Jednou z oblíbených fint soudobého, ironií přesyceného dyškurzu je jakási preemptivní (sebe)kritika. Autor, dejme tomu, napíše něco přepjatě patetického, naváže na to ale konstatováním, že si je toho přepjatého patosu dobře vědom, třeba si z něj udělá i trochu legraci. Má se za to, že se tak neutralizuje, zbezvýznamní kritika toho přepjatého patosu a jiných podobným způsobem „ošetřených“ selhání a nedostatků. Jak může někdo autorovi vytýkat to, čeho si je sám dobře vědom a „odvážně“ to konstatuje? Nic jsi nepochopil, tupý kritiku! Ta obrana funguje docela spolehlivě, občas jí taky užívám, neměl bych. Není už na ní nic originálního a je navíc dost laciná.

Silně jsem si to uvědomil při sledování filmu Matrix: Resurrections, čtvrtého pokračování cyklu Matrix (možná by se v tomhle případě mělo mluvit spíš než o „čtyřce“ jako o tzv. rebootu, tedy pokusu o novou „jedničku“), který tuhle taktiku používá v obráceném sledu. Je to film, který o sobě v úvodu docela vtipně naznačuje, že je úplně zbytečný. A pak tu tezi o vlastní zbytečnosti potvrdí s nasazením a odhodláním hodnými lepší věci. Jeho obhájci jistě mohou tvrdit, že to je součást konceptu, že nový Matrix je „meta“ film. Existence záměru ale není automatickým stvrzením kvalit provedení díla, jeho opodstatněnosti. Aspoň by neměla být. Jinak bychom dospěli k dominanci náhražkového umění, závislého na vykladačích zvnějšku a jejich zvnějšku přikládaných měřítkách a interpretacích. Pro někoho taková představa může mít rysy uskutečněné utopie, nastolení rovnosti, kdy umělci i lidé o umění píšící budou žít v nenáročném systému vzájemné pomoci a těšit se z generálního pardonu pro amuzičnost a stupiditu. Zpátky k Matrixu.

První film té dnes už tetralogie, Matrix (1998), patří mezi nejdůležitější díla posledních desetiletí. Nemyslím tím nejlepší, přiznávám mu sice nějaké kvality, některé věci mě ale na něm dost iritují, to však není podstatné. Matrix je významný film. Zdaleka nejen proto, že ovlivnil vývoj kinematografie. S velkou částí publika zarezonoval jaksi hlouběji, propsal se do jejího vnímání, pohledu na svět, stal se součástí jejího myšlenkového, snad i duchovního ustrojení. Nenápadný programátor a hacker Thomas Anderson (Keanu Reeves) dojde k šokujícímu poznání, že to, co zná jako reálný, zjevný svět, je jenom přelud vytvořený zlou strojovou mocí, která těží z lidstva energii a dopřává mu utěšenou iluzi reality, aby se tak zabránilo vzpouře. A jako iluzorní se ukáže i jeho identita a bezvýznamnost. Jeho osudem není být Thomasem Andersonem, ale Neem, mesiášskou figurou, která se postaví do čela revoltujících lidí, dokáže se pohybovat mezi skutečným světem a Matrixem a silou své mysli přemáhat pravidla toho sdíleného virtuálního vězení a třeba ho i měnit. Velmi stručně řečeno.

První Matrix je velmi eklektický film, spojuje motivy a postupy známé už dřív, autoři ale dokázali spojit věci dosud nespojované a vytvořit z nich něco původního. Estetika filmů noir a hongkongských filmů, inovativní snímání akce a velkolepé a originálně natočené bojové scény. A taky urputná vážnost, velmi polopatistickým způsobem podané filozofování. Publikum oslovila i výrazná metarovina snímku, množství důkladně signalizovaných odkazů na jiná díla a mýty, zdroj příslušného uspokojení poučenějšího diváka. Matrix se stal příkladem chytrého akčního filmu, který masám diváctva přináší myšlenku, jež nějakým způsobem rezonuje s jejich sny a zkušenostmi (každý zažil pocit, že ve světě kolem něco nesedí, je těžké se k němu vztáhnout, chtěl by být někým jiným). Stylotvornost Matrixu spočívá nejenom ve formálních postupech, ale i v tom, že nějak předefinovává pojmy jako chytrost a hloubka ve filmu, prezentuje je jako spojení nějaké kvantity (referencí, komplikovanosti a provázanosti děje a zobrazeného světa) a doslovnosti v tom základním odhodlání nabušit do publika co nejsrozumitelnějším a pro něj nejvstřícnějším způsobem své poselství.

Film z roku 1998 v mnohém předjímal debatu a vnímání dneška nebo dnešní vnímání pokroku, žádoucí a přicházející budoucnosti lidstva. Vidění světa a někdy i těla jako vězení a iluze (či sociálního konstruktu) v zájmu zotročení lidí a udržování jich v nevědomosti. Jenomže je možné se proti těm domněle reálným danostem vzbouřit, zbavit se jich, definovat ten iluzivní svět a jeho zákonitosti jinak a podle sebe, nově ho stvořit. A stejně tak nově a podle vlastních tužeb definovat i sebe samého. Důležitou úlohu v té přicházející revoluci bude hrát i jakési spojení, snad i fúze lidí a strojů, reality a virtuality (to už je tématem dalších dvou pokračování původního Matrixu). Apel původního Matrixu je skutečně široký, je možné ho rozeznat ve slovech Andreje Babiše i pošuků, kteří „natvrdo“ věří, že žijeme v počítačové simulaci, transhumanistů věřících na vylepšení lidstva spojením těla a stroje i stoupenců radikálního pohledu na gender, jeho binaritu (padouši v novém Matrixu pracují i s čímsi jménem Binary), kterou je potřeba rozstřelit do osvobozující mnohosti.

Nový film variuje příběh prvního Matrixu, je plný reminiscencí, směřuje k podobnému finále, v němž se jen překvapivě (pro někoho, možná) v jednom ohledu prohodí role. Thomas Anderson, který měl na konci třetího dílu předcházející trilogie tak nějak zemřít, je naživu. Je stárnoucí herní designér ve velké firmě, vlastníci na něj tlačí, aby přidal další pokračování ke slavné trojdílné hře Matrix, již vytvořil před lety. Andersonovi se nechce, ale korporát naléhá, naznačuje, že místo Andersona by pro ten úkol mohl najmout někoho jiného. Zároveň Anderson myslí na Tiffany (Carrie-Ann Mossová), ženu, již viděl v kavárně a připomínala mu Trinity, hlavní ženskou postavu jeho Matrixu. V jeho životě něco nesedí... Tenhle hodně „meta“ a ironizující úvod je docela svižný a místy i vtipný. Jistě opravňuje připomenout autorce nového Matrixu Laně Wachowské (její sestra Lilly, spoluautorka původní trilogie, se na vzniku filmu nepodílela), že si svoje dílo od toho strašného korporátu taky nechala zaplatit.

Po pár desítkách minut se ale Matrix: Resurrections zlomí do podobného paskvilu, který na schůzi v jedné z úvodních scén plánují agilní manažeři. Thomas Anderson znovu zjišťuje, že svět, jak ho znal, je jenom zdání. Prochází podobnými scénami jako v původním filmu, přičemž ty originály jsou připomínány v častých flashbacích. Na cestu se s ním vydává i Tiffany/Trinity, hodně se toho musí vysvětlit v častých a někdy dost dlouhých informativních vstupech, které je vysilující sledovat, protože ty informace mohou jednomu připadat zbytné, osvětlují mechanismus příběhu, který ho příliš nezajímá. Objevují se v něm postavy z předcházejících dílů trilogie, některé hrají původní herci, jiné jsou přeobsazené. Nová sestava Neových parťáků působí jako skvadra modelů z plakátu propagujícího inkluzi. Svět lidí ukrytý za iluzí Matrixu vypadá jak přeplácaná digitální kreace vytvořená bez jiskry invence či osobitosti. Část děje filmu se odehrává v jakési utopické matriarchální komunitě, kde spolu harmonicky koexistují lidé a stroje, respektive jakési antropomorfizované počítačové programy, vykreslena je způsobem hraničícím s nezamýšlenou parodií. Ani akční scény nejsou nijak výrazné, nevyčleňují se z toho, co je v kinech běžně k vidění, ani originalitou pojetí a provedení, a už vůbec ne intenzitou, napětím, schopností strhnout (drobnou výjimku v tom ohledu představuje scéna s lidskými projektily v závěru filmu), působí jako jakžtakž a bez většího nasazení splněná povinnost.

Jistě, nový Matrix pracuje s divákovou a možná i autorčinou nostalgií, podobné scény, stejní herci, ale všichni o víc než dvacet let starší, může to nést nějakou emoci. Neo a Trinity už nejsou žádný „mladý rybíz“, vypadají snad i trochu opotřebovaně. Mohou se vrátit do stejné řeky, prožít, co už prožili, rozpálit tu dávnou jiskru? Dá se opakovat, co se kdysi stalo ve světech, jež se změnily stejně jako lidé (a stroje) v nich? Nostalgie sama o sobě ten film ale myslím neutáhne. Jistě jsou v něm i reference a odkazy, k původním filmům, různým inspiračním zdrojům, aktuálním událostem a kulturním válkám – padouši v novém Matrixu rádi opakují standardizované argumenty soudobých odpůrců pokroku. Nový Matrix také vychází vstříc soudobým představám o správném genderovém zastoupení a rozdělení rolí. Na film oslavující a přivolávající revoluci je v něm ale málo revolučního zápalu. Po „horoucím srdci“ ani stopy, o to víc mdlosti, prostřednosti, doslovnosti, zbytečnosti... V závěru filmu, po dvou a půl hodinách, jsem vyslechl poselství triumfálně adresované padouchovi. Něco ve smyslu: Budete zírat, co dokáže vytvořit otevřená mysl! Obávám se, že jsem to právě viděl, napadlo mě v tu chvíli.