Diváky filmu King Skate by šlo rozdělit do několika skupin. Zaprvé na ty, kteří dobu, o niž v něm jde, tedy konec sedmdesátých let a celá léta osmdesátá, nepamatují (nebo jen dětsky). Pro ně to zajímavé být může také, ale bez silnějšího citového prožitku. Pravděpodobně větší skupinu budou tvořit ti, kteří ta léta prožili, pamatují si na ně, ba jsou jimi doživotně ovlivněni, zkrátka proto, že byli mladí. Ti na film hledí buď jako na něco, co se jich týkalo bezprostředně a zažili to doslova na vlastní kůži (těch bude méně), nebo jako na něco, co sice na vlastní kůži nezažili, ale pozorovali to, různě si o tom něco mysleli a vědí zhruba, o co jde – to je případ autora článku. A pak samozřejmě je tu skupina, asi většinová, kterou to vůbec nezajímá, ale ti na to stejně nepůjdou.

Jde o rekonstrukci „fenoménu“ skateboard čili skejťáctví v poměrech socialistického Československa: Slovensko je přítomno jen symbolicky několika Žbirkovými písničkami. Ve filmu se to děje dvojím způsobem: archivními materiály a hovory s těmi, kdo na těch třicet a více let starých záběrech jsou. Je tu osm účastníků a pamětníků, dnes vesměs k šedesátce, jejichž teenagerovské tváře občas poznáme na oněch dávných filmech. Výhodou tématu bylo, že z té doby již existuje poměrně velké množství amatérských filmů (8milimetrových), což znamená, že zaprvé si účastníci byli vědomi toho, že představují cosi jako subkulturu (to slovo však nepoužívali), a měli tedy sklony ji zaznamenávat, a zadruhé, že šlo přece jen o lépe situované nebo jinak „privilegované“ vrstvy, i když to vůbec neplatilo obecně. Není ale jistě náhoda, že k prvním skejťákům patřili bratři Formanové, kterým, jak ve filmu říká Petr Forman, táta pořídil prkno hned, jak se o něm v Americe dozvěděl, tedy v polovině sedmdesátých let. 

Zásadním rysem „našeho skejtu“ byla jeho historická podmíněnost a konečnost: skateboard po roce 1989 nepřestal samozřejmě existovat, ale už to bylo dost jiné a film se tím už ani nezabývá. Šlo tedy o druh tzv. kulturního exportu samozřejmě ze Západu, do poměrů mnohem chudších, omezenějších, primitivnějších. Antropologové tomu říkají cargo efekt, tedy něco neznámého spadne do pralesa a domorodci si to upraví po svém. Improvizace, výrazný podíl kutilství a vůbec zapojení české nápaditosti je, vedle jiných věcí, důležitým prvkem českého předlistopadového skejťactví a film mu věnuje právem značnou pozornost.

Na dobových záběrech vidíme vedle vlastního výkonu, tedy jízdy na skejtu, mládež, jak tehdy vypadala. To může pamětníky dojmout i být předmětem pozorování. Pamětníci veskrze uvádějí jako hlavní motivaci pocit svobody a odpoutání se od šedivé reality. Nebyl to sport (pokud připustíme, že šlo o sport) sice kolektivní, ale důležité bylo, že to šlo realizovat, tedy užít si to, jen ve skupině čili v partě či gangu. Skejťák individualista byl výjimečný. Podstatný byl zážitek společného sdílení a zároveň předvádění se před sebou i před dívkami, které byly až na výjimky v pasivní pozici pozorovatelek, ale zároveň také motivátorek. Je nutné říci, že plynulá a plavná jízda, doprovázená riskantními kousky, byla opravdu sexy. Ke zvládnutí prkna potřeboval adept vedle zarputilosti a jistého pohybového talentu též sklon k masochismu, který ovšem korespondoval s drsným punkovým duchem doby: hippies na to byli moc citliví. 

Nešlo na první pohled o výrazně nonkonformní skupiny, skutečně dlouhé vlasy mániček tam snad nenajdeme, také už byla jiná doba. Blíž měla tato mládež k punku než k undergroundu, ale ortodoxní punkové byli mezi ní spíše výjimeční. Režim se takzvaně neřešil, ale konfrontace s vyspělou západní civilizací byla tak markantní ve prospěch onoho Západu, že se o tom ani nemuselo mezi pubertální mládeží mluvit. Pravda je, že skejt sám o sobě režimu nevadil, což vedlo k několika neohrabaným pokusům jej nějak využít ve svůj prospěch, jenže technologická a jiná neschopnost mu v tom spolehlivě zabránila. Dodejme ještě, že komunitní drogou bylo jednoznačně pivo, které bylo konzumováno vesele a hédonisticky. Dekadentní fáze skejtu, jak ji předvádí kultovní americký film Kids (1995), tedy s drogami (spíš měkkými) a jinými excesy, přišla až později. Také už se tehdy neposlouchal punk, nýbrž rap a kalhoty se nenosily co nejužší, ale co nejširší. Ale to už by byl jiný film pro jiné lidi. Pro jiné pamětníky.

King Skate. Režie: Šimon Šafránek. Produkce: Kateřina Černá. ČR, 80 minut.