zastropovat marže v energetice. O důsledcích svého vystoupení a i justičních tématech mluví v následujícím rozhovoru.

Začnu aktualitou. Jak hodnotíte víkendovou protivládní demonstraci, na které se sešlo 70 tisíc lidí? Premiér Fiala prohlásil, že ji svolaly proruské síly.

Byl to určitý odraz situace ve společnosti, před jejíž nebezpečností pro budoucnost jsem varoval ve sněmovně. Se svolavateli akce nesouhlasím v ničem, ale nechci se nijak dotýkat účastníků demonstrace a doufám, ze mnozí pochopili, že vyjadřovat své znepokojeni by příště neměli pod vlajkou cizí mocnosti.

V onom projevu ve sněmovně jste varoval bezmála před celoevropskou revolucí. Co vás k tomu vedlo?

Vedla mě k tomu drobná znalost dějin, jednoduché použití historie, které ukázalo, že žádná demokracie nikdy nepřežila bez fungující ekonomiky. A současně, pokud roste pocit nejistoty a strachu, tak je demokracie vždy ohrožena. Ovšem to neznamená, že musí zaniknout. V našem obyvatelstvu – a myslím, že i v obrovské části Evropy – roste pocit strachu a nejistoty z toho, co přijde, což souvisí kromě jiného hlavně s obrovským růstem cen energií a s jejich nedostatkem.

Není ale neobvyklé, že s takovýmto zásadním prohlášením ohledně energetiky přichází ministr spravedlnosti, a ne třeba ministr průmyslu?

Tohle je věc, kterou musí řešit celá vláda. To znamená, dívejme se na to řečí ústavy, my jsme všichni členové vlády. A toto už přesahuje jednotlivé resorty. Já jsem vystoupil po pár řečnících z řad opozice, a protože z koalice nikdo nevystupoval, tak jsem se rozhodl, že vystoupím já. Byl jsem velmi překvapen ohlasem, jaký ten projev vyvolal.

V minulých dnech se věci daly do pohybu. Myslíte, že je to i díky vaší intervenci?

Ony byly v pohybu už delší dobu, ale bylo to pravděpodobně málo vidět. Svým projevem jsem odstartoval razantnější vyjádření členů vlády, že se té situaci opravdu věnují. A věnuji se tomu i já. V pátek jsem předložil premiérovi právní návrh na zastropování cen energií – a teď myslím národní zastropování cen energií. Zatím jsme pořád slýchávali, že to z právních důvodů nejde. Přihlásila se mi spousta odborníků jak z oboru ekonomie, energetiky, tak i práva a pokusili jsme se dát dohromady návrh, který jsem odeslal premiérovi. A pokud by selhalo řešení na evropské úrovni, bude tak náš stát, podle mě, připraven na řešení národní. Stejně jako nepochybně budou připraveny ostatní státy v Evropské unii, protože nezbývá nic jiného.

A nakolik věříte v nějaké evropské řešení? Protože zkušenost zatím ukazuje, že ve chvíli, kdy jde do tuhého, tak se každý stará především o sebe. Viděli jsme to například na začátku pandemie covidu, kdy si státy navzájem kradly dodávky roušek a dalšího ochranného vybavení. Věříte, že tentokrát to bude jinak?

Myšlenka jednotné unie vznikla na základě zkušeností z druhé světové války. Jejím základním cílem bylo zabránit konfliktům mezi státy, zejména mezi Německem a Francií. Ale nejenom. Vzniklo to na základu pokusu o vytvoření vzájemné důvěry mezi nejenom těmito státy a národy, že jsou schopny tyhle problémy překonat. Z toho plyne, že pokud se opět Evropa uzavře do velmi sobeckých národních zájmů, tak je logické, že Evropská unie ztratí důvěru obyvatelstva v mnoha státech EU jako jakási nepotřebná věc. Doufám, že se politici, zejména v Německu, které, nebudeme si nic nalhávat, je hlavní evropskou zemí v rámci EU, spoluurčuje základní politiku, tak pokud se politici v Německu v tomto smyslu neprobudí, může se stát, že ten projekt, který Německo tak dlouho podporovalo, se rozpadne před jejich očima.

Vy jste sice mluvil o tom, že se děly věci v pozadí, které nebyly tak vidět, nicméně na veřejnosti vláda působila po celý rok dost pasivně, na rozdíl třeba od Francie a Slovenska, které zastropovaly ceny.

Řekl bych, že pasivní nejsme, ale vláda se víc věnovala tomu, aby vůbec nějaká energie tady byla, to znamená hlavně plyn. Myslím, že obyvatelstvo se začalo ptát, za jakou cenu nejen plyn případně bude. Toto se vysvětlovalo málo. A až v podstatě v období léta se ukázalo, že se také může stát, že stát se svými plány, jak pomoci obyvatelstvu finančně, na to nebude mít prostředky, protože ty ceny rostou do neuvěřitelných výšin. To znamená, že musí hledat jiné řešení, a to takové, aby peníze pokud možno zůstaly u obyvatelstva. Proto mluvím o zastropování.

Má se týkat jenom domácností?

Mluvilo se hodně o obyvatelstvu, to znamená, aby lidé měli doma čím topit a čím svítit, ale podnikatelé získali dojem, že vláda nepřipravuje žádné řešení pro ně. Zastropování se musí týkat i podnikatelů, protože pokud začnou krachovat, ať už malí, střední, nebo větší firmy, tak to samozřejmě vyvolá další a další sociální problémy. To znamená, i podnikatelé musejí slyšet, že vláda myslí i na ně. Tím neříkám, že je bude všechny dotovat, ale musí se snažit a pomáhat jim, seč může, aby nekrachovali jen proto, že se zdražuje energie, přestože jinak jde o úspěšné podniky.

Vaše vláda jde z krize do krize. Nastoupila uprostřed pandemie koronaviru, a jen co to odeznělo, vypukla válka na Ukrajině a s ní spojená energetická krize. Do toho nejrůznější skandály, nyní například kauza Mlejnek. Jaká je nálada ve vládě?

Mezilidsky jsou vztahy ve vládě dobré. Také ještě nefunguje tak dlouho. Vztahy se většinou zhoršují v čase, takže mezilidsky si podle mě nikdo nemá na co stěžovat. Vztahy jsou kolegiální a dobré. Pokud jde o krizi energetickou, tak jeden z důvodů, proč mluvím, jak mluvím, je ten, že najít řešení musí být otázka týdnů, možná dnů. Tam není na nic čas. Vláda si vážnost doby naplno uvědomuje v posledních týdnech. Předtím se mnohým zdálo, že se to nějakým způsobem dá vyřešit bez nějakých dramatických a možná nestandardních postupů. Teď už to tak nevypadá. Pokud jde o kauzu Mlejnek, odpovím úplně jinak. Myslím si, že docela mezi lidmi jsem, a na pana Mlejnka se mě nikdy nikdo neptal. Lidé se mě neustále ptají na ceny energií, válečný konflikt na Ukrajině, na nic jiného se občané neptají. To znamená, chápu, že ta kauza Mlejnek do značné míry zaplavila mediální prostor. Ale fakt si nemyslím, že to je hlavní starost občanů. Není.

Kauza Mlejnek také souvisí s kauzou Dozimetr. Tu doprovází již tradiční nešvar politicky exponovaných vyšetřovaní, totiž úniky ze spisů. Vy sám jste to kritizoval a říkal, že zvažujete změnu zákona. Postupuje to nějak?

Zaprvé se úniky vyšetřují, to tak nebývalo vždycky. Šetří je Vrchní státní zastupitelství v Praze ve spolupráci s GIBS. Myslím si, že dojdou k nějakým závěrům. Už jsem několikrát řekl, že to vypadá, že úniky nemusejí být od orgánů činných v trestním řízení. Jsem si téměř stoprocentně jist, že nejsou od státních zástupců. U policie to úplně tvrdit nemohu, ale neznám, jak probíhá šetření. No a v téhle věci je strašně moc obviněných a víme, že třeba jeden z těch obviněných od začátku chodí do jednoho média vyprávět, jak to podle něj bylo. Pokud jde o změnu zákona, o tom se diskutuje a mám zpracovaný materiál, jak je to upraveno v některých zemích s delší tradicí demokracie; a v mnoha státech EU je to trestný čin. To znamená, že i novinář, který zveřejnil informaci, která je v přípravném řízení neveřejná, může být trestně stíhán. Tak to ty státy řeší běžně. A mimochodem, úniky jsou tam také mnohem méně časté. Rád bych zdůraznil, že to není jenom o tom, že samozřejmě velice ztěžují život a přinášejí mediální lynč obviněným, kteří nakonec mohou být uznáni jako nevinní před soudem, ale podle judikatury už mnoha států Evropské unie také mohou ovlivňovat rozhodování soudců, a to už je problém. Když soudci dennodenně čtou v médiích, že někdo je takový nebo makový, tak je to při rozhodování může ovlivnit. A to je samozřejmě problém. To znamená ti, kteří to zveřejňují a kteří to vynášejí, nakonec poškozují trestní řízení jako celek.

Takže si dovedete představit systém jako v Anglii, kdy v určitých kriminálních případech je zakázáno médiím přinášet poznatky, jež by mohly ovlivnit soud od momentu obvinění a až po vynesení rozsudku?

U nás platí zásada, nechť před soudem je všechno veřejné. Ale do soudního řízení by nemělo být venku vůbec nic, protože to narušuje rovné postavení obou stran. Ať do jednání soudu všechno ví obžaloba, orgány činné v trestním řízení a ať všechno ví obhajoba. Teprve před soudem se mají všichni všechno dovědět, včetně veřejnosti, abychom si mohli zkontrolovat nejen soudní, ale celé trestní řízení. Tam má být zveřejněno úplně vše. Pokud tedy náhodou nejde o nějaké skutečnosti, které jsou tajné na základě zvláštních zákonů, aby se nepoškodil stát.

Nebojíte se reakce médií, která tyto úniky hojně využívají? Mohou tvrdit, že jde o jejich omezování.

Ministr spravedlnosti, který se bojí médií, když použiji váš termín, nemá v této budově co dělat ani jednu vteřinu. Toto ministerstvo existuje proto, aby zde nebyla mediální spravedlnost, aby zde nebylo to, čemu se za komunismu říkalo lidová spravedlnost, ale aby tu byla zákonná spravedlnost. Od toho ministr nemá uhnout ani o milimetr, nebo tady nemá co dělat. Klidně se může stát, že ministr spravedlnosti prostě nebude populární politik, ale s tím musí každý, kdo tu funkci přijme, počítat dopředu. Velmi často se dostává ministr spravedlnosti do střetu s veřejným míněním. Dovolte mi jednoduchý příklad. Když diváci uvidí v televizi nějakou otřesnou vraždu a dovědí se současně, že obžalovaný z této vraždy byl zproštěn obvinění, jelikož na to nebyly důkazy, tak samozřejmě 90 procent národa je rozhořčeno, jak soudy špatně fungují. Ministr spravedlnosti je tu od toho, aby hájil soudy, pokud postupují podle zákonných, nikoli jakýchkoli jiných kritérií či vlivů. Popularitu si tím ovšem často nezíská.

Nedávno jste obměnil vedení na Vrchním státním zastupitelství v Olomouci a také jste zkritizoval jeho fungování, hlavně co se týče hospodaření a efektivity. Ale nehraje tady svou roli i zásah na Úřadu vlády v roce 2013?

Ale nehraje. Zaprvé obměnil... Pan doktor Ištvan rezignoval sám, jeho náměstek Komár také. To nebylo tak, že by je někdo odvolával. Myslím si, že nový šéf VSZ v Olomouci Radim Daňhel je velmi schopný člověk. Je také z jiné právnické generace. S rokem 2013 to nesouvisí vůbec, protože já jsem některé jevy na Moravě obecně, pokud jde o kvalitu trestních řízení, kritizoval v minulosti jako poslanec mnohokrát. A pokud jde o to, co jsem zveřejnil, tak jsem prostě jenom položil na stůl některá čísla a vedle jsem položil čísla z VSZ Praha, což je jediné možné, co se dá srovnávat. Přesnost a správnost dat nikdo nikdy nezpochybnil. Jediné, o čem se okrajově vede diskuse, je, jestli ty dva úřady lze srovnávat. Ale ta čísla ať si každý vyhodnotí sám. A je dobře, že byla zveřejněna.

Takže další změny nechystáte?

Ani nemohu. Jediné, co mohu dělat, když někdo odstoupí, tak na návrh jmenovat někoho jiného. Ministr nemá pravomoc bez návrhu odvolávat kohokoli ze soustavy státního zastupitelství. Nemám-li návrh ze soustavy státního zastupitelství, abych někoho odvolal, tak nikoho odvolávat nemohu. Jediné, co mohu, je v koordinaci s příslušným útvarem státního zastupitelství jmenovat na uvolněná místa funkcionáře, anebo je také mohu nejmenovat. To je na mém rozhodnutí. Takže nechystám nic, protože ani nemohu.

Má vrchní státní zástupkyně v Praze Lenka Bradáčová stále vaši důvěru? Narážím nyní hlavně na kauzu Vlasty Parkanové a letadel CASA, kdy po osmi letech soudního řízení, které jí zničilo pověst a zdraví, byla Parkanová soudem zproštěna obvinění. Nedávno v rozhovoru pro Aktuálně Lenka Bradáčová neprojevila lítost a prohlásila, že s rozsudkem nesouhlasí.

Lenka Bradáčová nebyla u vzniku té kauzy, to ještě na vrchním státním zastupitelství nepracovala. Zahajovali to její předchůdci. Do spisu jsem se díval. Délka řízení byla hodně způsobena soudy, nikoli státními zástupci. Obžaloba byla podána docela brzo a pak vlastně docházelo k tomu klasickému soudnímu ping-pongu, který řízení nesmírně prodlužoval. S paní doktorkou jsem o tom hovořil, má na rozhodnutí jiný právní názor, ovšem nikoli kvůli osobě Vlasty Parkanové, ale z obecných důvodů. Můj pohled je odlišný v tom, že vždycky vidím jednotlivce, který je dlouho v podstatě „týrán“ státem, jeho orgány. A tady délka byla příliš velká. Ale když se ptáte na to, jestli v ni mám důvěru, tak mám. Jednak ji znám už mnoho let. A zadruhé je to žena, která v práci odevzdává skutečně maximum. Podle toho, co mohu říci, je nesmírně vzdělaná, velice pracovitá. Je ovšem ale zcela legitimní vést debaty o tom, jestli práci dělá dobře, a podle mě ji dělá dobře. U každého veřejného funkcionáře je správné vést debatu o jeho veřejné činnosti. Každý má právo na svůj názor. Za celkovým výkonem Lenky Bradáčové osobně stojím. Opakuji, že i kdybych byl nespokojen s jakýmkoli vedoucím funkcionářem v té soustavě, nemám šanci ho bez návrhu odvolat. To je potřeba také říci. Ale ani by mě nenapadlo odvolávat zrovna Lenku Bradáčovou.

Dlouho trvající soudní řízení je ale také chronický problém zdejší justice.

Podle všech kritérií u nás průměrná délka soudního řízení není dlouhá. Problém je v tom, že veřejnost se dovídá právě o těch delších, která jsou buďto složitější, anebo opravdu to ty soudy vyřizují laxně. To se většinou řeší. Kdysi bylo číslo, že u nás je zhruba nějakých 300 tisíc trestních oznámení za rok, z toho se sto tisíc zahajuje. To jsou čísla trošku starší, ale bude to podobné. Jestliže z těch sto tisíc zahájených soudních řízení ví veřejnost tak o pěti, potom o těch 99 995 neví nic. Ta pravděpodobně probíhají standardně. Otázka vždy je, jakým způsobem řešit jednotlivá pochybení. Jestli je to chyba na straně soudce, tak by měl zasahovat předseda příslušného soudu, protože ministr nemá šanci se to dovědět, pokud mu to někdo nenapíše nebo pokud neuvidí v televizi a dalších médiích, že řízení trvá dlouho. Ale obecně na tom nejsme špatně. Byť uznávám, že jsou případy, které volají po zodpovědnosti těch, kdo to vedou dlouho, protože se bojí rozhodnout. Soudce je od toho, aby se nebál rozhodovat. V soudní sestavě je alibismus nepřijatelný, protože vede právě k tomu, že se prodlužují soudní řízení, vznikají tím státu škody, ale zejména vznikají účastníkům těch řízení nejenom hmotné škody, ale i psychické a další. Je to hodně na odpovědnosti předsedů příslušných soudů, kteří na to mají dohlížet, případně dávat kárné žaloby a případně se snažit, aby ti, kdo soudí špatně nebo se bojí rozhodovat, vůbec nesoudili. To mají v rukou oni a kárné senáty.

Nyní se také přetřásala v médiích kauza Novotný, kdy vás Soudcovská unie a Unie státních zástupců kritizovala za nejmenování Aleše Novotného místopředsedou Krajského soudu v Brně. Pak ale otočili a v podstatě uznali, že jste měl pravdu. O co tedy šlo?

To byl nešťastný případ proto, že já jsem byl donucen novináři z vydavatelství Economia a Transparency International se vůbec vyjadřovat k tomu, jaké jsou důvody, proč nechci jmenovat soudce Novotného do funkce. Ministerstvo tu odpověď muselo zveřejnit podle příslušného zákona. Přistoupil jsem se Soudcovskou unií na formulaci, že to nebylo nejšťastnější, nicméně podstatný je výsledek. Unie zcela akceptovala mé důvody, proč soudce Novotného nebudu jmenovat, a současně jsme na stránkách našeho ministerstva ve čtyřech bodech, stejně jako Soudcovská unie, vydali oponentní stanovisko k tomu, co oni říkali, protože tvrzení o tom, že nejmenování jednoho funkcionáře je nějaký zásah do nezávislosti soudní moci, považuji za zcela nesprávné. Dělba moci je právě v tom, že ministr může, nebo nemusí jmenovat. To znamená, když už jsem jmenoval do té doby 30 soudních funkcionářů, tak nejmenování jednoho by bylo jako v Pyšné princezně: „Ten ministr si moc dovoluje!“ říkají ve filmové pohádce poradci králi. Já jsem povinen chránit oprávnění výkonné moci, které má. A když je má v zákoně, tak opravdu nemusím nikoho jmenovat. Václav Havel kdysi řekl, že prezident není automat na podpisy, tak ministr spravedlnosti také ne.

Když jsme spolu mluvili naposledy, říkal jste, že doufáte, že ODS či koalice Spolu postaví vlastního prezidentského kandidáta. Zatím to tak nevypadá. Koho byste nyní podpořili?

Nejsem v předsednictvu ODS. To je otázka spíš na vedení strany. Mě zatím žádný kandidát ani za Spolu, ani za ODS není znám, což, nebudu lhát, určitě nevypadá dobře. Teď vám to ale řeknu zcela pragmaticky. Také by se mohlo stát, že jen proto, aby se někdo postavil, objeví se takový kandidát, který by ve volbách propadl. Takže buďto se najde kandidát tak kvalitní, aby opravdu měl šanci a chtěl se stát prezidentem, to je strašně důležité, nebo se může stát, že bude lepší nejenom pro koalici a vládu, ale i pro voliče, aby takový kandidát jen proto, že by takzvaně musel být, nebyl vůbec postaven. Samozřejmě jsem mluvil s Milošem Vystrčilem. Mluvil jsem s Miroslavou Němcovou. To jsou kandidáti, o kterých se hovoří. Zatím nejsou rozhodnuti a ještě je čas to případné rozhodnutí oznámit. Pokud ale ani oni v tuto chvilku nechtějí kandidovat, tak přemlouvat kohokoli, jen aby kandidoval, znamenák, že to nedopadne dobře. Na Pražský hrad se dostane ta osobnost, která tam chce být. To prokázali všichni tři prezidenti České republiky. Václav Havel, Václav Klaus i Miloš Zeman chtěli být prezidenty. Ta vůle musí být z kandidátů cítit. Jinak nemají šanci na zvolení.