Komentář Daniela Kaisera

Řekni, kam ty miliardy půjdou

Komentář Daniela Kaisera
Řekni, kam ty miliardy půjdou

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Po zakončení evropského summitu z pondělka na úterý se konečně vynořují obrysy té obří „investice“, kterou nám premiér Babiš vyjednal. Nechme teď stranou, že to jsou peníze na dluh. Naše vláda teď do konce prázdnin bude vyhotovovat jakýsi národní investiční program, který by měla projednat s opozicí, a potom, v říjnu nebo v listopadu, poslat ke schválení Evropské komisi. Investice by se měly čerpat od příštího léta. Ale jak?

Andrej Babiš vypočítává čtyři obory: automobilový průmysl, zdravotnictví, digitalizaci, stavebnictví. Není bez významu, že ve svém výčtu na první místo zařadil automobilový průmysl. Velké automobilky spolu s dodavatelským průmyslem tvoří deset procent našeho HDP, je to veledůležitá část českého hospodářství.

Automoto poslouží jako ukázka smysluplnosti celého tohoto obřího deště investic. Kam peníze určené na automobilový průmysl půjdou? Přímo velkým koncernům, to by asi nešlo, ani politicky. Kabinet alespoň zatím není naštěstí nakloněn vyplácení prémií zákazníkům na nákupy aut (jiná forma šrotovného). Z evropských peněz chce postavit infrastrukturu pro nové, „ekologičtější“ vozy.

Znamenalo by to postavit nabíjecí stanice pro elektroauta, investovat do tisíců kilometrů kabelů, které k tomu budou potřeba, znamenalo by to zřejmě stavět i stanice na vodíková auta. Pak jsou tu další jednotliví kandidáti na evropské peníze, především velká továrna na lithiové baterie (nutné do elektroaut), kterou by stavěl polostátní ČEZ kdesi v severních Čechách, patrně ve spolupráci s nějakým automobilovým koncernem.

To je další zhmotnění oficiální evropské utopie na cestě k bezuhlíkové ekonomice. Továrna by samozřejmě obsluhovala i jiné trhy než ten český, v úzkém účetním pohledu ČEZ to třeba dává smysl, nicméně pokud nám jde o prospěch celé Evropy, pak nás i taková investice vrací k otázce po smyslu celého konání: proč to všechno?

Ještě než rokem 2028 počínaje začneme velkou část teď napůjčovaných peněz z evropského fondu obnovy splácet, mají být ty půjčky zkonzumovány, peníze utraceny, výroba nakopnuta. Na příkladu aut se dá dobře předvést riskantnost (mírně řečeno) celého tohoto Marshallova plánu II. České vládní odhady počítají pro rok 2030 s tím, že se po našich silnicích bude prohánět 250 tisíc e-aut, tři procenta celkového vozového parku.

Dokonce i pionýři elektromobility, totiž Němci, počítají jen s 15 procenty. Tyto odhady vznikly v té samé vládě Angely Merkelové, která už pro rok 2020 naplánovala jeden milion e-aut, a ve skutečnosti je jich pod 100 tisíc (hybridy v to nepočítaje). I když vlády tomuto typu auta různě pomáhají a oproti dosavadním zanedbatelným číslům bude v meziročním srovnání jistě dosahováno stalinistických procent růstu, ohromným způsobem z toho čpí umělost celé věci.

Těžko budou překvapeni ekonomové s historickým povědomím, kteří vědí, že velké státní investice do nějakého vybraného odvětví se zpravidla ukázaly chybné. A čistě teoreticky tuto obří chybnou alokaci může odvrátit česká sněmovna, která evropský Plán obnovy skrze zákon o rozpočtových pravidlech také musí ratifikovat.

23. července 2020