Na skandálu kolem toho, že dánská tajná služba pomáhala Američanům odposlouchávat některé evropské politiky, je překvapivé vlastně jen to, že o nic překvapivého nejde. Hlavy států mohou verbálně vyznávat lásku svým spojencům, jak chtějí, a Barack Obama, za jehož vlády se dánský incident odehrál, byl v Evropě vítán. Ale pro řadu jejich podřízených se pouhou výměnou vlády nic reálně nemění. A mezi ně patří tajné služby.

Co se světa špionáže týče, málokde je turecký pojem „hluboký stát“ tak výstižný. Organizace jako CIA a NSA mají svoje vlastní principy fungování. Mezi ně patří, že důvěřovat je dobré, ale prověřovat je lepší, dále to, že vědět je lepší než nevědět, státní zájmy se mohou změnit v řádu týdnů, kdežto státní schopnosti ne, účel světí prostředky a co oči nevidí, to srdce nebolí. Rozsáhlý sběr elektronických dat splňuje všechny výše zmíněné podmínky.

Ve světě plném špionáže je jedním z nejlepších prostředků k obraně důsledné šifrování všech možných komunikací. Bohužel právě to je poslední dobou pod soustředěným útokem našich vlastních legislativ. Vesměs podléhají naléhání ze strany nikoliv vlastních špionů, ale policie a dalších složek, které chtějí mít ještě volnější ruce při vyšetřování zločinů a zejména si chtějí usnadnit práci. Starý policista musel sbírat informace v terénu, hledat fyzické důkazy a vytvářet z nasbíraného materiálu konzistentní obraz reality; ideálem toho nového je sedět uprostřed digitální pavučiny a sledovat, o čem se lidé baví, aby pak z nasbíraných e-mailů poskládal spis. Taková strategie má samozřejmě obrovské nedostatky, ale je pohodlná. Bohužel už nebere v úvahu, že ta síť je vlastně jedna, celosvětová, že těch pavouků v ní sedí celé stovky a ta samá bezpečnostní díra (protože uměle vykleštěné šifrování je právě jen bezpečnostní díra), která umožní majoru Novákovi zatknout podvodníka, umožní cizí tajné službě vykrást nějaká zajímavá vojenská či technická tajemství. Nebo cizím komerčním hackerům ovládnout životně důležitý systém a požadovat výkupné.

Pokud se máme držet onoho „důvěřovat je dobré, ale prověřovat je lepší“, nic jiného než důkladná ochrana vlastních komunikací nám nezbývá. Dokonce tak důkladná, že ji neprorazí ani naše vlastní složky. A nedá se omezit jen na společenskou vrchnost, protože dost běžně se stávalo, že citlivá data utekla od méně významných podřízených. Má to samozřejmě svoji negativní stránku; ve světě, kde si nelze lustrovat cizí zprávy, se někdy skutečně stane, že nějaký zločinec unikne potrestání. Ale ta pozitivní stránka ji vyvažuje. Dobré ploty dělají dobré sousedy a totéž platí o komunikacích. Bylo by lepší, abychom si jednoho dne s Poláky, Slováky či Rakušany nemuseli kysele říkat: „Co je trocha odposlechů mezi přáteli?“