Je to postava stará dvě stě let, stala se prototypem, prvním „šíleným vědcem“, nejprve v literatuře a později ve filmu. Neztratila přitom relevanci, její příběh se s různými obměnami variuje a inovuje pořád dokola. Victor Frankenstein a jeho ikonický výtvor – monstrum z prózy Mary Shelleyové a mnoha a mnoha filmů.

Próza Frankenstein aneb moderní Prométheus poprvé vyšla prvního ledna 1818, publikována byla anonymně – napsala ji tehdy dvacetiletá autorka Mary Shelleyová, družka a později manželka slavného romantického básníka Percyho Byshe Shelleyho. Příběh ji prý napadl v době, kdy byla společně s Shelleym, lordem Byronem a jeho přítelkyní Claire Clairmontovou u Ženevského jezera, počasí za moc nestálo, na Byronův návrh se společnost dohodla, že každý bude vyprávět jednu duchařskou historku. Shelleyová byla nervózní z toho, že nemohla na žádnou přijít, pak se jí prý Frankensteinův příběh zjevil v jakémsi bdělém snu. 

Jeho titulní hrdina je zapálený student chemie, předtím než odchází na univerzitu v Ingolstadtu, předčasně umírá jeho matka, truchlící Victor se ještě urputněji vrhne do práce. Objeví tajemství, jak oživit mrtvou hmotu, a z částí mrtvých těl, jež krade po márnicích, vytvoří nového člověka. S výsledkem své práce je ale hrubě nespokojen a zavrhne ho, zhroutí se a několik měsíců se zotavuje. Po uzdravení však zjistí, že se mu monstrum mstí – zavraždí Frankensteinova bratra. Frankenstein uteče do hor, potká se tam s monstrem, humanoid mu vypráví svůj příběh – bloudil mezi lidmi, naučil se jejich řeč, sledoval potajmu chudou rodinu, již si oblíbil. V odrazu na vodní hladině ale viděl svou tvář, pochopil, že musí v lidech budit hrůzu. Ví, že lidé ho nepřijmou, ale nechce zůstat sám. Frankenstein pro něj musí vytvořit družku, jinak monstrum zabije všechny, kdo mu jsou drazí. Frankenstein váhá, bojí se, že vznik nestvůrného páru by mohl představovat hrozbu pro celé lidstvo. Svoje dílo zničí, monstrum mu slíbí, že splní všechny svoje hrozivé sliby. A stane se, Victor se v sídle rodičů žení se svou dávnou láskou, tuší, že ho jeho výtvor o ni bude chtít připravit. Hledá stvůru v paláci, ale netvorovi se podaří dostat do místnosti, kde je nevěsta ukrytá, a zavraždí ji. Vědcův otec posléze umře žalem. Frankenstein pak marně pronásleduje prchajícího netvora po celém světě, jeho výtvor mu uniká na daleký sever, vyčerpaného Frankensteina tam najde posádka výzkumnické lodi, vědec kapitánovi vypráví svůj příběh a pak umírá.

Próza Mary Shelleyové se stala dost populární, z jejího díla přežila jako jediná, má jakousi duchařskou intenzitu, zápal, především na dospívajícího čtenáře může působit velmi evokativně. Podobně jako Dracula byl i Frankenstein adaptován pro film už od jeho počátků. První, šestnáctiminutová verze je už z roku 1910. Ikonická podoba Frankensteinova monstra ale pochází z filmu Jamese Whalea z roku 1931, v němž ho představoval Boris Karloff (vlastním jménem William Henry Pratt) jako neohrabanou a smutnou, obrovskou bytost, na níž jsou vidět švy, které tam zanechal netvorův stvořitel. Režisér akcentoval jeho osamění, to, že strach, který v lidech budí, je provokuje k agresi, což z monstra dělá osamělého štvance. Scéna, v níž netvor neúmyslně zabije malou holčičku, která se k němu přátelsky chovala, může i na dnešního diváka působit surově a silně. Whaleův snímek taky přinesl klasické zobrazení zešílevšího muže vědy – Frankenstein v bílém plášti lítá po laboratoři, zatímco do těla oživovaného monstra perou elektrické výboje (Shelleyová postup oživování popisuje neurčitějším způsobem), ve vědcových stopách poskakuje jeho skřetovský pobočník Igor. K Frankensteinovu příběhu se film průběžně vrací, naposled ve snímku Victor Frankenstein v roli pobočníka Igora s Danielem Radcliffem.

Victor Frankenstein se popkultuře a obecném povědomí stal archetypem vědce, který si hraje na boha a strašně na to doplatí, protože překročil hranici, jež překračována být nemá. Z dnešního pohledu tohle poselství může znít velice konzervativně, možná až zpátečnicky, stvořitelka té postavy Mary Shelleyová přitom byla celoživotní radikálka. Ve vztahu k jejímu Frankensteinovi se také používá otravná floskule „stále aktuální“. Jenomže v jistém ohledu prostě je. Strach z vědy a možných hrozných důsledků jejích objevů je v západním vědomí trvale přítomný a není neopodstatněný. Když si člověk čte o eskapádách soudobých „prométheů“, kteří chtějí přinést člověku nesmrtelnost tím, že nahrají jeho vědomí někam do cloudu, případně o možnostech manipulace lidskou DNA, může ho trochu mrazit – třeba i příjemně, apokalyptické představy mívají takový paradoxní účinek. Ta současnost či aktuálnost Frankensteinova příběhu ale podle mě spočívá spíš v motivacích a charakteristikách hrdinů. Victora Frankensteina v próze Mary Shelleyové ani tolik nepohání titánská pýcha, nýbrž žal ze ztráty matky, konfrontace se skutečností smrti, kterou se mladý vědec snaží nějak porazit, popřít. Shelleyová byla sice v době, kdy knihu psala, velmi mladá dívka, věděla už ale, jaké to je, přijít o dítě. Ta snaha vymazat smrt, nějak ji obejít dá vzniknout netvorovi, jehož nejvýraznější charakteristikou je osamělost – především ta ho vede ke všem těm krvavým skutkům. Je netvorem, protože je osamělý, lidmi zavrhovaný a nepochopený. Asi proto si lidé z Frankensteinova příběhu často pamatují právě vědcova antagonistu, v němž mohou vidět nějaké hyperbolické zachycení vlastní zkušenosti či pocitu. A právě osamělost, která může přinést zdavovění a agresi, je jedním ze silných témat dnešní doby. Osamělost, která se mstí, bezhlavě a zuřivě.