Je válka na Ukrajině konflikt dobra se zlem? Ayaan Hirsi Aliová zveřejnila článek, kde přímo v titulku tvrdí, že ne. Tedy – je to taky boj se zlem, ale jsou s tím problémy.

Jednak Putin tvrdí totéž. Což nás svádí k tomu, abychom tvrdili, že na Ukrajině existuje jen čisté dobro, a to prostě není pravda. Aliová uvádí příklady extrémně pravicových a antisemitských živlů. Například známý Azov byl sice integrován do struktury Ukrajinské národní gardy, ale jednotliví neonacisté mezi jeho členy prokazatelně jsou. Aliová to označuje za „nepříjemné pravdy, které si Západ nesmí zastírat, v neposlední řadě proto, že jejich ignorování hraje Putinovi do karet – nepoctivá diskuse je přesně to, co chce“.

A pak, říká, Rusko je impérium, a prezentovat válku jako imperiální útok na suverénní národní stát je efektivnější, hlavně ve světě, kde si řada národů o západním prosazování demokracie myslí své. Putin „není žádný ďábel, je to despotický vládce, který opírá svou autoritu o imperiální fantazii. Demaskování této fantazie, které není zvlášť těžké, ho připraví o moc mnohem spíš, než když z něj budeme dělat Hitlera,“ uzavírá.

O tom, že demaskování této fantazie tak jednoduché není, by mohla vyprávět americko-polská socioložka Ewa Thompsonová, která vedla letité spory s učenci postkoloniálních studií o tom, jestli Polsko bylo kolonií, nebo ne. V textu z roku 2008 prezentovala důvody takto:

„Zaprvé ruské kolonie neodděluje od metropole slané vodní těleso. Zadruhé hrály v ruských koloniálních záležitostech klíčové role náboženství a nacionalismus, nikoli rasa. Zatřetí, ruské vojenské dobývání a podrobování si sousedních zemí nebylo považováno za kolonialistické, protože v mnoha případech byli vykořisťovaní i vykořisťovatelé bílí.“

V textu, který by se jistě kvalifikoval jako ukázka toho, čemu Rusové říkají „rusofobie“, dále poukazuje na to, že „na rozdíl od Británie a Francie toho Rusko, pokud šlo o humanistickou vzdělanost, technologie nebo kulturu všedního života, nemělo mnoho co nabídnout. Baltské země, rozdělené Polsko a, po druhé světové válce, další oblasti východní a střední Evropy byly v tomto ohledu vyspělejší než dobyvatel. Neblaze proslulé přesuny celých továren z Německa, Polska, Československa a Maďarska do Ruska symbolizují loupeživý syndrom, který lze srovnávat – mutatis mutandis – s převozem Elginových mramorů do Britského muzea“.

V textu z roku 2014 pak Thompsonová pojmenovává i důvod: „Drtivá většina postkoloniálních specialistů na amerických univerzitách je stále spojena s levicí, která považovala Sovětský svaz za svého přirozeného spojence (hnutí bylo i finančně podporováno z Moskvy). Proto se těmto vědcům tak nechce všímat si toho slona v porcelánu, jímž je sovětské Rusko jako koloniální impérium par excellence.“

Ne že by se kolonialismus nutně musel potvrdit jako nejvhodnější interpretační rámec pro vztah Ruska a východní Evropy. Ale že vědci, kteří zcela samozřejmě hovoří o koloniální nadvládě Anglie nad Irskem (přestože Irové jsou bílí) a Francie nad Alžírem (i když tam, stejně jako v baltských zemích, žilo hodně usedlíků z metropole), nehodlají tu možnost vůbec připustit, je pozoruhodné.

Podléhání ruským výkladům je jen jednou tváří toho, že Západ prostě na východní Evropu přikládá své vlastní představy, o druhé světové válce a antisemitismu nevyjímaje. Britsko-australská právnička a spisovatelka Helen Daleová vydala v roce 1993 o druhé světové válce na Ukrajině román (to nemusí být pro Brity tak odtažité, Doněck založil v roce 1869 Velšan John Hughes). Potýká se tam s celou složitostí ukrajinských dějin té doby včetně nacionalismu, antisemitismu, nacismu i bolševismu. V textu před čtrnácti dny vzpomínala: „Když jsem prováděla pro knihu výzkum, ale i dlouho poté, co vyšla, jsem potkávala Ukrajince, kteří mi říkali, že podporovali Hitlera, protože proti komunismu bojovali jen fašisti, a Židy, kteří mi říkali, že podporovali Stalina, protože proti fašismu bojovali jen komunisti. Jako by Winston Churchill a Velká Británie nikdy neexistovali.“