Kyjev dal najevo, že nemá právě chuť na spolkového prezidenta Steinmeiera, který tam chtěl vykonat zdvořilostní návštěvu. Kancléř Olaf Scholz to nazval poněkud iritující, ale i tak ujistil Ukrajinu, že Německo stojí za ní a že podpora bude pokračovat. Zároveň se Německo do ní moc nehrne, zemní plyn chce dál odbírat a místo zbraní by raději dodávalo obvazy a plynové masky.

Německo samozřejmě nefandí v téhle válce Rusku, ale Rusko je pro Německo zvláštní záležitost. Rusko je jeho komplex, řekl by možná psychiatr. Jistěže tam jsou důvody ekonomické, jako vždycky, ale nepochybně také kulturně-historické, ale ještě více psychologické. Německo hledí tradičně na Rusko se směsí hrůzy a obdivu, má k němu vztah, kde se setkává fascinace a odpor. Prožívá s ním svou Hassliebe, něco, co se podobá vztahu zajíce hypnotizovaného kobrou. Poskakuje kolem ní a vytřeštěně jí hledí do očí, nejistý si, jestli ji víc miluje, nebo ho děsí. Očekává, že ho sežere, ale možná právě po tom touží.

To puzení k Rusku je starší, jsou za ním století německého pronikání na Východ, kam je to vždycky táhlo (Drang nach Osten), ale kde to nikdy nemělo konce, všechno končilo v nekonečnu, pustině, v prachu bezedné stepi, vánicích věčné zimy, marnosti blátivých cest, které nakonec nikam nevedly. Němci, tenhle houževnatý národ počtářů a vyměřovačů světa, se v Rusku setkával s něčím, co nemohl pochopit, co nezapadalo do jejich veskrze racionálního rámce, co se nedalo spočítat a změřit. To je udivovalo, mátlo, ale zároveň přitahovalo, rozehrávalo to v nich spodní proudy psychiky, cosi, co v nich bylo uvězněno výchovou a kulturou a co se při styku s čistým barbarstvím Rusů uvolňovalo a zaplavovalo až jakousi masochistickou slastí. Kdybychom to trochu přehnali, nazvali bychom to pud smrti v ruském objetí.

Je to popsáno v literatuře, vznikly o tom básně i romány, filozofovalo se o tom. Vidět to mohl člověk i při pozorování Němců, když se s něčím ruským setkali. Zažil jsem to i já na svých studijních pobytech, když jsem viděl značně jiné chování Němců k Rusům než k jiným, tu směs paternalismu a servility, jakési podlézavosti až trapné a ponižující, kterou Rusové brali jako samozřejmost a téměř ji vyžadovali. Absolutně nic takového nebylo u Němců možné ve vztahu třeba k nám nebo k Polákům, k nim žádné zvláštní city nechovají, vlastně nejlepší bylo, když je nevnímali. Z Rusů byli hned naměkko, těm se pomalu klaněli, když jim Rusové předvedli něco hodně ruského, třeba se opili a začali se chovat jako Rusové, byli z toho Němci dojati. Samozřejmě zobecňuju, ale v podstatě to tak je.

A Ukrajinci? To je v této psychopatologické závislosti rušivý element. Kdyby nebyli, mohli by si Němci své ruské perverze krásně dál užívat.